Epičtí Emigranti připomínají temnou kapitolu švédské historie. Nebojí se krve a bláta, přesto kloužou po povrchu

„Každý člověk je účelem sám o sobě,“ uvozuje film humanistický titulek pocházející z předlohy Vilhelma Moberga. Ceněný švédský autor mezi lety 1949 a 1959 vydal čtyřdílnou ságu pojednávající o migraci skandinávské rodiny do USA v polovině 19. století. Rozsáhlý epos je považovaný za jedno z nejzásadnějších děl švédské literatury a krátce před Mobergovou smrtí na počátku 70. let se už jedné filmové adaptace dočkal.

Jan Troell se spoluscenáristou Bengtem Forslundem tehdy upravil děj čtyř románů do dvou celovečerních snímků s názvy Vystěhovalci a Nová země. Oba dohromady posbíraly šest oscarových nominací, Troellovi zajistily pozvánku do Hollywoodu a populární předloze ostudu rozhodně neudělaly. O půl století později tu máme další adaptaci epického příběhu s názvem Emigranti, která ale zdaleka tolik es v rukávu nemá.

Vyprávění sleduje chudý manželský pár, který se v nehostinných podmínkách Švédska 19. století rozhoduje, zdali život v daleké Americe nebude přece jen lepší. Vzhledem k délce, náročnosti i ceně takové změny je v podstatě jasné, že nebude cesty zpět. Sympatičtí a stále zamilovaní manželé Karl-Oskar (Gustaf Skarsgård, další člen herecké dynastie Skarsgårdů) a Kristina (Lisa Carlehed) nakonec skutečně odjedou, a to především kvůli hladomoru, jenž tragicky zasáhl i jejich rodinu.

„Co je domov? Půda, z níž jsme vzešli, nebo půda, do níž sázíme?“ ptají se doslova vykořenění hrdinové po příjezdu do Nového světa, kde je samozřejmě nečeká žádné velké uvítání. Pracovitá rodina musí za svůj kousek štěstí bojovat i zde, a to především s domorodými indiány, kteří se z příchodu dalších a dalších osadníků pochopitelně neradují.

Téměř dvouapůlhodinová stopáž skýtá hodně prostoru pro vykreslení kontrastů a metafor, obvykle srovnávajících život v domovském Švédsku s podmínkami ve vysněné Americe. Bohužel většina těchto prvků je natolik čitelná a klišovitá, že divákům a divačkám příliš mentální potravy nenabídne. Banálním příkladem budiž maličká jabloň, kterou rodina veze přes oceán jako symbol víry v budoucí zakořenění.

Na lodi do USA se vedle ústředního páru a jejich dětí objeví i protestantský pastor, jehož silně věřící manželku Judit (Sofia Helin) provokuje zemité chování bývalé prostitutky Ulriky (Tove Lo). Časem se však samozřejmě ukáže, že lehká žena je v řadě ohledů morálnější a vitálnější nežli zástupci zkostnatělé církve. Ba co víc, pragmatická a nezkrotná Ulrika dokonce jezdí na koni a svým volnomyšlenkářstvím předjímá ženskou emancipaci. Scenáristky Anna Bache-Wiig a Siv Rajendram Eliassen nám tak dost okatě dávají najevo, komu máme fandit a proč, což podtrhuje i závěrečné věnování „všem odvážným matkám“.

Jedním dechem se však sluší dodat, že církev také ztělesňuje určitou pospolitost a jistotu, což je u tak zásadní změny prostředí a životních podmínek rozhodně potřeba. Otevřenost světu a jeho proměnám však prokazuje spíše Ulrika, jež také dokáže využít nabízejících se možností zdaleka nejlépe. Kristinin kontakt s oběma ženami zastupuje pohyb na dichotomické ose svoboda – bezpečí a transformačním zážitkem se stává setkání s indiány. Když totiž ono „cizí“ vidíme zblízka, předsudky se často rozpadnou.

Závěrečná přehlídka dobových fotografií skutečných švédských uprchlíků samozřejmě vybízí k zamyšlení o problémech s migrací v poslední dekádě. Nelze však říct, že by se film snažil zdrojové dílo nějak výrazně aktualizovat, na to k němu přistupuje s až přílišnou úctou. Předvídatelné poselství umocňuje i literárně působící voiceover Kristiny, všechny tyto příběhové momenty se však daří prodat díky nadstandardnímu řemeslnému zpracování s adekvátní dávkou patosu a působivosti.

Pod výsledkem je podepsaný zkušený norský režisér Erik Poppe, který na sebe nejvýrazněji upozornil vtahujícím zpracováním Breivikova vražedného běsnění. Snímek Utøya, 22. července se v roce 2018 dočkal pochval za naturalistické ztvárnění hrůzy a paniky, které Breivikovy oběti nejspíše prožívaly, zároveň mu však byla vytýkána i snaha bulvárním způsobem exploatovat tragické téma.

Ve schopnosti šokovat publikum každopádně pokračuje i v Emigrantech. Zvracení kvůli mořské nemoci během dlouhé plavby do Ameriky či nezvykle explicitní domácí porod patří mezi scény, jež bychom ve vypulírovaném historickém dramatu obvykle nečekali. Z hlediska kostýmů či historicky našedlého tónování se totiž jedná o typickou dobovku, jejíž zdařilou formální stránku ozvláštňuje občasné snímání krajiny výrazně širokoúhlým objektivem po vzoru Malickova Skrytého života.

Herecké výkony Skarsgårda a Carlehed dodávají melodramatické látce na uvěřitelnosti, přestože charisma jejich předchůdců Maxe von Sydowa a Liv Ullmann z Troellovy adaptace bylo přece jen jiné. Flashbacky do rodinné historie postupně osvětlují motivace a zmařené naděje, na modelovosti celého příběhu to však nic nemění. Nečekaně slzopudný závěr připomíná, že jádrem tohoto vyprávění zůstává melodrama – se vším dobrým i špatným, co k němu patří, tedy předvídatelnými a šablonovitými postavami i zvládnutým zúročením diváckých emočních investic.

O sektě Chrám lidu, již vedl reverend Jim Jones, vzniklo již mnoho dokumentárních i hraných filmů a seriálů. V roce 1978 spáchalo přes 900 jejích členů hromadnou sebevraždu, když vypili jed. Český snímek režiséra Jana Bušty se pokouší uchopit tragédii jinak než všechna ostatní díla.