Druhá Princezna zakletá v čase nezapře inspiraci marvelovkami, ale chce toho říct až příliš

„Pokud vás bavila jednička, přijďte co nejdříve na dvojku, protože pro nás je vždycky nejdůležitější první víkend,“ vyzýval režisér Petr Kubík potenciální diváky a divačky v našem rozhovoru zaměřeném na druhou Princeznu zakletou v čase.

Během onoho klíčového prvního víkendu se na fantasy pohádku přišlo podívat přes 67 tisíc diváků, zatímco první díl (uvedený nejdříve v září 2020 a podruhé po znovuotevření kin v květnu 2021) dosáhl na necelých 85 tisíc návštěvníků a návštěvnic celkově. Jistě, pandemická situace se na výsledku bezesporu výrazně podepsala, přesto mohou být tvůrci druhého dílu spokojení. A na své si podle prvních hodnocení přišlo i publikum. Díky čemu tedy druhá Princezna boduje?

Předně je třeba říct, že název trochu klame. Zatímco v prvním snímku šlo především o princeznu Ellenu (Natalia Germani), která musela s pomocí přátel zlomit kletbu, aby přestala dokola prožívat jeden den, v pokračování má hlavní úlohu alchymistka Amélie v tradičně minimalistickém podání Elišky Křenkové. Ta navíc ani není zakletá v čase, takže název je skutečně ve všech ohledech zavádějící. Přesto je jedině dobře, že scenáristé Kubík a Lukáš Daniel Pařík nechtěli vyprávět podruhé totéž.

V centru poměrně spletitého příběhu je tedy Amélie, jež musí splnit hned několik úkolů. Ty většinou zahrnují přesun z jednoho místa na druhé, cestou je třeba vyřešit několik problémů a postavit se ozbrojencům, vyslaným temným a mnoho staletí starým Pánem run (Ján Jackuliak). Amélie se může spolehnout nejen na neustálou přítomnost Elleny a prince Jana (Marek Lambora), ale leckdy i na ne zcela vítanou verzi sebe sama z minulosti, vzniklou kvůli jejím hrátkám s časem. Jako Améliin mentor se opět objevuje alchymista Archivald (Roman Zach), vrací se také nebezpečná a mocná kouzelnice Murien (Simona Zmrzlá), lavírující mezi dobrem a zlem, a rovněž komičtí strážní s tvářemi Martina Písaříka a Jakuba Ouvína.

Ke všem starým známým navíc přibyli Vojtěch Kotek a Cyril Dobrý jako nadějní alchymisté pokukující po odtažité Amélii. Snímek tedy pracuje s velkým množstvím postav, z nichž většina má vlastní agendu a jiný přístup k magii (podle příslušnosti ke kouzelníkům, alchymistům či „obyčejným“ lidem). Dohromady to občas vytváří zmatek, ne všechny motivace k příběhovým posunům se daří uspokojivě vysvětlit a i vzhledem k rozmáchlé, 130minutové stopáži je poměrně snadné ztratit pozornost. Už první scéna, obsahující dialog Amélie s Murien, je značně matoucí. Až mnohem později se dozvíme, co vlastně znamená.

Nelze říct, že by scénář filmu byl špatný či nesmyslný, pouze je občas přehnaně zkratkovitý, ale zároveň se spoléhá na zdlouhavé vysvětlovací dialogy. Formát minisérie by tak příběhu slušel více. Jak sami tvůrci přiznali, původní verze byla ještě mnohem delší. V rámci časového presu, s nímž se tvůrci potýkali, vznikla i řada dalších problémů. Občas proto zatahají za uši špatně znějící postsynchrony nebo příliš hlasitá hudba u osudových dialogů, oči zase potrápí nedotažené vizuální efekty či chyby při střihu soubojů.

To jsou však detaily, jež většině publika zřejmě nevadí. Mnohem podstatnější je totiž fakt, že u nás vzniklo důstojné dílo v rámci žánru, na které není český trh úplně stavěný. Oproti pohádkovější jedničce totiž druhý díl inklinuje mnohem víc k fantasy a nepřehlédnutelným množstvím prvků se přibližuje současnému nikoli evropskému, ale rovnou světovému mainstreamu. Oranžové runy, pomocí nichž alchymisté čarují, totiž dají vzpomenout na marvelovské kouzlení Doctora Strange či Shang-Chiho. Kvůli MCU se podobné efekty už trochu okoukaly, proto může tvůrce mrzet, že se vizuální stránka příliš neproměnila; zároveň by však nebylo logické, aby postavy najednou s magií pracovaly zcela jinak.

Na české poměry však snímek vypadá nadmíru krásně a na své si přijdou především fanoušci a fanynky fialové barvy, do níž se alchymisté Oberonu zjevně velmi rádi halí. To vše navíc podbarvuje epická Paříkova hudba, která rovněž budí dojem, že jsme ji už slyšeli u známějších titulů. Souboj alchymistů s Pánem runem o to, kdo rychleji nasbírá všech pět magických run a ovládne veškerou magii světa, rovněž dává vzpomenout na předhánění Avengers s Thanosem o Kameny nekonečna.

Zpočátku se celkem komorního dobrodružství účastní pouze malé skupinky postav a epiku dodává snad jen cestování po animované mapě Oberonu. S příchodem hrdinů do města Ayry, centra alchymistů, se však všechna prázdná prostranství zalidní a měřítko se rázem zvětšuje. Diváci a divačky se dočkají poutavých bitevních scén a hrátky s časem sympaticky prohlubují napětí. Nevíme totiž, zdali danou osudovou situaci sledujeme v její „finální“ verzi, anebo jestli se budeme vracet v čase. Otázkou tedy podobně jako v prvním díle není, zda se hrdinům a hlavně hrdinkám podaří splnit úkol, ale jestli to zvládnou včas, tedy během omezeného množství opakování dané situace.

Navzdory deklarovanému odklonu od pohádkového žánru je jádro příběhu velmi zajímavé z hlediska hodnot a poznávání sebe sama – tedy atributů spojených především právě s pohádkami. Zatímco Ellena s Janem jsou spokojení ve svém vztahu a kromě touhy po dobrodružství je zpočátku nic zásadního netrápí, ctižádostivou Amélii zastihuje vyprávění ve stavu vnitřní rozervanosti. Tu ostatně doslova zhmotňuje i její minulá verze, vzhledově založená na prvním dílu.

Současná Amélie se totiž hlavně chce zavděčit Archivaldovi a klade na sebe větší nároky, než kterým je schopná dostát. Tento tlak na výkon ji žene až ke ztrátě sebe sama. Její vztahy s nejbližšími se zhoršují a ona propadá pomyslné temné straně síly. A to vlastně jen proto, že chtěla udělat něco správného a ochránit své přátele. V příběhu tak probleskuje nebanální poselství, že když se z touhy stane posedlost, ani chvályhodný účel nesvětí prostředky. Ba co víc, napříč vyprávěním se vrací téma důvěry. Jan si není jistý, zdali může věřit Elleně, zatímco Amélie přestává věřit sama sobě. A do toho všichni proti své vůli musejí v jeden okamžik spoléhat na nenáviděnou Murien…

Načrtnutých motivů je tedy opravdu požehnaně a ne všechny se dočkají uspokojivého dohrání. Každopádně je vidět, že se tvůrci s touto sérií posouvají, chtějí si ozkoušet větší množství příběhových vzorců a balancování mezi žánry; to vše ve velmi moderním a líbivém audiovizuálním kabátku. Výsledek takového snažení sice není bez chyb, rozhodně však vzbuzuje sympatie. A na místě je i zvědavost, kam se budou vyprávění z Oberonu ubírat dál.

Marvelovské komiksy se rozrostly na třicet titulů. Druhý díl Black Panthera však postrádá původního hrdinu, nahradily ho hned čtyři hrdinky. A padouch je ještě méně padouchovitý než předtím.