Cesta pustým lesem se vrací do kin. Jde o lyrickou i problémovou vzpomínku na 60. léta

Holoubkovými průvodci po místním koloritu jsou především životem otrávený a znuděný pošťák Kokesch (Pavel Landovský) a amatérský hvězdář Blahout (neherec Jiří Soukup). Díky nim se muž, o jehož minulosti a vlastně ani o charakterových vlastnostech se mnoho nedozvíme, seznamuje s paletou svérázných figur: cynickou vdovou Hudlerovou (Jana Dolanská), která společně se svým malým synem Viktorem (Vojtěch Kristen) momentálně žije s Kokeschem, pohlednou a osamělou Annou (Eliška Sirová), s níž doktor prožije románek, tajemným maďarským zlatníkem Feketem (Jan Zívr) či kurážným mladíkem Tédou (Matěj Hádek v jedné ze svých prvních rolí).

Panoptikum postav utváří atmosféru rozpadajících se pořádků, převažující chudoby, nevzdělanosti a holdování klepům. Sledujeme marné lidské pachtění, jež nebude mít dlouhého trvání – kvůli válce se ze soků v lásce musejí stát spolubojovníci a na předchozí spory je třeba zapomenout. Právě začátkem první světové války film končí a ponechává spoustu linek nedořešených. Jako kdyby dosavadní problémy rázem nebyly důležité.

Spíše než na prokreslenosti postav a jejich vztahové síti však tato elegie za končící svět stojí na širokoúhlé černobílé kameře Jaromíra Kačera a schopnosti režiséra Ivana Vojnára v nalezení poetičnosti i v obyčejných situacích. Není divu, že snímek získal v roce 1997 Českého lva za nejlepší výtvarný počin. Vojnár s Kačerem nabízejí dechberoucí pohledy na nádherné šumavské scenérie kontrastující s titěrností vesničanů a jejich trablů, jimž dodává dramatičnost i hudba Ireny a Vojtěcha Havlových.

„Kinematograficky sem doléhá postvláčilovská vlna záměrně nespěchavé, bloudící, přírodně meditativní Soukupovy a Kačerovy dramaturgie i obrazové poetiky,“ píše o filmu kritik Jiří Cieslar v souboru esejí Kočky na Atalantě. Jméno Františka Vláčila se vyloženě nabízí, jelikož především jeho díla z 60. let (Marketa Lazarová, Údolí včel, Ďáblova past a další) stojí na podobně lyrizovaném vykreslení minulosti.

Cieslar však zároveň kritizuje nejasnost směřování děje – proč sledujeme zrovna tyto obrazy a příběhové linky? Co se nám tím režisér Vojnár a scenáristé Jiří Soukup a Ivan Arsenjev snaží říct? Dané otázky zůstávají i více než čtvrt století od premiéry nezodpovězené. Scénář vznikal zhruba tři roky a během téměř rok trvajícího natáčení beztak doznal mnoha změn.

Většina scén ve filmu působí dojmem, že začíná třeba v půlce dění, a tak se spoustu informací nedozvíme, což umocňuje i nevelké množství dialogů. Tím se zvyšují nároky na pozornost a představivost publika, což je rozhodně sympatické, jde to však na úkor dramatičnosti a schopnosti vyprávění vtáhnout. Kauzalita ustupuje atmosféře a oproti tematicky podobným snímkům jako Bílá stuha či Satanské tango sdělení vyprchává do ztracena.

Na webu Time Out si můžeme přečíst, že typická scéna prý vypadá následovně: „Vousatý muž prochází lesem ve sněhu, zastaví se a sedí.“ S tím nelze nesouhlasit – postavy opravdu často odněkud někam putují, ale jako by se pouze bezcílně přesouvaly z místa na místo, ve svém smýšlení se totiž obvykle nijak výrazně neposunou.

Film figury za jejich chyby neodsuzuje, ale ani je neomlouvá, hodnocení je tak na divácích a divačkách. Nejde však o moralitu, spíš dává smysl nechat se podmanivými obrazy unášet kamsi do už dávno neexistujícího světa. Před Cestou pustým lesem se Vojnár věnoval dokumentům, ve svém hraném debutu však prokázal nadstandardní cit pro vizuální vyjadřování a povedlo se mu složit poctu jak české přírodě a jejímu těžce zkoušenému obyvatelstvu, tak i dodnes opěvované kinematografii 60. let.

Remasterovanou verzi tohoto snímku publikum mohlo vidět na letošním karlovarském festivalu a nyní se dostává i do běžných kin. Ať už na ni vyrazíte, nebo ne, můžete se podívat na náš žebříček nejlepších českých a československých snímků.

zdroje: Filmový přehled; Cieslar, J.: Kočky na Atalantě; Time Out