Skandální erotická Extase slaví 90 let. První nahá hvězda vymyslela bluetooth, její partner se stal nacistou

Usmívající se pár novomanželů vstupuje do společného bytu, a to tradičním způsobem, když postarší muž přenese spokojenou mladou ženu přes práh. Krátce poté se však ukážou problémy a nepřekonatelné rozpory mezi oběma zjevně odlišnými lidmi. Zatímco chladný Emil vymění polobotky za usedlé trepky a puntičkářsky přerovnává obsah svých kapes na nočním stolku, temperamentní Eva se ne a ne dočkat konzumace čerstvého manželství. Má však smůlu a ani v dalších dnech se nezdá, že by muž chtěl své vitální mladé ženě věnovat tolik pozornosti jako svým novinám.

Právě tak začíná mezinárodně nejvýraznější československý předválečný snímek Extase, který měl premiéru 20. ledna 1933. Díky své erotické provokativnosti a nestandardnímu využití prvků jak francouzského impresionismu, tak sovětské montážní školy se podle Revue Filmového přehledu dočkal spíše pozitivního přijetí, jež oceňovalo nápaditost díla a formální kvalitu jeho zpracování. Vyskytly se však i kritické ohlasy stěžující si na nekoherenci příběhu či přílišné zaměření na technologickou stránku snímku.

Režisér a spoluscenárista Gustav Machatý úspěšně uvedl snímek o rok a půl později na druhém ročníku benátského festivalu a odvezl si odtamtud Pohár města Benátek za režii. Vrátil se tak k tématu vášně a sexu v romantických vztazích, což zkoumal už ve svém němém Erotikonu z roku 1929. Zároveň chtěl vychytat nedostatky v dialozích, které ho trápily v jeho předchozích zvukových filmech, tedy ve vztahovém dramatu Ze soboty na neděli (1931) a ve volném pokračování fotbalové komedie Muži v offsidu s názvem Načeradec král kibiců (1932).

Jednalo se o jeho nejvelkorysejší dílo, podle textu Jiřího Horníčka s názvem Machatého Extase pro časopis Iluminace probíhalo natáčení v barrandovských ateliérech a v exteriérech na Slovensku. Vznikly rovnou tři jazykové verze, vedle české ještě rakouská a francouzská. Zatímco česká a rakouská se liší pouze dabingem, ve francouzské došlo (kvůli nátlaku tamější produkční společnosti Gaumont) i k přeobsazení některých rolí. Mezinárodně srozumitelný film se podařilo prodat do kin ve zhruba padesáti zemích světa.

Zmíněný úvod si celou čtvrthodinu vystačí beze slov a i ve zbytku necelé hodinu a půl dlouhé stopáže dominuje hudba. Postaral se o ni jeden z tehdy nejoblíbenějších skladatelů Giuseppe Becce, který doplnil muzikální motivy o výrazně stylizované ruchy.

Zato dialogy dodnes znějí značně uměle, což lze připsat na vrub především nepříliš zdařilé technologii postsynchronů. Mezinárodní herecké obsazení se dočkalo předabování od Jiřiny Štěpničkové, Jiřího Plachého a Bedřicha Vrbského a z výsledku je zřejmé, že tyto techniky byly na počátku 30. let ještě v hodně rané fázi vývoje. I proto dává sázka na hudbu místo slov bezesporu smysl.

Ještě výrazněji však na sebe upozorňuje kamera Jana Stallicha, překypující obrazovými metaforami a dodnes poutavým symbolismem. A tak zatímco starý manžel například čmeláky zabíjel, mladý milenec je chránil. Podobné kontrasty dnes považujeme za klišé (či minimálně za banální metaforu), vzhledem ke stáří filmu se však i podle historika Pavla Taussiga v knize Český biják jedná o potvrzení kvalit Machatého a Stallicha v práci s filmovým jazykem. Nechybí ani záběry na připouštění koní, přičemž právě díky splašenému koni symbolizujícímu nezkrotnou sexualitu se hlavní hrdinové potkají, či závěrečná oslava práce, formálně strhujícím způsobem předjímající motivy budovatelských filmů o dvě dekády později.

Jednoduchý melodramatický příběh po představení neuspokojivého manželství pokračuje tak, že Eva (Hedy Kiesler) svého muže opustí a vrátí se ke svému otci – velkostatkáři. Během projížďky na koni se rozhodne vykoupat nahá, ale kůň se splaší a i s oblečením odcválá. Odchytí ho pohledný stavební inženýr Adam (Aribert Mog) a Eva k němu po prvotním váhání vášnivě vzplane. Jejich láska je však přerušena osudovou tragédií.

Největší pozornost ke snímku přitáhla dvojice erotických scén, které předčily vše, na co bylo do té doby publikum seriózních filmů zvyklé. Povětšinou krátkometrážní díla balancující na hraně pornografie už tehdy samozřejmě existovala, ale v tvorbě pro „běžné“ publikum bylo zcela odhalené ženské tělo či náznaky soulože vrcholící orgasmem něčím zcela jedinečným a šokujícím. Z dnešního pohledu bychom se pohoršovali spíše nad praktikami, které na place panovaly. Výrazu vzrušení během scény soulože prý Machatý na tváři Kiesler dosáhl tak, že herečku píchl špendlíkem do hýždí. Zároveň jí také vyhrožoval, že pokud se odmítne před kamerou svléct, celý projekt zkrachuje a ona jej bude muset zaplatit.

Fascinující jsou i osudy hlavních hereckých představitelů. Hedwig Kiesler bylo v době natáčení pouhých 18 let a nedlouho poté se dostala do Hollywoodu. Tam pro ni L. B. Mayer, šéf společnosti Metro – Goldwyn – Mayer, vymyslel umělecké jméno Hedy Lamarr, aby se tak talentovaná herečka oprostila od „necudné“ slávy spojené s Extasí. Spousta novinářů ji považovala za nejkrásnější herečku Hollywoodu, možná dokonce za nejkrásnější ženu na světě. I proto podle jejího obličeje nechal Walt Disney vymodelovat tvář Sněhurky do slavného animáku z roku 1939. Největšího hereckého úspěchu v zámoří však dosáhla až roku 1949 díky historickému dramatu Samson & Dalila.

Lamarr se šestkrát vdala. Jejím prvním manželem byl zbrojní magnát Friedrich Mandl, který se ze žárlivosti snažil skoupit všechny kopie Extase, aby jeho ženu nikdo nemohl vidět nahou. Lamarr však vynikala nejen krásou, ale i nesmírným důvtipem. Díky Mandlovi mohla uplatnit svůj zájem o elektrotechniku a nechat si patentovat hned několik vynálezů v čele se systémem přenosu signálů, jenž se později uplatnil v technologiích jako wifi, bluetooth či GPS.

Zato osud jejího hereckého partnera Ariberta Moga vypadal úplně jinak. Berlíňan se švédskými kořeny pracoval jako námořník a voják, herecká kariéra pro něj byla zpočátku na vedlejší koleji. Ve 30. letech však zcela propadl nacistické ideologii, účinkoval v řadě propagandistických snímků a roku 1941 padl jako voják wehrmachtu na ruské frontě.

Adolf Hitler zakázal promítání filmu a do německých kin šla až roku 1935 výrazně přestříhaná verze pod názvem Symfonie lásky. Problémem však nebyla ani tak nahota, jako spíše židovský původ Hedy Kiesler. Ještě větších odsudků se snímek dočkal v USA, kde tou dobou už naplno platil cenzurní Haysův kodex, a tak se ještě cudnější verze dostaly do tamějších kin ještě o několik let později.

Na svou dobu skutečně skandální scény pobouřily i papeže Pia XI., jenž se účastnil benátského promítání. Odsudku se dočkaly nejen záběry na odhalené ženské tělo, nýbrž i pochybná morální rozhodnutí. Eva totiž v původní verzi zahájí románek s Adamem ještě ve chvíli, kdy je vdaná za Emila. Za nevěru není nikterak potrestaná, sex je zde naopak projevem svobodného chování, nevázaného na instituci manželství. Z dnešního pohledu (zmíněného třeba v textech Lee Roberta Adamse pro Czech Film Review či Patricie Bass pro East European Film Bulletin) si tento přístup naopak zaslouží ocenění, jelikož Machatý se spoluscenáristou Františkem Horkým představili nadčasově aktivní hrdinku, která se nebojí vzepřít společenským pravidlům, jež jí muži diktují.

Italský filmový historik Francesco Bono v článku Extase am Lido dodává, že rakouské či československé úřady neměly s promítáním snímku žádné problémy. Hojně medializovaná cenzurní praxe některých výše zmíněných zemí však vedla k vytvoření mýtu o plošně zakazovaném a extrémně kontroverzním filmu. Sám Machatý a jeho spolupracovníci se o to ostatně zasazovali, neboť právě renomé šokujícího díla napomohlo mezinárodnímu úspěchu, přitom skutečně pobuřující výjevy zabírají jen velmi malou část stopáže.

V roce 2019 snímek prošel digitálním restaurováním, o což se postaral Národní filmový archiv ve spolupráci s karlovarským festivalem. Nová verze se promítala i na festivalu v Benátkách, a to přesně 85 let poté, co se původní film na tamtéž účastnil soutěže. Tato skutečnost i kvalita vyčištěné kopie se následně dočkaly ocenění za nejlépe restaurovaný film roku.

Po 13 letech přichází pokračování 3D sci-fi Avatar. Je podobně technicky revoluční jako jednička, ale rozdílů si všimne jen trénované oko. Nadšení brzdí, že i druhý díl vychází z podobně problematických dějových konceptů.