Rasistické Zrození národa publikum milovalo i nenávidělo. Vytříbený filmový styl překryla odpudivá propaganda

Kasovní trhák, jedno z nejvýznamnějších děl prvních dekád kinematografie, ale také etalon rasistického smýšlení a pokřivené ideologie. Více než tříhodinové němé drama Zrození národa z roku 1915 totiž částečně realisticky a částečně značně přikrášleně mapovalo dění kolem americké občanské války a následné dekády tzv. rekonstrukce, tedy propojování vítězného Severu s poraženým Jihem. Dodnes kontroverzní dílo kombinuje preciznost filmového jazyka, který režisér David Wark Griffith skokově posunul, s velmi nebezpečným smýšlením.

Na začátku vyprávění se setkáme se dvěma vlivnými rodinami. Hlavou té ze severu je Austin Stoneman (Ralph Lewis), vlivný politik bojující za práva otroků; jeho jižanským protikladem je stárnoucí doktor Cameron (Spottiswoode Aitken). Obě rodiny se znají a během jedné z návštěv dojde k dvojnásobnému zamilování mezi jejich dětmi. Příběh ve stylu rodinných ság však přeruší zahájení občanské války, do níž narukují synové obou vážených mužů. Válečnou vřavu z nich přežijí jen dva – Phil Stoneman (Elmer Clifton) zamilovaný do Margaret Cameron (Miriam Cooper) a hrdinný jižanský plukovník Ben Cameron (Henry B. Walthall), jehož při životě drží obrázek Elsie Stoneman (Lillian Gish). První část vyprávění končí úspěšným atentátem na prezidenta Lincolna.

Vztah především druhého a jednoznačně výraznějšího páru je následně rozvíjený ve druhé polovině snímku, kde se kongresman Stoneman společně se zlotřilým mulatem Silasem Lynchem (George Siegmann) snaží zlepšit životní podmínky v poražené Jižní Karolíně. Reálně však umožní spíše to, aby tamější zaostalé černošské obyvatelstvo terorizovalo nebohé bělochy, což válečného veterána Bena Camerona motivuje k založení Ku-klux-klanu. Právě díky této organizaci je na americkém Jihu konečně zjednán pořádek a může dojít ke zrození jednotného národa.

Z hlediska filmového stylu se jednalo o průkopnické dílo. Griffith během natáčení stovek krátkých snímků, jež Zrození národa předcházely, piloval stylisticky novátorské prvky jako detaily tváří, kruhové clony, zatmívačky, dění ve více plánech či paralelní montáž. Zrození národa bylo prvním celovečerním filmem, v němž se tyto základní stavební kameny filmového stylu objevily. I dnes zaujme též řada pečlivě naaranžovaných bitevních scén zahrnujících stovky komparzistů, v nichž Griffith střídá celky s detaily, rytmicky pracuje se střihem i s pohybem postav.

Zmínku si zaslouží i soundtrack z pera skladatele Josepha Carla Breila. Ten obsahoval jak původní hudební motivy, spojené s výskytem určitých postav na plátně, tak i použití klasických skladeb či v nových aranžích nahraných populárních písní. Dnešní publikum pozná hlavně ikonickou Jízdu valkýr od Richarda Wagnera, jež zní během epické promenády členů Ku-klux-klanu. Hlavní romantický motiv nazvaný The Perfect Song se stal první prodávanou filmovou skladbou.

Griffithovo formální mistrovství dnes každopádně připomíná vrcholy zrůdné nacistické propagandy jako Triumf vůle či Žid Süss. Prolnutí dramatických osobních příběhů na pozadí historických událostí se ukázalo jako velmi funkční schéma, na němž se ani po sto letech mnoho nezměnilo. Nepřipravené publikum mohou zmást i historické faksimilie obohacující mezititulky. V nich se totiž vysvětluje kontext či dochází k připomenutí toho, nakolik předkládaný filmový obraz věrně ilustruje skutečnou fotografii. Řada postav navíc vychází ze skutečných historických osobností, i když některé jsou přejmenované.

Snímek tedy diváky a divačky zavaluje jmény, daty a fakty, jež si však interpretuje po svém, podobně jako třeba o několik dekád později Vávrova husitská trilogie a další propracovaná propagandistická díla. Černoši jsou zobrazení v souladu s těmi nejhoršími stereotypy – nedbají na hygienu, neustále pijí alkohol, pojídají smažená kuřata a bráněním bělochům ve volební účasti v podstatě pošlapávají tradice americké demokracie.

Závěrečná manipulativní koláž vytváří paralely mezi členy Ku-klux-klanu a Ježíšem a poslední titulek „Svoboda a jednota, jedno a totéž, nyní a navěky!“ drze ignoruje fakt, že k údajnému sjednocení národa zde dochází prostřednictvím podněcování nenávisti a rozdělování společnosti podle etnické příslušnosti.

K tématu Griffitha údajně přivedl kritik Frank E. Woods, který viděl ukázky nedokončeného filmu The Clansman od Williama F. Haddocka z roku 1911. Na svou dobu ambiciózní dílo využívalo barevného systému Kinemacolor, pro jehož promítání však biografy potřebovaly speciální technologii, kterou kvůli jednomu snímku nikdo koupit nechtěl. Záběry mapující historii Ku-klux-klanu však Griffitha inspirovaly snad i díky tomu, že jeho otec sloužil jako plukovník v jižanské armádě.

Ztracený film byl navíc adaptací románu a divadelní hry od Thomase Dixona jr., dnes označovaného za „profesionálního rasistu“. Griffith psal scénář sice s Woodsem, ovšem z Dixona zdrojového materiálu (obohaceného o pasáže z jeho dalšího románu Leopardí kůže) úzkostlivě vycházel. Tématu i světonázoru tvůrců odpovídal i fakt, že důležitější role černochů ztvárnili nalíčení bílí herci, což dnes známe pod termínem blackface. Skuteční černošští herci a herečky měli pouze komparzní roličky a během natáčení byli ubytovaní zvlášť.

Během několikaměsíčního natáčení v létě a na podzim roku 1914 vzniklo kolem 36 hodin materiálu, které Griffith následně sestříhal do finální, více než tříhodinové verze. Spousta scén se do výsledného tvaru nedostala z dramaturgických důvodů, jelikož Griffith naslouchal reakcím publika během testovacích promítání. Několik dalších, velmi rasistických momentů bylo vystřiženo na žádost newyorského starosty Johna Purroye Mitchela. To se týká třeba scény, v níž se abolicionistka (tedy členka hnutí za ukončení otroctví) znechuceně otřese kvůli tělesnému pachu černošského chlapce.

Rozpočet snímku se nakonec vyšplhal na sto tisíc dolarů (dnes bezmála tři miliony dolarů, na desátá léta každopádně astronomické číslo), a tak jej bylo třeba podpořit rozsáhlou reklamní kampaní. V ní slavila úspěch především Griffithova účast na řadě projekcí, kvůli čemuž filmař strávil začátkem roku 1915 několik měsíců na turné se svým dílem, jež přitom nemělo ani jednotný název. Někde se promítalo jako Zrození národa, jinde však ještě pod původním názvem projektuThe Clansman. Filmař na úspěch svého monumentálního snímku vsadil vše. Kvůli výši rozpočtu se rozhodl dílo produkovat i distribuovat, což se mu nakonec rozhodně vyplatilo.

Součástí kampaně bylo i úspěšné promítání v Bílém domě, jehož se účastnil prezident Woodrow Wilson s rodinou i členy své vlády. Druhá část filmu přitom začíná několika Wilsonovými citáty ohledně řádění černochů na jihu, čemuž se Ku-klux-klan snažil zabránit. Ve snímku se však už nevyskytují další Wilsonovy komentáře, podle nichž se působení Ku-klux-klanu od svých původních cílů značně odklonilo.

Tyto události však každopádně přispěly k popularitě snímku, jenž během promítání v kinech vydělal neuvěřitelných 20 milionů dolarů (což by s přihlédnutím k inflaci dnes činilo téměř 600 milionů dolarů), přestože kvůli podpoře díla v mnoha amerických státech je obtížné spočítat přesné tržby. Úspěch přišel navzdory bojkotu mnohých Afroameričanů a společensky angažovaných organizací, které snímek pochopitelně tvrdě odsoudily.

V souvislosti s mnoha pozdějšími promítáními se však hovoří až o stomilionových tržbách, což je pro němý snímek naprosto bezprecedentní úspěch. Z trůnu nejvýdělečnějšího snímku všech dob sesadil Zrození národa až po dvou a půl dekádě další (a tematicky podobný) velkofilm Jih proti Severu.

Díky úspěchu filmu se Griffith mohl pustit do ideologicky méně problematické, zato umělecky ambicióznější Intolerance, jež zároveň sloužila jako odpověď kritikům Zrození národa, kteří podle Griffitha paradoxně nebyli k dílu dostatečně tolerantní. Pomocí této dvojice snímků a vytrvalé sebepropagaci prostřednictvím novinových článků či zahrnutím svého jména na každou tabuli s mezititulky se Griffithovi podařilo v publiku i filmových historicích vzbudit dojem, že v raném období kinematografie neexistoval důležitější filmař.

Překroucený pohled na éru rekonstrukce trvající od konce občanské války v roce 1865 až do roku 1877 napomohl znovuobnovení Ku-klux-klanu na konci roku 1915. Griffithovo dílo romantizující vznik rasistické organizace mezi publikem rezonovalo a vznikl i merchandise kuchyňských zástěr napodobujících obleky Ku-klux-klanu.

Podle slavné herecké hvězdy němé éry Mary Pickford bylo právě Zrození národa dílem, díky němuž začala veřejnost brát pohyblivé obrázky vážně. Zapálený propagátor bílé nadřazenosti Dixon navíc o rok později natočil pokračování s názvem The Fall of a Nation (Pád národa). Dílo odehrávající se během tehdy zuřící první světové války a brojící proti pacifismu bylo prvním celovečerním sequelem v dějinách filmu, dnes je však považované za ztracené.

V roce 2016 se v amerických kinech objevilo stejnojmenné historické drama, které napsal a zrežíroval do té doby především herec Nate Parker. Vcelku průměrný snímek se přiživil na názvu slavného Griffithova díla, nejednalo se však o remake. Parker totiž zpracoval skutečný příběh jižanského otroka Nata Turnera, jenž roku 1831 vedl protiotrokářské povstání. Jedná se tedy především o ilustraci toho, jak se během 20. století proměnilo smýšlení o americkém národě a vztazích mezi jeho etniky. Zdá se, že ačkoli je současná situace výrazně méně toxická a nepřátelská než na začátku 20. století, hledání skutečně jednotící identity amerického národa ještě zdaleka není u konce.

Řemeslnou vyspělost i děsivé vyznění Zrození národa si můžete připomenout v pátek 10. února v pražském kině Edison Filmhub, kdy speciální projekci naživo doprovodí hudebník Hjörtur.

Retro velkofilm Babylon odehrávající se ve 20. letech minulého století stál asi 80 milionů dolarů a je to jeden z největších komerčních propadáků roku. Jenomže má i nominace na Oscary a část recenzentské obce ho považuje za jeden z nejlepších „filmů o filmu“, jaké kdy vznikly.