Takřka stoletý Napoleon je svatým grálem zlaté éry. Zrestaurované klasice Scott nesahá po kotníky

Abel Gance chtěl být Victorem Hugem kinematografie. Umělcem, kterého milují masy a respektují kritici, a jehož slovo má stejnou, ne-li větší váhu než vrcholných politiků. Ve dvacátých letech už k tomu měl slušně nakročeno, vždyť jeho protiválečné J'accuse se v roce 1919 výrazně zapsalo do mezinárodního povědomí.

Pokud vám přijde podezřelé, že se doposud hlasitě pacifistický tvůrce zhlédl v postavě Napoleona, nejste jediní – mimo ostatních důsledků se režisér po premiéře až do konce života potýkal s pověstí posluhovače diktátorů. Nesmíme zapomínat, že Napoleon byl před příchodem Hitlera pro mnohé největší „lidskou šelmou“, jaká kdy žila. A snímek, ač to zní neuvěřitelně, vznikal stejně blízko jeho éře jako té naší. Rozhodně pak vůči vojevůdci není zvlášť kritický, i když režisér si tu možná pouze otevíral dveře pro další práci s postavou.

Původně měla totiž vzniknout šestice filmů, jež by od začátku do konce pokryla život korsického tyrana. Každá část by měla do rozumných osmdesáti minut, i tak šlo o skutečně velkolepý plán. Už první díl, jenž pokrývá Napoleonovo dětství, francouzskou revoluci a jeho první velký úspěch, však tak monstrózně nabobtnal, že se nikdo ani nepokusil na něj navázat. Naštěstí jde o dějově uzavřený celek.

Dlouhá produkce vedla k tomu, že do širší distribuce se snímek dostal až koncem dvacátých let za konkurence prvních zvukových filmů, což byl předem prohraný boj. Nejdelší devítihodinová verze se promítla jen několikrát v roce uvedení, od té doby byl snímek často velmi necitlivě krácený a mnohé jeho části se zcela poztrácely. Prvotní reakce byly spíše vlažné. Až v padesátých letech si budoucí tvůrci francouzské nové vlny na titul vzpomněli a započala dlouhá restaurátorská mise. Její poslední ovoce jsme sklidili v roce 2016 – tehdy se digitálně vyčištěná, barevně tónovaná a hudebním doprovodem doplněná verze dočkala uvedení na DVD a Blu-Ray.

Gance byl věčný experimentátor a inovátor. Jeho kamera je někdy ladná a vševidoucí, jindy se třese v lidských rukou. Detaily nesou hluboké emoce a z celků sálá epika. Tři desítky let před zavedením širokoúhlého obrazu se režisér pokouší postavením tří kamer vedle sebe publikum obklopit Napoleonovou armádou, byť se tato technika příliš neosvědčila a užil ji jen na posledních pár záběrů. Jeho práce může tedy v mnoha ohledech sloužit jako technický vrchol kinematografie své doby, který byl po zavedení synchronního zvuku na dlouhou dobu, někdo by řekl navždy, nedosažitelný.

Dynamika obrazu a množství filmařských triků v Napoleonovi odhalují nechuť tehdejších vrcholných tvůrců ke statické režii a pasivnímu fotografování reality. Právě na ně však byli následující roky odkázaní. Nová technologie, jež vyžadovala záznam zvuku na místě, vedla k paralýze bohatého filmařského jazyka. Z dnešního hlediska považujeme zvuk častěji za osvobození filmu a rozšíření jeho možností, ve dvacátých letech však panovala velmi odlišná nálada. Mnohým se zdálo, že film jako umění umírá ve prospěch vulgární atrakce.

Následný vývoj techniky opět umožnil kameru rozhýbat, takže režiséři měli relativně brzy alespoň hypoteticky možnost navázat tam, kde skončili. Jenže omezení nebyla jen technická, synchronní zvuk ovlivnil i podobu střihu a přístupu k předávání informací i typu filmů, jež byly produkované. Dnes by bylo velmi bláhové zaujímat ke zvuku stejně odmítavý postoj jako tehdejší mistři, kinematografie by bez něj jistě byla chudší. Zároveň však nejde popřít, že s takřka úplným vymizením filmů bez dialogů jsme přišli o jejich specifické kvality.

Sledovat dnes Ganceova Napoleona může být oříšek jak kvůli absenci dialogů, tak kvůli jeho enormní délce. Obzvlášť pokud divák či divačka nejsou na tento typ filmů zvyklí a neumí ještě zcela vstřebávat jejich jazyk. V obecném povědomí panuje o filmech bez synchronního zvuku představa neúplnosti. Jako by šlo o pouhý mezistupeň a nehotový produkt. Zrovna Napoleon je však jasnou ukázkou toho, s jak plnohodnotným a bohatým zážitkem jde z takové produkce odejít.

Úchvatné obrazy, z nichž každý je komponovaný jako malba v galerii, vtahují do svého světa a mamutí stopáž je v tomto ohledu výhodou – po nějaké době je člověk už úplně ponořený do díla a mizí pro něj okolní svět. Albert Dieudonné v titulní roli dokáže strhnout, i když se jeho podání Napoleona liší od našich představ – jeho útlá, vysoká postava odráží Napoleonovu mladistvou vitalitu. Někdo měl vysvětlit Ridleymu Scottovi, že totéž by potřeboval i jeho film. V porovnání s herecky i stylisticky strnulým Napoleonem z roku 2023 tahle klasika vyznívá ještě lépe.

Jedná se o úžasný zážitek, jeho dostupnost na domácích nosičích však slouží jako dvousečná zbraň. Na jednu stranu je skvělé, že snímek máme prakticky kdykoli k dispozici, pokud vynaložíme jen minimum úsilí. Na druhou jde o typ filmu, který existuje pro plátna. Nejen kvůli kvalitě obrazu, ale i izolovaností a exkluzivitou kinosálu. A že se bojíte délky? Mnoho lidí letos vydrželo u bezmála čtyřhodinového Scorseseho – to už máte prašť jak uhoď. Vyplatí se tedy vyhlížet různé přehlídky, jež se i v Česku jednou za čas pořádají. Protože Ganceův Napoleon je jedním z vrcholů filmu, svatým grálem. Je důvod, proč se o tomto filmu bavíme ještě po sto letech.

Gance později jako jeden z prvních testoval realistické zachycení barev, v padesátých letech zkoušel první 3D filmy. Nikdy nepřestal být experimentátorem a tím, kdo se pokouší posunout svůj obor kupředu. Je paradoxní, že jeho největší dílo a nakonec i jeho sen stát se Victorem Hugem filmu pohřbila změna technologického paradigmatu v podobě zvuku. V jakékoli jiné situaci by právě on stál v čele revoluce. Ostatně, na rozdíl od jiných, přijal synchronní zvuk s nadšením a začal okamžitě produkovat mluvené filmy. Následné kasovní propadáky ho však připravily o autorskou svobodu a po zbytek kariéry musel dělat mnohem víc kompromisů. Stejného věhlasu jako na počátku své dráhy už nedosáhl. V roce 1960 se přesto stihl vrátit k Napoleonovi, když zpodobnil bitvu u Slavkova, nicméně bez stejně silného výsledku. Režíroval ještě jako osmdesátník a zemřel v 92 letech v roce 1981.

Podívejte se na žebříček nejlepších filmů všech dob podle databáze Kinoboxu.