„Mám ráda lidi.“ O mladém publiku i hledání naděje v Evropě s režisérkou dokumentu Šťastně až na věky Janou Počtovou

Jana Počtová: Často dostávám otázky, které jsou spíše pro sociology a psychology. Samozřejmě, když se tématu věnujete dlouho a nastudujete spoustu materiálů, tím pádem o tom něco víte, ale rozhodně je to zkreslené mým vnímáním. Snažím se proto kategorickým tvrzením vyhýbat. Zároveň mám pro to určité pochopení, jsem známější hlavně díky mým třem vztahovým filmům Byly zkrátka nejvíc vidět a jednalo se o aktuální témata, o něž se média zajímají.

Ale za těch posledních šest či sedm let od Nerodiče jsem udělala i strašně moc jiné práce. Natočila jsem spoustu cestopisů nebo film o první Češce na K2, což se převážně točilo v Pákistánu. Cestování je tedy takové druhé odvětví mojí práce, ale o tom se tolik neví. Takže bych řekla, že jsem spíš odbornicí na cestování než na partnerské vztahy.

To zas ne, je součástí mojí práce umět hotový film prodat. U těchto témat ale cítím potřebu důkladně formulovat odpovědi, protože jde o složité věci, které mohou lidem ublížit. Což je vzhledem k mé neodbornosti obtížné. Hlavně u posledního dílu trilogie se snažím vše precizně vysvětlovat, aby nedošlo k nedorozumění. Nechci aby to vypadalo, že někoho odsuzuji nebo že se na něco dívám negativně.

Samozřejmě. Neustále dostávám otázky, jak se změnilo vnímání vztahů, a zda to mělo třeba vliv na můj partnerský život a já pak musím odpovídat, že je mi už přes 40 let, takže to mám tak nějak srovnané. Novináři se ale ptají třeba i na definice otevřených či polyamorních vztahů, a tam už je potřeba se vyjadřovat přesně. Musela jsem se poučit o různých typech sexuality a vztahů, takže to pro mě bylo zpočátku bruslení na tenkém ledě. Řeším to hodně hlavně kvůli tomu, že mám velký respekt ke svým postavám.

Ale neodpustím si jednu vtipnou vsuvku. Z rozhovorů v médiích je krásně vidět můj kariérní vývoj – ve starších rozhovorech se psalo „mladá nadějná režisérka“, postupem let to byla „talentovaná režisérka“, dnes už jsme na „úspěšné režisérce“. Ale je to vlastně v pořádku, taky jsem mohla skončit jako stará netalentovaná režisérka!

Ano, to je přesně otázka spíše pro sociologa! Ale za sebe můžu říct, že každý můj film vycházel z fenoménu, jenž byl v té době aktuální. Šťastně až na věky bych před šesti sedmi lety nenatočila, protože tehdy to bylo menšinové téma. Dnes si troufám tvrdit, že už většina lidí o polyamorii či otevřených vztazích slyšela. Každá doba nahrává něčemu jinému a s postupným uvolňováním společenských a ekonomických bariér přichází možnost se realizovat různými způsoby.

Když jsem film dodělala a přemýšlela, jak ho prezentovat veřejnosti, uvědomila jsem si, že je vlastně jedno, jaký má daný vztah nálepku, protože všichni řeší to samé. Ať už to jsou vztahy, které chápeme jako klasické, nebo třeba takové, jež zahrnují víc lidí. Od každého se lze něco naučit. Třeba právě v polyamorních či otevřených partnerstvích bylo krásně vidět, jak se partneři musejí naučit lépe vzájemně komunikovat a sdílet pocity. Vztahy s více lidmi jsou z podstaty komplikované a díky pilování komunikačních dovedností v tom nakonec mohou být klidně i lepší než ostatní.

S filmem jsem strávila pět let a takhle jednoduchou věc jsem si ani neuvědomila. Ale asi to tak je... Je velmi těžké vychovat sebevědomého člověka se srovnanými hodnotami a „správnou“ sebeláskou, a to nejen kvůli současnému životnímu stylu, ale i velké rozvodovosti, která neustále kolísá kolem padesáti procent. Nedostatečný pocit pozornosti pak může možná souviset i s tím, že si spousta lidí nepřipadá adekvátně doceněná partnerem, jelikož nemá zdravé sebevědomí. Pro mě je ale spojujícím prvkem to, že všichni hledají štěstí a naplnění ve vztahu. Tohle naplnění je možné vždy jen na omezený časový úsek, jelikož musíme neustále čelit různým peripetiím. Sledovala jsem hlavně to, jak doba ovlivňuje naše životy a jak to následně přenášíme do svých vztahů. Cílem je být spokojený sám se sebou a s někým to moct sdílet.

Je to třetí díl trilogie a formát byl vlastně daný, bylo nutné formálně navazovat na předchozí díly. Na začátku se ale snadno mohlo stát, že bych špatně vybrala hrdiny a jejich příběh by se následně nikam neodvíjel, nic by se neměnilo; případně by se vztah rozpadl hned na začátku. Jako režisér musíte mít intuici k dobrému výběru a aktéři musejí splnit velké množství podmínek. Vybraní lidé musejí být schopní přemýšlet a vyprávět před kamerou. Pak musíte předpokládat, že jejich partnerské soužití bude mít vývoj a projde proměnami. Proto jsem si vybrala lidi, u nichž jsem byla přesvědčená, že mají potenciál příběhu a zároveň naplňují právě ty vztahové formy, které jsem potřebovala. Hledala jsem ještě šestý vztah, zástupce mingles – tedy lidi, kteří mají dlouhodobý monogamní vztah, ale rozhodli se spolu nežít. Nikoho takového jsem však u nás nebyla schopná najít. Finančně utáhnout dva byty se zdá být značně neekonomické.

Myslím, že za současný stav světa může hlavně strach z nevědění – čím dál více lidí se ocitá v situacích, které neznají, a proto jsou pak i agresivní, jelikož nevědomost vytváří strach a předsudky.

Publikum jihlavského festivalu je samo o sobě velmi otevřené. Je to určitá bublina. Až to půjde do kin, také na to půjde část bubliny, i když větší. A až se film odvysílá v televizi, tak se dostane k ještě větší šíři diváků a bude velmi zajímavé sledovat reakce.

Překvapil mě zájem mladých lidí mezi 17 a 25 lety, přestože jsme je do filmu nezahrnuli. Pořád jsme si říkali, že je hlavně pro ženy nad 30, ale překvapilo mě, že na projekcích bylo hodně mladých, všemu rozuměli a přijímali bez odsudků. I když se většinou dívali na postavy, kterým je mezi 35 a 50 lety, což by osmnáctiletého člověka nemuselo zajímat, tak u nich film hodně rezonoval.

Naše generace rozhodně tolik neřešila hledání identity, třeba jestli je někdo nebinární. Byli tu translidé, kteří čelili předsudkům, ale jednalo se o menšinovou věc. V naší generaci se také bojovalo za práva homosexuálních lidí, ale současný stav je výrazně dál. Pro nás to nebyl denní chleba, ale pro současné mladé ano. Střihačka mi říkala, že ve třídě jejích dětí ve věku kolem 15 let je obvykle aspoň jeden člověk, který veřejně prohlašuje, že není binární. Mladá generace se navíc narodila do blahobytné společnosti. Dědictví komunismu nepamatují, žijí v rozvinutém kapitalismu a fungují jinak.

Zajímavé bylo, že dříve jsem postavy hledala spíše mezi mými známými, ale teď se mi lidé víc ozývali na výzvy v médiích. Když se podíváte na téma, v němž se lidé hodně odhalují, jejich otevřenost je nutná. Nebylo vždy jednoduché dostat se blízko, ale obvykle jsem schopná s lidmi navázat hlubší vztah, snad je to i vidět. Nepřistupuji k nim nijak nadřazeně a mám úctu k tomu, že jsou ochotní se otevřít, vždyť bych lehce mohla tu důvěru zneužít. Vždycky ale říkám, že film není důležitější než člověk.

Já bych neřekla, že je to strategie, v tom slově cítím manipulaci. V každém filmu z této trilogie jsem ale řešila míru svého zapojení. Podobných scén jako jsem měla víc, ve střižně bývá těžké najít míru, jak moc tam mám figurovat. Nakonec obvykle zvolíme řešení, že tam jsem tak nějak napůl, což filmu dodává autentičnost a upřímnost. Publikum je díky tomu schopné vidět zájem režiséra.

To je dané i tématem. Předtím se mě to týkalo víc, ale už vím, že nejsem typ pro otevřený ani polyamorní vztah, stejně tak nechci být něčí milenkou. Neřešila jsem vlastní dilema, nechtěla jsem poznat různé formy vztahu proto, abych je následně zapojila do svého života. Vím, že jsem monogamní člověk se zálibou v naprosto obyčejných vztazích. Jsem věřící podobně jako křesťanský pár ve filmu, i když víra můj režim zdaleka tolik neurčuje.

Jsem přesvědčená, že každý z párů má určitou životní filosofii, kterou se řídí. U katolického páru je to jednoduché vnímat, protože máme dostatečně dlouhou zkušenost s tímto náboženstvím, hranice jsou jasnější. Speciálně ale i polyamorní pár má jasná pravidla, kterými se řídí. Na začátku filmu se říká, že každý nový člen musí být s ostatními seznámen, nic se nesmí dít na bázi lži a všichni v polykule musejí být informovaní; zároveň mají pravidla ohledně komunikace nebo bezpečnosti v sexu. I v otevřeném vztahu musejí existovat hranice, už jenom kvůli tomu, že lidé žijí v komunitě. Také tam jsou pravidla a právě jejich porušování vedlo k tomu, že se Sandy cítil nesvůj. Mirka je zase nakloněná esoterickému vnímání, chodí k astrologovi, dělá rituály. Jsem ráda, že se to podařilo tak barvitě poskládat a že každý je jiný.

Chápu, ale to je podle mě dané osobním vnímáním každého člověka. Kdo nevěří v boha a nechce být součástí církve, může taková pravidla chápat jako extrémní omezení. Naopak věřící člověk v nich nalézá obrovskou svobodu. Sama jsem se stala věřící v pozdějším věku, a tak jsem schopná tyhle dva přístupy porovnat, spíše bych proto vyzdvihla zázemí. Víra člověku může dát pocit bezpečí a řádu, možnost se na někoho nebo něco obrátit.

Zhruba třikrát do roka jsme materiál procházeli, což bylo jiné než dřív, protože tam nic takového vůbec neprobíhalo. Předchozí filmy se takhle dlouho netočily, zároveň jsem neměla takové zázemí. Tentokrát to skvěle vyšlo díky producentské firmě Punk Film, která byla schopná zaplatit dramaturgy a projít natočený materiál. Taky jsem si za ty roky v oboru našla dobré spolupracovníky, třeba dramaturgyni Věru Krincvajovou z Filmového centra České televize, která mi už s několika projekty velmi pomohla.

Úplně na začátku vymýšlení projektu vám na Fondu dají deadline a není dobré ho porušovat. Navíc ten film má necelých 100 minut a je v něm pět postav, ke kterým se musíte dostat. Divák na to nemůže koukat dvě hodiny, film by nefungoval. Také jsem viděla, že v životě těch lidí se staly věci, díky kterým to můžeme uzavřít. Poprvé v rámci této trilogie se navíc podařilo mít u každé postavy částečný happy end, rozuzlení nebo poznání.

Ne, to byl její nápad. A musím říct, že u některých postav jsem nevěděla, jaké situace vymyslet, aby výsledkem nebyly jen mluvící hlavy, ale zrovna u Mirky jsem měla nespočet nabídek z její strany. Natočili jsme návštěvu astrologa nebo chůzi po žhavých uhlících, ale oboje se tam už bohužel nevešlo, to mě velmi mrzí.

Mirka je podle mě skvělá ženská hlavně z jednoho důvodu. Spousta žen ve věku kolem 50 let, které mají relativně dospělé děti a opustí je manžel, to následně vzdá. A na Mirce bylo úžasné, že ona všechno znovu nastartovala a chtěla nový vztah. To hodně lidí nedokáže.

Během práce na snímku Šťastně až na věky jsem musela udělat spoustu jiné práce, protože jeden film vás v českých podmínkách nemá šanci uživit. Mezitím jsem proto natočila celovečerní K2 vlastní cestou, což bylo velmi náročné fyzicky i výrobně. Do toho jsem dělala hodinový televizní dokument o tornádu na Moravě, cestopisy z Paříže či Tanzánie a už ani nevím, co všechno. Zároveň připravuji další film, u něhož pořád přemýšlím, jestli jsem si neukousla moc velké sousto. Ale myslím, že je to to nejkrásnější, co jsem kdy napsala.

Je to osobní film, který ale vypráví o celé Evropě. Zdědila jsem cestovní deník mého dědečka, který v roce 1937 jako mladý vyjel za hranice Československa a na kole putoval celou Evropou. Jeho cílem bylo Expo v Paříži, v deníku ale puntičkářsky popisuje Evropu, jež zbrojila na válku. Řádky jeho deníku už můžeme číst s historickou zkušeností. Víme, co všechno se stalo – tehdejší zlo už dokážeme vidět, ale jaké (ne)vnímáme dnes?

Připravujeme to už dva roky a pořád nejsme u konce, protože je to křehký materiál – musíte mluvit o něčem, od čeho nemáte odstup. Nevíte, kde je pravda a musíte se přiklonit jen k některým teoriím. Je to tedy velmi tenký led, a tak hledáme cestu k propojení minulosti se současností.

Uvidíme, jak to dopadne, každopádně by to měl být multižánrový dokument obsahující nově natočené, archivní i animované materiály.

V rámci Ji.hlavy online jsem viděla spoustu českých dokumentů a myslím, že je to pořád dobré. Na rozdíl od hrané tvorby nacházím silné autory a díla jsou z filmového hlediska čím dál kreativnější.

Asi ano, ale možná to vyzní plytce a kýčovitě... Ty nejjednodušší věci jsou nakonec nejplatnější. Dnes už na planetě žije osm miliard lidí, všichni prožívají svoje příběhy a snaží se mít kvalitní život. Vždycky budou řešit mezilidské vztahy, což je nevyčerpatelné téma. Každý příběh je jedinečný a mě baví se jimi zabývat. Mám totiž ráda lidi.

Valentýnské filmy nejsou jenom romantické komedie, ale i melodramata. Které z nich jsou světově nejpopulárnější? Musí jít vždy o příběhy mezi mužem a ženou, nemohou tam být i zvířata a stroje? A jak se ubránit kýčovitému dojetí?