Sněhurka
39%
Právě dnes dorazil do kin jeden z nejvíce diskutovaných snímků posledních let. Film, který to měl u jisté části publika sečtené snad ještě předtím, než padla první klapka. Snad žádný jiný titul (s výjimkou muzikálové Emilie Pérez) neměl kolem sebe v posledních letech tak příšernou pověst a negativní mediální auru jako právě nová Sněhurka (Snow White). A nyní se naplno ukazuje, jak moc bylo všechno to naříkání nafouknuté a zbytečné. Moderní verze pohádkové legendy není „woke“ či přehnaně progresivní. Bohužel ale není ani moc zábavná.
Nová Sněhurka za sebou vleče takovou várku „skandálů“ a mediálních kauz, že nyní vstupuje do kin prakticky v podobě poraženého, co má zaděláno na ošklivý propadák. První nespokojenci se nesmyslně ozvali už poté, co byla mladá Rachel Zegler s kolumbijskými kořeny obsazena do role titulní hrdinky, nevoli ještě více zvedla sama herečka některými svými nešťastnými výroky na adresu původní pohádky. Další kauzu rozpoutal herec Peter Dinklage, jenž zaútočil na Disneyho a osočil ho z toho, že obsazením lidí s nanismem či dwarfismem pouze podporuje zažité stereotypy. Načež se studio rozhodlo vsadit raději na digitální trpaslíky. Následovaly zavádějící fotografie z placu, nepěkné trailery, odložení premiéry a několik marketingových přešlapů, kvůli nimž je nová Sněhurka už řadu měsíců považována za „woke“ počin parazitující na legendární pohádce. Výsledek ale „kupodivu“ doručil trochu něco jiného.
Na nové Sněhurce není nic přehnaně moderního či progresivního, jedná se prostě o další hranou disneyovku, co má dodržet klasický mustr žánru a co nejvěrněji replikovat pohádkovou poetiku z animáku. Ničím nevyčnívá, slavný příběh nikam výrazně neposouvá, jen za pomoci moderního vyprávění a líbivé vizuální stránky předkládá příběh Sněhurky současné omladině. A to se všemi tradičními plusy i mínusy, které k hraným disneyovkám už léta patří.
Znovu to samé?
Děj tak zůstává prakticky stejný. Sněhurka (jež získala své jméno po narození ve sněhové bouři) se po smrti rodičů ocitá v moci macechy a zlé královny a dívá se, jak dříve šťastné království skomírá. Zakřiknutá hrdinka v sobě hledá sílu se zlé maceše, která čerpá moc ze své krásy, postavit. Když ale královna od kouzelného zrcadla zjistí, že už není v zemi nejkrásnější, nechá Sněhurku zabít. A všichni víme, jak to bylo dál.
Jelikož je ale původní pohádka dějově přeci jen jednoduchá a stopáž je potřeba patřičně natáhnout, na pár změn došlo. Místo fešného prince tedy dostaneme hrdinného jinocha a vůdce tamních zbojníků Adriana, jehož sbližování se Sněhurkou zabírá v novince poměrně dost prostoru. Jiný je také závěr snímku, a to nejen v rámci zúčtování se zlou královnou. Všechny tyto změny ale dávají z hlediska nahuštění děje, zaměření na pohádkovou romanci i moderního vyprávění vlastně smysl a nijak nenarušují tradiční pohádkové vzorce Sněhurky. Titulní hrdinka je v nové verzi sice stále trochu naivní, ale daleko svéhlavější a vzpurnější hrdinkou, které se dá snadno fandit. A to i díky sympatické Rachel Zegler, jež se v hlavní úloze rozhodně neztratila a uhrála ji se ctí.
Oškliví trpaslíci i nudná královna
A ze začátku to vlastně docela šlape. Režisérovi Marcu Webbovi se v úvodní půlhodině daří poměrně zdařile navodit klasickou pohádkovou poetiku disneyovek, kterou dotváří výborná výprava, hezky stylizovaný vizuál a zejména chytlavě natočená hudební čísla se zdařilými písničkami. Svižné tempo bohužel nevydrží příliš dlouho a zcela se rozpadne po příchodu do lesa a snaze o rozvětvení zápletky. Sázka na kompromis v podobě digitálních trpaslíků totiž tvůrcům vůbec nevyšla a sedmička malých parťáků vypadá přesně tak ošklivě a hrozivě, jak naznačovaly upoutávky. Autoři se evidentně snažili zkombinovat tradiční pohádkovou estetiku s realistickými prvky, výsledek ale vůbec nefunguje a v případě některých trpaslíků vypadá v pohybu dosti odpudivě. Šmudla s vizáží Otíka má do roztomilé postavičky daleko a zbytek trpaslíků také neoslní.
Snímku ale definitivně dojde šťáva při zacílení na romantickou linku mezi Sněhurkou a Adrianem, jenž sebou přináší i naprosto zbytečné postavy zbojníků, co mají za cíl jen prázdně zaplnit stopáž. Sympatická Zegler se tak najednou ocitá uprostřed naprosto nezajímavých či digitálně bezduchých charakterů, které v divákovi nevyvolávají žádné emoce, nejsou vtipné a jsou zkrátka buď jen šeredné, nudné nebo zbytečné. Chemie mezi Zegler a Andrewem Burnapem je takřka nulová a situaci nepomáhá ani Gal Gadot, která je tradičně spíše královnou herecké nevýraznosti a kvůli svému prkennému herectví není dvakrát zajímavou záporačkou.
Sněhurka se tak po slibném startu rozpadne v naprosto rutinní, sterilní a ničím nevyčnívající pohádkový průměr. Marc Webb sice dokáže vykouzlit pár hezkých hudebních čísel (i těch ale v druhé polovině razantně ubude) a správně barevnou vizuální paletou se aspoň místy přiblížit kouzlu milované pohádky, na níž ale zároveň při kopírování ikonických scén bolestivě ztrácí. Zejména, když trampoty trpaslíků mají do grotesknosti i roztomilosti originálu díky nepěkným trikům daleko. Sněhurka je tedy ve výsledku hlavně vyprázdněným marketingovým produktem, jenž má jen s patřičně uhlazenou řemeslnou formou doručit další hranou disneyovku bez duše i patřičného kouzla. Není důvod jí za to nadávat, ale zároveň tu není ani u čeho se moc bavit.
Podívejte se na žebříček nejlepších pohádek podle databáze Kinoboxu.
50%
Sněhurka je další naprosto rutinní hranou disneyovkou, co jen naplňuje potřebnou marketingovou šablonu bez větší nápaditosti a potřebného tvůrčího zaujetí. Rachel Zegler se sice snaží a pár scén s patřičným pohádkovým feelingem film vykouzlí, ve výsledku je ale stejně zbytečnou a na jistotu hrající výplní jako většina hraných remaků populárních animáků. Pro malé holčičky neurážející jednohubka, dospělí diváci si však raději mohou pustit originál.
