Zkouška umění je na povrchu skvělá komedie, pod níž se skrývá slušné existenciální drama

Adéla Komrzý a Tomáš Bojar se už pomalu zařazují mezi důležité dokumentaristy své generace. Komrzý vloni se svým absolvenťákem z FAMU Jednotka intenzivního života získala Českého lva i cenu kritiků a odnesla si rovněž ocenění z Varů. Nejsem si jistý, jestli za tu smršť zájmu nemohlo silné téma paliativní péče víc než „měřitelné“ dokumentaristické kvality, ale nakonec i nalezení silného tématu a jeho intuitivně funkční zpracování jsou talentem samy o sobě.

Tomáš Bojar je oproti tomu velmi konceptuální režisér, jak dokládají snímky jako Mimořádná zpráva a Dva nula, které velmi přísně, mnohdy na úkor povrchní „zábavnosti“ realizují filmařův plán. Když se například pracuje se záběry z dlouhodobě fixně rozestavěných kamer, výsledek je možná méně variabilní a dynamický, vzniká u něj ale tím větší dojem autenticity a vůbec unikátní zážitek.

Z kombinace těchto dvou filmařů mohl vzniknout pořádný mišmaš, jejich silné stránky si ale naštěstí navzájem pomáhají a vedou k snad nejlepšímu výsledku jejich dosavadních kariér. Zkouška umění kombinuje cit pro detail a empatii s precizností a promyšleností každého střihu (je tedy třeba zmínit i jméno střihačky Hedviky Hansalové).

Je skutečně tím, čím se zdá být – sledujeme skupinu uměleckých kritiků a teoretiků, kteří mají z řady mladých uchazečů, uchazeček a jejich děl vybrat ty, již budou mít nárok na to institucionálně umělecky se vzdělávat a stát se akademií stvrzenými „opravdovými“ umělci.

Výsledkem je možná nejvtipnější český film sezóny. Zvlášť pokud divák či divačka nepatří do prostředí aktivních umělců, bude pro ně dokument surrealistickou komedií, kde si lidé vyměňují náhodné asociace slov a doufají, že to povede ke kýženému výsledku. Těm s větší zkušeností pak bude nejspíš ledasco povědomé – ať už příjemně, nebo jinak.

S tím musí jít ruku v ruce varování, že pokud vás současní umělci otravují a irituje vás pražská postmoderně neomarxistická kavárna, vyhněte se filmu obloukem – Ze Zkoušky umění by Jordan Peterson utrpěl další nervové zhroucení a Jiří Strach vyrazil na rozhovorovou tour o konci západní civilizace. Mirka Spáčilová byla svépomocí z projekce evakuována po patnácti minutách.

Všichni uchazeči jsou mladí, naivní, často podivně neznalí čehokoliv, ale snaží se být za každou cenu velkými osobnostmi. Chtějí dávat najevo svou jedinečnost! Bylo by snadné je začít okamžitě nenávidět, v jejich bezradnosti je ale také cosi naivně čistého, zranitelného a odhalujícího. Ne každý mladý člověk si říká „my“ a nesnaží se s hranou sebedůvěrou vysvětlit, proč ve vědomostním testu místo odpovědí zamaloval stránky oranžovou barvou, zato každý si nejspíš dokáže rozpomenout na emocionální rozpoložení, jaké prožívá ve chvíli stresu, když jde o tolik!

Druhá rovina dokumentu sleduje samotnou instituci. Tvůrčí pozornosti neuniká nejasnost a problematičnost snahy uzamknout umělecký talent mezi čtyři stěny akademického ateliéru. Tím spíš v době, kdy v umění převládají decentralizující tendence, jež se vzpírají kategorizacím a „objektivním“ kvalitativním měřítkům. Vyučující jsou přitom ještě svéráznějšími osobnostmi než uchazeči, jako by vypadli z nějakého sitcomu. (Když o tom přemýšlím, na ten sitcom bych koukal!)

Jejich ostentativní snaha udělat správnou volbu ve chvíli, kdy neexistuje jednoznačná odpověď, je podaná nejen s nadhledem jako celá Zkouška umění, ale také s pochopením vůči oběma stranám. Máme před sebou nekonečně komplexní střet nezkušeného a nehotového člověka, pro nějž je nastávající rozhodnutí určujícím životním momentem, a vyučujících, pro které jde o rutinní rituál. Celé to skýtá obrovské množství energie.

Někdo asi namítne, že se tvůrci příliš soustředí na humorné aspekty celého procesu. Jako by se snad k současnému umění nemohlo přistoupit jinak než s povýšeným nadhledem, jací jsou všichni, co se toho cirkusu účastní, vlastně magoři. Při sledování je těžké si představit, že by tu před našima očima mohlo vzniknout hodnotné umělecké dílo nebo že máme před sebou budoucí velké umělce.

Komrzý a Bojar zobrazují celý proces s důrazem na jeho absurditu, nejlépe se dá ztotožnit s „bábama z vrátnice“, které si s rezignovaným tónem v hlase vyměňují poznámky o tom, jak strašně málo smyslu dává vše, co se v baráku děje.

Snaží se přesto i nechat problesknout momenty, kdy se přítomným podaří dobrat k nějaké čisté emoci či okamžiku skutečného zážitku. Takové chvíle brzy přebije další vtipná pointa. Možná to tak ale má být, možná o tom jsou nakonec umění i život. Jedna z uchazeček vysvětluje poněkud agresivně, že by měla být přijata, protože „umění dělat může a chce“. A nakonec proč ne? Zní o dost přesvědčivěji než její kolegyně, která věří, že udělá svět lepším místem.

Je přesto škoda, že tyto střípky existenciální tísně a upřímné snahy se nějak najít a realizovat existují tak hluboko pod povrchem a jen v tak matných náznacích, že si nejsem jistý, jestli nejsou jen mojí osobní projekcí.

Nakonec se nabízí otázka, která okolo mě padala po novinářské projekci: „Pro koho to vlastně je?“ Sám jsem si ji nepokládal, protože nás napadá jen u těch filmů, co se nám nelíbí. Jakou ale můžeme mít odpověď? Lidé zcela mimo umělecký svět mohou být snadno odrazení až odpuzení vší tou malicherností a bezcílností. A lidé zvnitřku se možná zasmějí vtipným momentům, nebudou ale výsledek považovat za příliš povrchní a ponižující?

Možná by bylo užitečné udělat krok zpátky, vnímat méně konkrétností a víc se soustředit na podobenství o tápání mladého člověka a nejisté pozici umění v dnešním světě. Za humorem pak lze najít kus lidskosti. Člověk nemusí skládat přijímačky na AVU, aby na sebe mohl viděné nějak vztáhnout. Anebo se rozhodl jít postavit na náměstí gilotinu, protože TOHLE VŠECHNO SE DĚJE ZA NAŠE PENÍZE!

Snímek Blonde má dlouhých 160 minut. Většina diváků a divaček ho prý vypíná po 10 až 20 minutách. Je opravdu tak hrozný? To, že vadí „běžnému publiku“, se dalo předpokládat. Proč ho ale odmítají i ti náročnější a kultivovanější?