Bílá stuha

Základním kompozičním znakem i stmelujícím gestem tohoto černobílého snímku o podivných nehodách v rakouské vesničce na začátku 20. století je přísnost, až umanutá striktnost a asketičnost, jež jsou vlastní jak většině postav, tak jejich tvůrci, jenž dovede být na publikum opravdu hnusný. Bílá stuha má pečlivě vysoustružený scénář, napsaný s absolutním odstupem cynicky chladného pozorovatele, a pregnantně volená slova, jež tnou do živého. Jak je u Hanekeho zvykem, chybí doprovodná hudba, spousta obrazů má nemilosrdně a nepříjemně statickou kompozici a pohled kamery se často zastaví na hranici, kdy není otevřeně vidět samo násilí, ale diváci si přesto plně uvědomují jeho důsledky. Vyprávění je až dusivě sešněrované jako korzet obepínající a halící tělo ústřední záhady, k jejímuž rozřešení nelze proniknout, a je napínavé do posledních minut. V každé scéně je cítit tíseň a pod povrchem bublající agrese i zoufalství.