Čísla a věhlas nelžou. Vykoupení z věznice Shawshank je po 30 letech nejnadčasovějším filmem
Hororový guru King si roku 1982 testoval vypravěčské dovednosti v odlišných žánrech na povídkové sbírce Different Seasons. Mezi kratšími zápletkami figuroval také vězeňský příběh Rita Heyworth a Vykoupení z věznice Shawshank, který uhranul začínajícího scenáristu Franka Darabonta. Ten napsal chválený třetí díl Noční můry v Elm Street s podtitulem Bojovníci ze sna a Kingovi nabídl pět tisíc dolarů za práva ke zdánlivě neatraktivnímu vyprávění o Redovi (Morgan Freeman), jenž v base na dvaadevadesáti stránkách rozjímá nad osudem neprávem odsouzeného spoluvězně Andyho (Tim Robbins).
Spisovatel peněžní vklad vrátil a držel se sympatické filosofie maximální podpory začínajících režisérů, čehož se začátkem devadesátých let naštěstí drželi také ve studiu Castle Rock Entertainment. Jeho spoluzakladatel a režisér Kingových adaptací Stůj při mně a Misery nechce zemřítRob Reiner Darabontovi nabízel štědrou kompenzaci a příslib budoucích příležitostí, když zkompletovaný a oproti předloze komplexnější scénář zrežíruje sám. Darabont to reálně zvažoval, ale i s podporou nadšené producentky Liz Glotzer se rozhodl nepustit režijní taktovku z ruky.
Kvality scénáře se rozkřikly a kolem dvou titulních rolí kroužily hvězdné tváře jako Tom Cruise, Tom Hanks, Kevin Costner či Harrison Ford. Buď ale, jako v případě Cruise, neměly zájem pracovat s nezkušeným tvůrcem, nebo jim v podpisu smlouvy bránily jiné závazky. Darabont tak odjel s Morganem Freemanem, jenž už měl zkušenosti s vězeňským dramatem díky Brubakerovi, a Timem Robbinsem, jehož si vyhlédl zásluhou hororu Jakubův žebřík, do čerstvě uzavřeného nápravného zařízení v Ohiu.
Tam v létě 1993 tři měsíce natáčel za poněkud napjaté atmosféry, což ale plynulo z jeho odhodlání dostát úrovni „zázraku“, který se mu rozkládal na papíře. Vykoupení z věznice Shawshank, zasazené do fiktivního vězení v Maine, je příběhem mladého bankovního úředníka Andyho Dufresneho, jehož roku 1947 odsoudí na doživotí za vraždu manželky a jejího milence. Náboženskou optikou se jedná o alegorii Kristova vykoupení za život věnovaný duchovnímu vysvobození a pod rákoskou zkorumpovaného správce Nortona (Bob Gunton), jenž si boží i lidské zákony interpretuje k vlastní zlovůli a obohacení.
Red, dle svých sarkastických slov „jediný viník ze Shawshanku“, si podržel úlohu vypravěče a pozorovatele, jenž si hned při prvním setkání všímá zvláštní neprostupné aury kolem svého osudového společníka a přítele. Svoboda je ve filmu jednak ekvivalentem pozemského ráje, zastoupeného vysněným mexickým útočištěm Zihuatanejo, jednak filosofickým konceptem o životním poslání, které člověku brání podlehnout vlivu jiných institucí, v Redově slovníku institucionalizaci.
Darabont ve spolupráci se špičkovým kameramanem Rogerem Deakinsem místy narážel na vlastní zatvrzelost, s níž dle Freemana i zbytečně opakoval uspokojivě pořízené záběry. Na radu kameramana omezil počet venkovních ustavujících záběrů, a posílil tak pocit klaustrofobie i orientaci na nijak ředěné chlapské přátelství. Rozšířil úlohu starého vězně Brookse (James Whitmore), jehož osud v závěru zrcadlí Redovu naděje plnější cestu za spasením. Vypravěč svůj zločin opravdu spáchal, na rozdíl od Andyho, jenž nabývá svobody jako Zarathustra i skrze edukaci a nová poznání, a jeho pouť k Zihuataneju má odlišnou ideologickou funkci. Darabont přitom nechtěl filmovat samotné setkání na pláži a Redův osud hodlal uzavřít nejasně se slovem „doufám“, avšak produkce si vyžádala zakončení navozující empatickou satisfakci.
A měla pravdu. Shawshank vlastně nikdy neměl být mainstreamovým hitem, jelikož popularita vězeňských filmů dlouhodobě stagnovala, potažmo se omezila na béčkovější útěkářské projekty. Studio z propagace vyčlenilo Kingovo jméno, protože zamýšlelo cílit na duchaplnější než jen hororové publikum, a navíc nedokázalo (stejně jako spisovatel) přijít s atraktivnějším názvem. Pochopitelně alespoň z titulu vyřadilo Ritu Hayworth, která v příběhu zastupuje reflexivní úlohu filmových dějin – trestancům pouští klasický film Gilda, ve kterém herečka vystupuje, a Andy si od Reda vyžádá její plakát, jímž posléze zakryje tunel ze své cely.
I když kritici vyjadřovali velkou spokojenost, diváctvo zůstalo v říjnu 1994 věrnější alabamskému prosťáčkovi a záhadě Tarantinova svítícího kufříku. Film s pořizovací hodnotou 25 milionů dolarů si z kin odnesl 16 milionů a zdálo se, že jeho osud bude na doživotí zpečetěný. Jenže Andy se dokázal prodrat až do míst, která v nekonkrétním horizontu nadčasovosti bývají drtivé většině filmů nepřístupná. Ze sedmi oscarových nominací Shawshank žádnou neproměnil, ale opět se o něm mluvilo, krátce se vrátil do kin a Warner Home Video rozeslalo po Spojených státech 320 tisíc kopií VHS. Silný příběh se nesl kulturním ovzduším a žádný jiný titul se roku 1995 do domácností neprodával lépe.
Shawshank se od roku 1997 začal pravidelně uvádět na stanici TNT a v televizi se nadechl ke svobodnému životu, který nepřestává oslovovat. A také vydělávat peníze. Cena jeho licence stoupá a lidé se ještě před deseti lety, tedy před rozhodujícím rozvojem streamovacích služeb, stále chtěli dívat. Tržby původního propadáku tak dle Wall Street Journal překonaly hranici sta milionů dolarů a Vykoupení z věznice Shawshank, jemuž zde na Kinoboxu i ostatních filmových databázích z celého světa přisuzují uživatelé a uživatelky pozici nejlepšího filmu historie, patří k vůbec nejhodnotnějším titulům z knihovny Warner Bros.
Čím to, že efekt takto přetrvává? King nevěřil, že jeho kontemplativní povídka může fungovat v celovečerním filmovém formátu, ale Darabont učinil z filmových aspektů rozhodující přednosti. Shawshank bude vždy dojímat univerzálně vztažitelnými úvahami o možném vyproštění se z libovolného životního stereotypu nebo svazujících okolností. Bude oslovovat jako óda na přátelství, jež se neutváří vzrušující akcí, nýbrž tažením individuálního břemene, jehož společné uchopení v systémové lidské organizaci probouzí naději, že prosté zafoukání do harmoniky zase jednou bude mít smysl.
Ze všeho nejvíc ale snímek vykazuje sílu komplexního vyprávění. Když při první projekci v závěru zjistíme, že jsme dvě hodiny vlastně sledovali úplně jiný film, Darabont zpětně vyplňuje střípky záměrně zamlčující mozaiky s diváckou angažovaností, která se pomyslně rovná fascinovanému objevování nových detailů na stropech Sixtinské kaple. Co Shawshank nejprve zadržuje, to na konci vypouští retrospektivním uragánem, jemuž lze podléhat znovu a znovu. Můžeme si ostatně všímat stále dalších rozprostřených motivů a vykupitelskou cestu si už vychutnávat víc s budujícím Andym nežli s věcněji hodnotícím Redem.
Darabont posléze skvěle, i když tentokrát už opravdu věrně, zfilmoval také Kingovu Zelenou míli, načež mistra strachu působivě adaptoval ještě prostřednictvím hororové Mlhy. Ve všech případech dojímal a překvapoval, ale Shawshank si jediný odnesl tu vzácnou nálepku neokoukatelného díla, a to na ryze umělecké i konzumní úrovni. I po třech dekádách má co nabízet a Zihuatanejo zůstává pro mnoho a mnoho lidí tak mocným MacGuffinem, že se na tom nic nezmění. To už by bylo snazší alternovat lidskou DNA.