Kdyby radši hořelo s Krobotem a Isteníkem vypovídá hodně o Češích

Celovečerně debutující Adam Koloman Rybanský, který navíc snímkem zakončuje studium na FAMU, opravdu zvládá na jedničku všechno to, kde Mimořádná událost došla nanejvýš na půl cesty. A nejen ona – najít u nás skutečně trefný filmový pohled na českou společnost je celkem vzácné.

Nyní tu ale máme snímek, který na svět a jeho postavy nahlíží v nutné zkratce, ale zároveň s velkou měrou empatie. Právě v tom tkví výhoda Rybanského, který sám dospěl na maloměstě a při vykreslování vesnického života nezapomněl na vlastní zkušenost.

Sledujeme příběh pozdního třicátníka Standy (Michal Isteník), který se brzy stane otcem a pomalu na něj doléhá existenciální krize. Chtěl by být vzorem pro svého budoucího potomka a manželku (Anna Polívková), ale cítí, že mu to moc nejde. Snad proto, že sám vyrůstal bez otce, snad proto, že pod vzezřením „typického vesničana“ se skrývá větší citlivost, než by „správnej chlap“ měl mít. A možná je to taky trochu nešika a nekňuba, kdo ví.

Standovým největším hrdinou a otcovskou figurou je vdovec Bróňa (Miroslav Krobot), který zdánlivě nemůže v „bytí správným chlapem“ udělat chybu. Standa chvílemi vypadá, že si bez Bróňova dohledu neumí ani zavázat tkaničky u bot. A s blížícím se narození syna si začíná připouštět, že to asi není v pořádku.

Jednoho velikonočního dne znenadání najede do vesnické kašny dodávka a vážně zraní jednoho místního člověka. Bróňa je první, kdo hlasitě prohlásí, že musí jít o islamistický terorismus, a coby autoritativní velitel hasičů brzy zvládne strhnout na svou stranu většinu vesnice. Jak se k tomu postaví Standa? Na jednu stranu je pro něj Bróňovo slovo svaté a sám je na internetu bombardovaný konspiračními teoriemi a fake news. Na druhou ale cítí, že fanatismus jeho mentora není úplně v pořádku.

Standa je úžasný protagonista. Vlastně to je „český chcípák“, na které v tuzemských filmech tolik nadáváme, ovšem s tím rozdílem, že to o sobě ví, dost ho to žere a pokouší se s tím něco dělat. Nezlobí se na svět, protože se kolem něj dostatečně netočí, naopak se užírá vědomím toho, že si svůj nevzrušivě klidný a spokojený život ani nezaslouží – nevidí v sobě žádnou kvalitu, kterou by mohl nabídnout ostatním.

Klaustrofobní prostředí české vesnice mu pak brání v překonání jeho nedostatků. Vidíme ho opakovaně sedět u konspiračních webů, na jejichž obsah se dívá viditelně nedůvěřivě, ale aktivně se nutí jim naslouchat. Svět kolem pádí bez ohledu na něj a on okolo sebe může jen rozprašovat ocet, aby ve vzduchu rozpustil zákeřné chemtrails. To se nakonec jeví jako jediné, na co se zmůže. A být hrdinou v boji proti islamistům? To zní taky skvěle!

Rybanský založil svůj film na tom, že neomlouvá amorální chování postav, ale zároveň je neodsuzuje. Tento záměr jistě sám o sobě vybízí k diskuzi. Víra v konspirační teorie a fake news je často úzce spojená s rasismem, xenofobií a přehnaným nacionalismem. Jedna chyba je vidět „vesnické rasisty“ jako obludy, druhá je vnímat je skoro jako bezelstné oběti jejich situace. Obojí nás může dovést do slepé uličky, protože obojí nakonec připravuje dané jedince o agendu a zodpovědnost. Nesmíme ostatně zapomínat, že větší obětí rasismu než rasisté jsou, ehm, oběti oněch rasistů.

Vykreslení Standy jako člověka, který sice propadá paranoie konspiračních webů, ale zároveň je jediným upřímným přítelem místního Roma, stojí za povšimnutí. Odděluje totiž od sebe názory a postoje, které většinou tvoří kompaktní celek. Ke Standovi můžeme být empatičtější, když vidíme, že má jednu vykupitelskou pozitivní stránku v podobě veřejného přátelení se s Romem. Jednoduše proto, že jak sám říká, nemá předsudky, a jeho stejně přátelská manželka má na něj v tomto ohledu (a mnoha jiných) pozitivní vliv. Když ale došel ke správnému závěru tady, proč je to problém jinde? Tato otázka pak nesměřuje na Standu, ale na scenáristu.

Kdyby radši hořelo je naštěstí film, který může tuto debatu provázet a není znehodnocený, ani když publikum s Rybanského silně empatickým přístupem úplně nesouzní. Asi nejtěžší na skousnutí bude snímek nakonec pro ty, kteří na Bróňově a Standově chování (které nejde přesně popsat bez vyzrazení dějových zvratů) neuvidí nic špatného. Rybanský je totiž ambivalentní v mnoha věcech, ale ne v tom, že by Bróňuv hon na muslimské čarodějnice mohl být morálně v pořádku. Je jedno, jestli si ho vyložíme jako zahořklého zlého muže, nebo zlomeného vdovce, mylnost jeho chování a jeho vlivu na Standu je tady patrný.

Právě Rybanského empatie a sympatie vůči postavám trochu popírá přídomek „formanovská satira“, který byl snímku přiřazený v propagaci a na základě trailerů. Formanovské komedie jsou totiž veskrze škodolibé a ze svých hrdinů si tropí nepokrytou legraci. Ukazují jejich pachtění a malost a varují, abychom takovými nebyli. Rybanský má na to své hrdiny moc rád a chce nás vést k pochopení a vstřícnosti. Proto je i přes mnohé podobné prvky nejisté mluvit o Kdyby radši hořelo jako o satiře, natož o formanovské satiře.

Sluší se zdůraznit i pěknou řemeslnou stránku filmu, která nezachází do extrému a nehlásí se příliš agresivně o slovo, přesto však vystupuje z řady a skvěle doplňuje mírně tezovité uchopení látky.

Pro celé Kdyby radši hořelo platí, že postavy jsou o něco chytřejší a artikulovanější, než by se asi patřilo. Každá z nich dokáže přesně popsat svou situaci a své motivace s upřímností románového vypravěče. To by byla chyba ve filmu spoléhajícím na realistickou estetiku, Rybanský ale vždy naznačuje, že sledujeme něco trochu nepřirozeného a stylizovaného.

Kamera Matěje Piňose stojí občas trochu jinde. Celek je tam, kde bychom čekali detail, nebo záběr opouští měřítko postav a soustředí se na vesnické fasády. Střih si dovolí nějakou neekonomickou chvilku ticha doplňující moment trapnosti. Jde o maličkosti, přesto však publikum směrují ke vnímání filmu jako vyprávěného příběhu. Proto nevadí občas strojenější dialog.

Výsledkem je malý osmdesátiminutový film, při sledování působí lehce, plynule a nenuceně. Je ale zřejmé, že do něj Rybanský dal hodně ze sebe. Doporučuju rozhovor s ním, kde se dozvíte víc o tom, jak složitou genezi měl scénář – jak se z krátkometrážního filmu s neherci dopracoval k celovečeráku s Krobotem a Isteníkem v čele.

Je skvělé, že všechna ta snaha šla do něčeho, co mluví jasným a srozumitelným hlasem o něčem hodně složitém. Zdá se, že pro Rybanského jako pro člověka z maloměsta, který skončil v líhni pražské kavárny, je hodně osobním tématem už jen ujasnění si, kdo jsou „my“ a kdo „oni“. V české společnosti rozdělené často na „Prahu“ a „ty druhé“ jde o velmi aktuální téma a Kdyby radši hořelo je velmi zajímavý vhled do periferie.

Ve filmu najdete mnohem víc, než jsem stihl nastínit. Vůbec nedošlo na faráře (Martin Šesták), který zažívá svůj paralelní příběh a konflikt. Ani na nenápadnou, ale skvěle načrtnutou postavu Standovy manželky. Nechci kazit objevování a zbytečně pojmenovávat působivé detaily.