Temné thrillery, černé komedie i říční doprava. Severské literární adaptace mají velmi bohatou historii

Dominantou letošního ročníku přehlídky Scandi jsou filmové adaptace literárních děl. Rozhodně nejde o náhodu – jen málokdo z nás v poslední dekádě nepřečetl nějakou detektivku pocházející z chladné a stinné Skandinávie. „Kinematografie adaptuje nejraději to, co se masově čte, avšak na druhé straně filmové a televizní adaptace ovlivňují četbu diváků,“ napsala polská filmová teoretička a historička Alicja Helman ve sborníku Tvořivé zrady a ukázala, že popularita knih a filmů je neodmyslitelně spjatá.

„Filmové adaptace je možné pojímat jako svědectví recepce literárních děl, a to recepce specificky zprostředkované a podmíněné filmem,“ doplnila historička. Připomněla, že snaha převést literární díla na stříbrné plátno je stará jako samotný film, ovšem přístup ke zdrojovému materiálu se v průběhu času samozřejmě výrazně lišil. Těžko můžeme srovnávat jednoduché živé obrazy z počátku 20. století, jež se snažily rozpohybovat nejslavnější scény románových klasik, s postmoderními perziflážemi, které si vůči předloze zachovávají ironický odstup.

Jak přesně tedy lze k adaptování literárních předloh přistoupit? Když využijeme názvosloví teoretika Geoffreyho Wagnera, můžeme rozlišit adaptace jako transpozici, komentář či analogii. Transpozice je co nejvěrnějším přenesením psaného textu do filmového média, komentář dává filmovým tvůrcům prostor pro trochu odlišnou interpretaci či dekonstrukci původního díla a analogie se nebojí originálu zcela vzdálit, využít jej jen jako základ pro vznik zcela nového tvaru.

O skandinávské kinematografii se často hovoří jen obecně, neměli bychom však zapomínat na to, že každá země má specifické kulturní zvyklosti, jež ani u nejbližších sousedů nemusejí bez výhrad fungovat.

A konečně úspěšnou adaptací literární předlohy to nemusí vždy končit. množství severských filmových hitů (ať už vzniklých na základě knihy či originálního scénáře) se totiž dočkalo hollywoodské adaptace, což často přitáhlo pozornost i k původnímu dílu. Zmínit můžeme thrillerovou Insomnii (2002; původně Norsko, 1997), kriminálku Muži, kteří nenávidí ženy (2011, koprodukční originál je z roku 2009), hororovou romanci Ať vejde ten pravý (2010; původně Švédsko, 2008), Bergmanovu drásavou vztahovku Scény z manželského života z roku 1973 adaptovanou roku 2021 do pětidílné minisérie anebo do našich kin mířící komedii Muž jménem Otto s Tomem Hanksem, která vychází ze švédského originálu Muž jménem Ove (2015). Soupis těchto hollywoodských „výpůjček“ by vydal na samostatný článek, takže toto téma zatím nechme stranou.

Zlatý věk švédské kinematografie přišel na přelomu 10. a 20. let minulého století, a to především díky dílům Victora Sjöströma a Mauritze Stillera. Ještě předtím, než oba filmaři během 20. let odešli natáčet za oceán, vytvořili několik dodnes legendárních snímků, které svou nápaditou prací s tehdy dostupnými možnostmi vyprávění či trikových efektů fascinují dodnes. Patří sem především Vozka smrti (1921), Poklad pana Arna (1919) a Gösta Berling (1924), všechny podle románových předloh Selmy Lagerlöf, první nositelky Nobelovy ceny za literaturu. Pouze středometrážní, avšak z hlediska filmových dějin rovněž podstatnou je i Sjöströmova adaptace básně Henrika Ibsena Terje Vigen (1917).

Ani Norové nezapomněli zfilmovat úspěšné knihy svých nobelistů. Týká se to především Sigrid Undset a Knuta Hamsuna, jejichž historické romány Kristina Vavřincova a Blouznivci se podařilo přetavit buď v rozmáchlou, tříhodinovou fresku ze středověkého Norska (v případě Kristiny Vavřincove z roku 1995), nebo v sexuálně odvázané melodrama o třídních rozdílech (Telegrafista, 1993). Příznivce Hamsuna potěšilo i tíživé psychologické drama Hlad z roku 1966.

Během 90. let se začal globálním trendem stávat tzv. scandi noir (či také nordic noir). Temná vyšetřování založená na rozporu mezi zdánlivě spořádanou, poklidnou společností a násilnými touhami dřímajícími pod povrchem nabídla oproti angloamerickým detektivkám hutnější, nepřehlednější a realističtější atmosféru. Nor Jo Nesbø, Švédi Stieg Larsson a Henning Mankell či Dán Jussi Adler-Olsen se zařadili mezi celosvětové literární hvězdy. Filmové a televizní adaptace na sebe nenechaly dlouho čekat.

U zrodu subžánru stál Mankell, velké obliby se dočkala jeho série o policejním inspektorovi Kurtu Wallanderovi, podle níž se natočily hned dva seriály. Podle Nesba vznikla zdařilá kriminálka Lovci hlav (2011) či mnohem méně povedený thriller Sněhulák (2017), který nespasila ani přítomnost Michaela Fassbendera. Série Milénium předčasně zesnulého Larssona nakonec čítala pouze tři knihy, všechny se však dočkaly filmové adaptace – konkrétně jde o díla Muži, kteří nenávidí ženy (2009), Dívka, která si hrála s ohněm (2009) a Dívka, která kopla do vosího hnízda (2009). Adler-Olsen se zase proslavil sérií knih o Oddělení Q věnujícím se odloženým a dlouho zapomenutým případům. Zatím se dočkalo zfilmování pět jeho románů – Žena v kleci (2013), Zabijáci (2014), Vzkaz v láhvi (2016), Složka 64 (2018) a Marco (2021).

Poněkud stranou od této linie stojí špionážní tvorba Švéda Jana Guilloua, jenž se proslavil především sérií knih o nesmlouvavém agentovi Hamiltonovi. Ve snímku z roku 1998 si hlavní roli stylově zahrál Peter Stormare, později došlo k adaptování dalších příběhů do filmové i seriálové podoby. Guillou je podepsaný rovněž pod strhující studií šikany mezi mladistvými, jejíž zfilmování si v roce 2003 pod názvem Zlo mezi námi vysloužilo nominaci na Oscara.

Pozornost k jinak trochu přehlížené finské kinematografii přitáhl Neznámý voják z roku 2017, nejdražší finský film všech dob. Rozmáchlé válečné drama bylo už třetí adaptací bestselleru Väinö Linny, který při jeho psaní čerpal z vlastních zkušeností z bitev druhé světové války. Starší verze tohoto příběhu z roku 1955 bývá ve Finsku promítaná 6. prosince, kdy se slaví Den nezávislosti, připomínající vyvázání země ze závislosti na Rusku v roce 1917. O bolestných válečných okamžicích vypráví i monumentální, více než tříhodinová Zimní válka z roku 1989, natočená podle románu Anttiho Tuuriho.

Finským specifikem jsou i filmy zaměřené na říční přepravu dřevěných kmenů a větví. Tomuto subžánru se ve finštině říká „tukkilaiselokuva“ a největší popularitě se těšil od 30. do 50. let. Opakovaným motivem je nenaplněná láska a konflikty mezi postavami plynoucí z odlišných názorů na zpracování dřeva, melodramatické snímky též hodně spoléhaly na opojné záběry finské přírody. Opakovaných filmových adaptací se dočkaly především takto laděný román Píseň o červeném květu od Johannese Linnankoskiho a divadelní hra Tukkijoella od Teuva Pakkaly.

A konečně zmiňme i svéráznou adaptaci Bohémský život od jedné z největších ikon finské kinematografie Akiho Kaurismäkiho. Rodák z Orimattily si obvykle vystačil s vlastními náměty, v tomto případě však úspěšně využil román francouzského spisovatele Henriho Murgera. Vzniklo tak výrazně autorské, nadžánrové melodrama mapující pařížskou uměleckou sféru 19. století.

Úspěch zaznamenaly i komedie, často využívající skandinávskou zálibu v černém humoru. To platí třeba pro švédskou variaci na Forresta Gumpa s názvem Stoletý stařík, který vylezl z okna a zmizel (2013, podle předlohy Jonase Jonassona) či pro norskou kultovní řachandu Elling o dvou psychiatrických pacientech (2001, podle románu Ingvara Ambjørnsena).

Zapomenout bychom neměli ani na legendu dětské literatury Astrid Lindgren, podle jejíchž knih vznikly desítky filmů i televizních seriálů. Tuzemské publikum si zřejmě nejsnáze vzpomene na adaptace Dětí z Bullerbynu, Pippi Dlouhé punčochy a Ronji, dcery loupežníka.

Pro Švédy je podstatná též čtyřdílná románová sága Vilhelma Moberga pojednávající o odchodu švédské rodiny na neobydlená území USA v polovině 19. století. Moberg dlouho nechtěl knihu nechat adaptovat, nakonec však svolil a těsně před jeho smrtí vznikla dvojice historických dramat Jana Troella s názvem Vystěhovalci (1971) a Nová země (1972). Tentýž příběh zpracoval i Erik Poppe v epickém snímku Emigranti, který zahájil letošní ročník přehlídky Scandi.

Vedle Emigrantů lze v programu letošního ročníku Scandi narazit i na nihilistické drama o dospívání Nic (podle bestselleru Janne Teller), vesnickou dramedii Letní světlo, a pak přijde noc (podle knihy Jóna Kalmana Stefánssona), survival drama 438 dní podle autobiografie novinářů Martina Schibbyeho a Johana Perssona a historické melodrama Všechny mé dopisy spal, vzniklé na základě románu Alexe Schulmanna. Pět z devíti novinek letošního Scandi tedy vychází z knižních předloh, proto není pochyb o tom, že kinematografie severských zemí ze své bohaté literární tradice dokáže těžit dodnes.

Marvelovské komiksy se rozrostly na třicet titulů. Druhý díl Black Panthera však postrádá původního hrdinu, nahradily ho hned čtyři hrdinky. A padouch je ještě méně padouchovitý než předtím.