„Brum, brum, brum. O čem se zdá medvědům?“ Soudě dle filmařů vyžívajících se v survival hororech se medvědům nehoní hlavou nic jiného než spousta způsobů, jak krvavě zlikvidovat nicnetušící trempíky. Následující přehled několika zdařilých titulů ukazuje, že téhle šablony se tvůrci drží velmi rádi.
Přestože se česká kinematografie na horory nikdy nezaměřovala, vybrat desítku nejděsivějších titulů není snadný úkol – lákavých adeptů je totiž mnohem víc. Spousta krátkometrážních děl si proto vysloužila „jen“ čestnou zmínku a vybraná desítka se snaží odrazit různé proudy a přístupy, jimiž se tuzemští filmaři a filmařky během uplynulých dekád snažili vystrašit publikum.
Sám, v manželství či ve vztahu s dalšími lidmi. Dokumentaristka Jana Počtová několik let sledovala téměř desítku osob žijících v různých vztahových modelech a nyní předkládá závěry svého subjektivního zkoumání. Ty vycházejí poněkud depresivně, zároveň však skýtají i nemalou dávku naděje.
Úspěšná režisérka Jana Počtová je známá především díky čerstvě uzavřené trilogii celovečerních snímků Generace Singles, Nerodič a Šťastně až na věky. Poslední jmenovaný film měl premiéru na jihlavském dokumentárním festivalu a nyní vstupuje do kin. Jak probíhalo natáčení a v čem je téma alternativních vztahových forem ožehavé?
Jak lépe zakončit akční či westernovou podívanou než strhující přestřelkou, v níž si to udatní hrdinové konečně rozdají se zákeřnými padouchy? Leckteré pamětihodné finále stojí za připomenutí, a tak se pojďme společně prostřílet desítkou ikonických závěrů filmů.
Historický epos Emigranti mohlo publikum zhlédnout už v rámci přehlídky Scandi, po pár týdnech je však možné toto výsostně švédské dílo vidět i v běžných kinech. Sympaticky zvolená ženská perspektiva však dostatečně neozvláštňuje poměrně generickou dobovku sledující útrapy jedné rodiny ve dvou zemích.
Praotec výpravných velkofilmů prošlapal cestu nejen mnoha úspěšným hollywoodským projektům, ale i samotnému vývoji filmové řeči. Ohromující dílo dnes může působit naivně, jeho ideologická zrůdnost se však do amerického kulturního povědomí zaryla velmi hluboko.
Životní úspěch se pro Andreu Riseborough proměnil v několikadenní očerňování. Akademie udílející Oscary totiž zvažovala odvolání její nominace pro nejlepší herečku, jelikož tvůrci nezávislého snímku To Leslie použili bezprecendentní útok na sociální sítě. Je to ale skutečně problém? A jak to souvisí s hereckým výkonem Riseborough?
Chytání kobylek do sklenice, důležitost sebeobětování pro vyšší ideály a neochvějná víra v televizní zprávy. M. Night Shyamalan zase jednou míchá problémy současné západní civilizace s žánrovými prvky mysteriózního thrilleru ve filmu Někdo klepe na dveře, ale nadhozené motivy do sebe bohužel nezapadají úplně uspokojivě.
Bernardo Bertolucci byl oceňovaný básník, nezkrotný komentátor politického dění a také nesmírně vlivný filmař, jehož díla Konformista, XX. století či Poslední císař jsou zapsaná ve zlatém fondu kinematografie. Tam ale možná patří jeho zřejmě nejproblematičtější dílo plné nádherných obrazů i odpudivé krutosti.
Emoce jsou s filmovou zábavou neodmyslitelně spojené Smyšlené příběhy by nás pravděpodobně ani moc nezajímaly, kdybychom při jejich sledování nic výrazného necítili. Jak je ale možné, že nás zjevná fikce tak zasahuje? A dá se říct, kterým dílům se to daří nejlépe? Určitých odpovědí se dopátrat skutečně lze.
Je možné dosáhnout svobody ve společnosti, která zakazuje lásku? A je v takovém prostředí rozdíl mezi vězením a světem „tam venku“? Chválené drama Velká svoboda mapuje problematickou kapitolu německých dějin a poněkud školometsky připomíná, že i dnes je tolerance potřebná.
Špatné recenze nemusí nutně znamenat, že film neuspěje u publika či alespoň u určité části, z odsuzovaných či přehlížených děl se pak lehce stanou klasiky či kultovky. To je případ následujících jedenácti snímků, které navzdory kritickým odsudkům v kinech jednoznačně vydělaly nebo se časem zapsaly do pomyslného zlatého fondu kinematografie.
Od ikonických švédských dramat vzniklých po první světové válce přes norské ponory do historie až ke globálnímu fenoménu scandi noir. Severské filmy mají ve využívání knižních předloh dlouhou a úspěšnou tradici.
„Nikdy jsem vám nerozuměl. Ani tobě, ani tvé matce,“ kroutí velkostatkář hlavou nad nečitelnými citovými pochody své dcery Evy. Ta se v podání okouzlující Hedy Kiesler (později Lamarr) stala sexuální ikonou 30. let a československé kinematografii přinesla obrovskou publicitu. Mravokárci měli se snímkem řadu problémů, tomu však na popularitě neubralo – spíše naopak.