Nejodpornější film roku. Substance je znepokojivým zážitkem, který nedá divákovi nic zadarmo

Elizabeth Sparkle je bývalá hollywoodská hvězda, která má na kabelovce už dlouho fitness pořad, s nímž slavila úspěchy. Jenže v den jejích narozenin jí ředitel stanice samozřejmě velmi citlivě řekne, že po padesátce je už na podobný pořad stará a bude potřeba nová krev. Elizabeth tedy dostane padáka a pro vzhledem posedlou ženu se jedná o obrovskou ránu. Jednoho dne se jí ovšem dostane do rukou velmi zajímavá nabídka.

Pomocí tajemného séra totiž může ze své DNA a vlastního těla vytvořit mladší, atraktivnější já, které naplní její sny a tužby. Má to ovšem jistá pravidla a podmínky – tou hlavní je, že Elizabeth musí těla na týdenní bázi střídat a neudělat v tom případě žádné výjimky. Musí se věnovat oběma svým verzím a nezapomínat na to, že je pořád jen jednou osobou.

Jenže zdánlivě jednoduchá pravidla se začnou brzy komplikovat a režisérka Coralie Fargeat, která má za sebou rozporuplně přijatý snímek Pomsta, diváka vtahuje do pohlcujícího mixu body hororu, psychologického teroru i absurdní satiry a režisérce tu není absolutně nice svaté. Už od prvních minut je tedy Substance neuvěřitelně roztěkaným a intenzivním zážitkem, který vás zatlačí do sedačky svou vtahující audiovizuální stránkou, v níž si režisérka hraje s každým záběrem a detailem výrazných kulis a kde vše podkresluje tepavá, energická a hlavně hodně hlasitá hudba. Už jenom tyto dvě složky zaručují, že tempo je i přes dlouhou stopáž prakticky nezastavitelné a spát se vám u snímku chtít opravdu nebude.

Substance je pak v režii Fargeat směsicí kultovních body hororů ve stylu Mouchy od Cronenberga, dále tvorby Johna Carpentera, Davida Lynche a díky intenzitě a kameře si vzpomenete na Requiem za sen. Jen vás zde čeká divácký zážitek ještě šílenější a vyhrocenější, ač se to zdá nemožné. Ano, zápletka sice postupuje podle předem předpokládané šablony a prochází body příběhu, u nichž tušíte, že musí přijít, což ale ve výsledku skoro nikomu nevadí. Fargeat v tomto ohledu zkrátka naplňuje žánrové prvky body hororu, obaluje je ovšem velkou porcí vrstev, které bude divák rád sledovat.

„Tradiční“ námět tělesného děsu tak naplňují motivy posedlosti krásou, objektivizace žen a ideálního vzhledu, rýpavé satiry na nenasytná média, sexismu… no, mohli bychom v tomhle ještě chvíli pokračovat. Důležité ovšem je, že se autorce, která si z Cannes odnesla cenu za nejlepší scénář, velká porce témat nerozpadá pod rukama, naopak je ještě zabaluje do záměrně brakového hávu s velkou porcí absurdního humoru, díky čemuž se na všechny ty nechutnosti a vyhrocené pasáže přeci jen kouká o něco odlehčeněji.

Režisérce se navíc podařilo vytvořit film plný žánrových hrátek a funkčních protikladů. Zatímco zpočátku je Substance zejména úderným stylistickým cvičením, co diváka dějově pohlcuje, později se změní v psychologický teror, v němž se hlavní hrdinka propadá do čím dál většího zoufalství a bojuje doslova sama se sebou. A závěrečná třetina už je totálním masakrem a přehlídkou těch nejnechutnějších a nejkrvavějších scén, jež jste za poslední roky viděli. A věřte, že v tomto případě to opravdu není přehnané tvrzení a člověk se nemůže ani moc divit lidem, kteří během ultrabrutální poslední třetiny budou odcházet ze sálu. A že už i před tím bylo v tomto ohledu na co se dívat.

Režisérka jde ovšem do absolutního extrému v zobrazení rozdílů mezi ideálem dokonalé krásy, jež zde reprezentují dráždivé tanečky a pohyby Margaret Qualley, a cenou, kterou hrdinka za své volby platí, což se zde zobrazují záběry ultimátního hnusu. Kontrast je to naprosto fascinující a je obdivuhodné, kam až dokázala režisérka v tomto svém záměru zajít. Divák si během sledování několikrát řekne: „Tak teď už to přeci skončí, dál už to jít nemůže.“  Jenže ono to neskončí a režisérka několikrát překoná pomyslnou diváckou hranu, kterou už mnozí neakceptují.

I když jsou pak výtky, že je závěr mírně natahovaný a v některých fázích působí jako stylistické cvičení, vlastně oprávněné, je naprosto pohlcují sledovat, jaké úrovně extrému ještě Fargeat dosáhne a jak velké filmové anarchie se dopustí. Zároveň ovšem těmito brutálními výjevy nijak nerozbíjí příběh či jeho hlavní motivy, jen jim dává tu správně intenzivní a nechutnou tečku.

Není na to ovšem sama, může se totiž opřít o malinko překvapující, ale o to více povedené castingové volby. Po zhlédnutí se zdá, že hlavní postavu snad nemohl hrát ani nikdo jiný než Demi Moore, která výtečně zvládá povrchní i psychologicky náročnější polohy a vážně se jedná o její herecký comeback. Margaret Qualley ji v roli mladé dokonalé verze sekunduje, je smyslná i nebezpečná a při takřka fetišizujících záběrech na její tělo se člověku ani nechce věřit, že to celé natočila žena. Hlavním hvězdám pak kryje záda Dennis Quaid, který si svého maniakálního šéfa kabelovky vyloženě užívá.

Substance je dozajista filmem, který bude vyvolávat při vstupu do širší distribuce velké diskuze a jistě se najde skupina lidí, kteří ho odsoudí jako přestylizovanou nechutnost. Zároveň je ovšem naprosto intenzivním zážitkem, který je po stránce témat a hrátek se žánry důsledný a dovedený do totálně absurdního finiše, který z hlavy jen tak nedostanete. Je to film, u něhož vám bude už během sledování díky naprosto nekompromisnímu a vypiplanému tvůrčímu stylu jasné, že zde vznikla budoucí kultovka i jeden z nejvýraznějších filmů roku. A režisérce je nejspíš jedno, že při své cestě znechutí jistou skupinu lidí, jelikož s tím evidentně počítala.