Režisér Šestého smyslu se nás zase snaží opít rohlíkem, klepat se ale bude spíš na čelo než na dveře

„Někdo klepe, někdo stále obtěžuje. Je mi lépe, když zapomenu, že tu je,“ zpívají bratři Ebenové a leckteré příznivce konzistentních režisérů by mohlo napadnout, že tato slova jsou adresována M. Nightu Shyamalanovi. Americký režisér, scenárista a neúnavný představitel cameo roliček ve svých filmech totiž nepřestává fascinovat nevyrovnaností.

Kvalitám tria snímků z přelomu milénia (Šestý smysl, Vyvolený, Znamení) se totiž od té doby nepřiblížil, přestože je fascinující sledovat každé jeho další selhání. Díla jako Stalo se či Poslední vládce větru se stala karikaturou sebe sama a před dekádou už od vzdělaného tvůrce nikdo nic dobrého čekat nemohl.

Nízkorozpočtová hříčka The Visit však v roce 2015 připomněla, že se svého času jednalo o obrovský talent a následující film Rozpolcený či několik dílů seriálu Servantk překvapení mnohých potvrdily, že rodák z indického maloměsta, který odraného dětstvížil ve Spojených státech, stále umí točit. Mnohem palčivější otázkou však bývá, jestli si k tomu dokáže napsat i smysluplný scénář.

Právě v tomto bodě se názory na Shyamalanovy velmi rozporuplně přijaté poslední dva filmy lišily. Skleněný se snažil uzavřít svéráznou superhrdinskou trilogii a sveřepě nešel cestičkou, kterou mu Vyvolený a Rozpolcený vyšlapali. Rovněž předloňský Čas se spoléhal na atmosféru neustálé hrozby a pitvání důležitosti, již západní civilizace přisuzuje společenským statusům a iluzi zářné budoucnosti.

Oběma titulům přitom lze vyčítat nedotaženost původně zajímavého konceptu a především Shyamalanův dlouhodobý tlak na šokující vyvrcholení, což se ale nezdaří zdaleka vždy. Co to však má společného s nejnovějším hororem Někdo klepe na dveře? Mnohem víc, než by se na první pohled zdálo.

Především je třeba říct, že Shyamalanova novinka není hororem. Lekačky v podstatě chybí a atmosférou se jedná o psychologický thriller, ovšem samozřejmě s určitou (a poměrně problematickou) dávkou mysteriózna. Jednoduchý příběh sleduje pár gayů a jejich adoptovanou osmiletou dcerku Wen (Kristen Cui). Oba muži vytvářejí harmonickou domácnost a jejich vlastnosti se dobře doplňují, takže aktivní a impulzivní Andrew (Ben Aldridge) je sympatickým protějškem hloubavějšího a citlivějšího Erica (Jonathan Groff).

Tato rodina se vypravila na dovolenou do odlehlé chaty v lesích, jež se bohužel stává cílem čtveřice nečitelných násilníků pod vedením zdánlivě dobráckého Leonarda (Dave Bautista). Dva muži a dvě ženy působí jako členové apokalyptické sekty a nebohou rodinu staví do nepředstavitelné situace. Prý je potřeba, aby se Eric, Andrew a Wen dohodli na tom, koho z nich obětují, díky čemuž bude spaseno lidstvo; v opačném případě se začnou kupit globální katastrofy vedoucí až k celoplanetárnímu kataklyzmatu,což Leonardova partička dokazuje prostřednictvím televizních zpráv obsahujících jednu tragédii za druhou.

Vyjma několika krátkých a nepříliš nutných flashbacků do historie vztahu Erica a Andrewa se jedná o přímočaré vyprávění v duchu subžánru home invasion. Snahu nevinné rodiny uchránit domov před nebezpečnými vetřelci jsme viděli ve filmech jako Funny Games, Strašáci, My, Mučedníci, Úkryt a v desítkách dalších včetně Shyamalanova Znamení, k němuž má jeho novinka nejblíže. Paranoidní atmosféra stojí v podstatě na jediné otázce: Má kvartet podivínů pravdu a je skutečně napojený na globální dění, anebo se jedná o mediální fascinací katastrofami zmanipulované a zaslepené šílence? Aneb zní to šíleně, ale co když je to pravda?

Příběh vychází z hororové knihy Paula Tremblaye The Cabin at the End of the World, kterou do podoby filmového scénáře upravili nejprve Steve Desmond a Michael Sherman. Později se k projektu dostal Shyamalan, chopil se režie i produkce a scénář přepsal; údajně nejrychleji v celé své kariéře, což samo o sobě není prohlášení, které by mělo publikum uklidnit. Oproti předloze navíc došlo k výrazným změnám ve druhé polovině příběhu a z hlediska celkového vyznění to příliš ku prospěchu není.

Za kamerou tentokrát stál Jarin Blaschke a jako dvornímu kameramanovi Roberta Eggerse (Čarodějnice, Maják, Seveřan) mu rozhodně není cizí vytváření téměř hmatatelné úzkosti v omezeném prostoru. Časté záběry na detaily tváří podkreslujedunivá hudba zatím nepříliš známé islandské skladatelky Herdís Stefánsdóttir, která zjevně dávala během stáže u Jóhanna Jóhannssona během příprav filmu Příchozí dobrý pozor.

Kvůli občasným brutalitám si snímek v zámoří vysloužil rating R, což se Shyamalanovi už patnáct let nestalo, ovšem nečekejte žádné krvavé orgie. Řemeslné kvality si tedy Shyamalan dokázal pohlídat i tentokrát a publikum se daří držet v napětí i ve scénách, které přitom nikam nevedou. A těch bohužel není málo.

Shyamalan totiž dlouhodobě pracuje s nejistotou, nakolik si člověk může zvolit svůj osud. I zde jedna z postav říká, že vždycky máme možnost volby. Čtveřice samozvaných jezdců z apokalypsy se k všudypřítomným zprávám o přírodních katastrofách, teroristických útocích a epidemiích postavila tak, že jejich činy mohou tento sled neustálých tragédií zvrátit. Eric stále více pochybuje, zato sebejistý Andrew vystupuje jako hlas rozumu, který všechny hypotézy o konci světadokáže poměrně přesvědčivě vyvrátit. Před diváky a divačkami se tak postupně odkrývá otázka, jak oni sami k nejistotám 21. století vlastně přistupují.

První zámořské ohlasy chválí chemii mezi ústředním hereckým párem, leckoho jistě příjemně překvapí i výkon Bautisty, který si po nedávném Glass Onion a starším Blade Runnerovi 2049 připisuje další roli, v níž nehrají prim jeho svaly. Jinak ale převažující spokojenost amerických novinářů působí zvláštně. Snímek opět funguje na úrovni jednotlivých scén, jež se daří působivě sestříhat i vypointovat, po jeho skončení však zase zůstává určitá pachuť. Co tím vším chtěl Shyamalan říct?

Autor zamilovaný do mysteriózna se totiž vyhýbá tomu, aby z jeho díla šlo vyčíst jednoznačné poselství. Výsledek je tudíž fascinující především v nenaplňování diváckých očekávání, ať už přijmeme perspektivu racionálního páru, anebo zmatených konspirátorů. Shyamalan v určitých momentech zmiňuje třeba oprávněnou paranoiu gayů, že hostilní chování řady lidí vůči nim plyne z homofobie, či socioekonomické zázemí vetřelců, kteří patří do nižší střední třídy (s výjimkou ukázkového burana v podání Ruperta Grinta).

Spousta situací, z nichž by posléze mělo něco (cokoli!) vyplynout, ale vyšumí do ztracena, což je jistě Shyamalanovo tvůrčí rozhodnutí. To však stejně jako v řadě předchozích případů nevede k diváckému uspokojení, protože i tato vcelku zábavná žánrovka své publikum celou dobu intelektuálně popichuje a přesvědčuje jej o své vychytralosti. Opak je ale bohužel pravdou.

Málokterý zločin v dějinách láká tolik pozornosti jako atentát na prezidenta JFK, jenž se odehrál 22. listopadu 1963. Režisér Oliver Stone o tom již v roce 1991 natočil hraný film. Od té doby přibylo mnoho nových informací…