10 nejlepších finálních přestřelek. Nechybí detaily očí, holubice ani Al Pacino na obou stranách zákona

Historie akčního i westernového žánru je přestřelkami zhusta prošpikovaná, přestože v poslední době jich přece jen trochu ubývá. Westerny jsou totiž dlouhodobě na ústupu a jejich moderní, povětšinou revizionistická pojetí se snaží žánrovým klišé vyhýbat či s nimi pracovat sebereflexivně. A v případě akčňáků na tom nejsme o moc lépe. Synonymem akce se pro velkou část (především mladšího) publika staly komiksové filmy, v nichž přestřelky ustupují choreograficky atraktivnějším soubojům tělo na tělo.

To však rozhodně neznamená, že by dnešní diváky a divačky už nemohla bavit trocha poctivého střílení ze staré školy. Následující desítka chronologicky seřazených slavných titulů jednoznačně dokazuje, že málokterý způsob zakončení filmu přináší tolik divácké slasti jako právě přestřelka. A samozřejmě musíme upozornit, že při popisu závěrečných scén se nejde vyhnout částečným spoilerům.

Pod názvem Mexický pat (původně Mexican standoff) je známá situace, kdy se jednotlivé strany sporu vzájemně drží v šachu, aniž by kterákoli z nich mohla jednoznačně vyhrát – a zároveň není možné z této konfrontace couvnout. V takto nepříjemném rozložení sil se ocitly USA a Sovětský svaz během studené války a stejného principu využil i Sergio Leone ve strhujícím finálním souboji mezi Blonďákem (Clint Eastwood), Tucem (Eli Wallach) a Angel Eyes (Lee Van Cleef).

Zatímco jiní zástupci v tomto výběru spoléhají na hektolitry prolité krve a stovky vypálených střel, režijní génius Sergio Leone si hned několikrát vystačil pouze s několika muži s pohnutou minulostí, detailními záběry na jejich obavami zvrásněné tváře a nestárnoucí hudbou Ennia Morriconeho. To platí nejen pro Hodného, zlého a ošklivého, ale stejnou měrou i pro Tenkrát na Západě, kde si až do neodvratného Frankova skonu nemůžeme být jistí, zda si na svou roli v Harmonikově dospívání vzpomněl, či nikoli.

Jeden z nejlepších westernů všech dob vrcholí přestřelkou mezi titulní dvojicí a bolivijskou armádou, což ani pro slavné desperáty nemůže dopadnout dobře. Po odvážném boji s nevyčíslitelnou přesilou se zranění Butch (Paul Newman) i Sundance (Robert Redford) ukryjí v malém stavení, odkud není možné uniknout. Anebo snad ano? Režisér George Roy Hill se totiž rozhodl nenechat své hrdiny zemřít před objektivem kamery, a tak můžeme dodnes doufat, že se charismatickým pistolníkům přece jen podařilo ze spárů smrti vymanit.

Ve stejném roce jako Butch a Sundance se v kinech objevil i další revizionistický western, který se dočkal mnohých odsudků kvůli přílišné estetizaci násilí a zobrazování mezilidské krutosti. Přesně to se projevuje i v závěrečné přestřelce, kde téměř nenajdeme záběr, v němž by některý z mnoha pistolníků neumíral. A jak je u Sama Peckinpaha zvykem, při umírání se nešetřilo pytlíky s krví ani využitím slow-motion. Dnes se už nepohoršíme, ale na konci 60. let, nedlouho po zrušení cenzurního Hayesova kodexu, bylo takové zobrazení násilí skutečně extrémní.

„The world is yours,“ zní heslo mafiána Tonyho Montany nacházející se na fontáně jeho opulentního sídla. Když se na konci filmu excentrický gauner v živelném podání Al Pacina ocitá sám proti nekončícím hordám konkurenčního gangu, publikum téměř nedýchá nejen díky Tonyho schopnosti likvidovat nepřátele granátometem, ale i díky fascinaci jeho nezkrotným egem, jež si do posledního momentu odmítá přiznat porážku.

V případě tohoto krvavého baletu Johna Woo se těžko určuje jen jedna finální přestřelka, neboť zhruba celá poslední třetina dvouhodinového snímku sestává z přehlídky extrémně stylových akčních momentů. Opomenout samozřejmě nelze hlavně slavnou tříminutovou jednozáběrovku odehrávající se v několika nemocničních patrech, kde dvojice policistů v mnoha zpomalených záběrech dává na frak přesile gangsterů.

Z definičního krimithrilleru Michaela Manna si většina z nás pamatuje hlavně epickou pouliční přestřelku zhruva v polovině stopáže, která svou hlasitostí, měřítkem i znepokojivou realističností předčí většinu podobných momentů. Závěrečná naháněčka mezi Al Pacinem a Robertem De Nirem na letišti působí mnohem komorněji, je z ní však cítit vzájemný respekt provázející minimalistické střetnutí obou figur. Atmosféru umocňuje i střídání naprostého ticha s ohlušujícím burácením prolétávajících letadel.

Skvěle obsazená kriminálka Curtise Hansona rozhodně nikam nespěchá a navzdory roku výroby 1997 působí dojmem, jako by vznikla o dobré půlstoletí dřív. Výjimkou jsou akční scény, jejichž vrcholem je nedlouho před koncem povedená spolupráce detektivů Whitea (Russell Crowe) a Exleyho (Guy Pearce), kteří se bez jediného slova dokážou domluvit na efektivní likvidaci nepřátel v nepřehledném prostředí motelu.

A ještě jednou John Woo, tentokrát však ne z jeho domovského Hong Kongu, nýbrž z Hollywoodu. V roce 1997 tam natočil zřejmě nejlepší ze svých šesti amerických snímků, zábavně přepálenou kriminálku Tváří v tvář. Excesivní herecké výkony Johna Travolty a Nicolase Cage se dokonale hodily k bizarní zápletce, v níž si psychopatický zločinec a dobrácký policajt doslova vymění obličeje. Snímek vyvrcholil napínavým mexickým patem v kostele, kde nebyla nouze o vystřelené kulky či letící holubice. Následně si to Travolta a Cage museli rozdat ještě střelnými i bodnými zbraněmi, pěstmi a dokonce i motorovými čluny. Tomuto akčnímu finále nechybělo opravdu nic.

Pozapomenutý debut Christophera McQuarrieho odkazuje ke zmíněným Cassidymu a Kidovi, a to nejen závěrečnou přestřelkou odehrávající se v podobných kulisách, ale i jmény ústřední dvojice kriminálníků. Parker a Longbaugh byla totiž skutečná jména pistolníků z Divokého západu a stejně McQuarrie pojmenoval i postavy Ryana Phillippeho a Benicia del Tora, kteří se nedaleko mexických hranic zapletli do hry, jež dalece přesahuje jejich ambice i schopnosti. Už ve své prvotině tedy budoucí blízký spolupracovník Toma Cruise ukázal, že akční scény zvládá jako málokdo jiný.

Snímek Blonde má dlouhých 160 minut. Většina diváků a divaček ho prý vypíná po 10 až 20 minutách. Je opravdu tak hrozný? To, že vadí „běžnému publiku“, se dalo předpokládat. Proč ho ale odmítají i ti náročnější a kultivovanější?