Stephen King je zneuctěným pilířem filmového průmyslu. Jeho adaptace mají jediného Oscara

Začalo to premiérou Carrie a následným vydáním knižního Osvícení, které upoutalo pozornost režijního velikána Stanleyho Kubricka. Jeho proslulou a odchýlenou adaptaci King neuznává hodnou knihy, ale definitivně jej zanesla do rejstříku hvězdných spisovatelů, po nichž Hollywood prahne. Hororové příběhy jako Mrtvá zóna, Cujo, Prokletí Salemu nebo To se dočkaly i více filmových zpracování pro kina či televizi, ovšem mistr strachu neměl v popisu práce jen děsit a zoufat si nad lidskou temnotou.

Roku 1986 měl premiéru nostalgický příběh o dospívání Stůj při mně podle Kingovy povídky Tělo a jeho režisér Rob Reiner vzpomínal, jak se spisovatel po soukromé projekci emočně sesypal a děkoval mu za krásný zážitek. Byla z toho oscarová nominace za adaptovaný scénář, avšak neproměněná na úkor akademičtějšího Pokoje s vyhlídkou. Právě Reiner nicméně rozlouskl kriticky perspektivní přístup ke Kingovým fantaziím, které vyplodily také velmi osobní paranoiu ve formě románu Misery.

Spisovatel v ní zhmotnil svou hypotetickou noční můru. Mentálně labilní Annie Wilkins u sebe hospitalizuje Paula Sheldona, fiktivního autora knih o hrdince Misery, jenž měl těžkou autonehodu. Paul se u své rozjařené obdivovatelky uzdravuje a prozradí jí, že v chystané poslední části románové série nechá Misery zemřít. S tím se ale psychopatická hostitelka nehodlá tak snadno smířit.

Reiner knihu zfilmoval roku 1990 s Jamesem Caanem a Kathy Bates v hlavních rolích podle scénáře věhlasného Williama Goldmana, jenž měl doma dva Oscary za Butche Cassidyho a Sundance Kida a Všechny prezidentovy muže. Jeho přínos Akademie tentokrát ignorovala, snímek s českým názvem Misery nechce zemřít měl ostatně jinou dominantu. Zazářila v něm především tehdy dvaačtyřicetiletá Bates, jejíž vrstevnatý výkon dle odborníků naplňuje znepokojivé parametry reálného psychopata.

Když herečka přebírala zaslouženého Oscara, na pódiu se před poraženými Meryl Streep či Julií Roberts omluvila za „scénu s kotníky“, která každému divákovi už navždy zůstala vyrytá do paměti. King to musel sledovat se zadostiučiněním – nejenže si filmu vysoce považuje, ale od té doby už jeho papírovým dítkům nejprestižnější filmová cena nikdy nepřistála. Slavný a s odstupem extrémně populární Shawshank měl roku 1995 na Oscarech sedm šancí, ale prohrával hlavně kvůli Forrestu Gumpovi, potažmo Legendě o vášni a Lvímu králi.

Jeho režisér Frank Darabont se poté ujal i opěvované Zelené míle, a přestože dle většinového názoru opět drtivě uspěl, ze čtyř oscarových nominací se zase žádná neujala. Ten rok dominovala Americká krása, nejlepší adaptovaný scénář slízla Pravidla mošťárny a nejlepšího vedlejšího herce Michaelu Clarku Duncanovi diskutabilně vyfoukl Michael Caine. Akademie jinak zcela opomněla třeba skvělého Nadaného žáka.

Po přelomu tisíciletí Hollywood znovu adaptuje převážně hororové či detektivní Kingovy zápletky, a ač si Darabontova Mlha nebo Doktor Spánek Mikea Flanagana stáli moc dobře, oscarový materiál v nich nikdo nehledal (ať už je tím materiálem dnes cokoli). Šanci však letos bude mít nečekaný vítěz divácké ceny z torontského festivalu Chuckův život, v němž Flanagan podle prvních kritiků suverénně připomíná Kingovy humánní aspekty na rámcovém vyprávění o umírajícím obyčejném muži. Třeba hollywoodská smetánka svému nejpravidelnějšímu doručovateli zápletek ještě jednou hromadně zatleská.

Zdroj: SlashFilm