Na jedinečných berlínských projekcích Satanského tanga jsem jako dlouholetý fanoušek Bély Tarra nemohl chybět, obzvláště když do nich měl hudebně zasáhnout i autor původní hudby Mihály Víg. Prostory bývalého krematoria se k sedmihodinové kalvárii ukázaly jako ideální pozadí.
Snímek Air: Zrození legendy o začátku kariéry Michaela Jordana sice vznikal s jeho požehnáním, ikonický basketbalista se však ve filmu téměř nevyskytuje ani jako samostatná postava. Jako by tým kolem režiséra a producenta Bena Afflecka dával najevo, že výkony na palubovce jsou jen jedním rozměrem sportovní kariéry a že skutečné peníze se vydělávají hlavně v luxusních zasedačkách.
Po druhé sérii Černých vdov a Zákonech vlka představila televize Prima další dvojici seriálových kriminálek, které dokonce sdílejí ústřední hrdiny a hrdinky. Bohužel však nejde říct, že by se toto propojení projevilo třeba budováním hlubších charakterů nebo nedejbože kvalitní kriminální minisérií.
Hned několik jihlavských dokumentů, jež už může vidět i publikum běžných kin, se dotýká romské problematiky. Přestože v posledních letech česká společnost mohla své rasistické potřeby ukájet i jinde, Romové jsou stále tu – a někteří z nich jsou až dráždivě inspirativní.
Norská režisérka Kajsa Næss představuje svůj film Titina, psí polárnice jako dílo o „malých lidech v obrovské krajině“. V jeho centru však stojí roztomilá fenka, která se shodou okolností dostane až na severní pól. Zatímco kolem ní se píšou velké dějiny, ona je okouzlená prvním zabořením čumáku do sněhu.
Alfred Hitchcock nechal pro svůj slavný film vycvičit přes tři tisíce ptáků, kouzlo výsledku však spočívá v něčem jiném, nadčasovějším. Ptáci se i po šesti dekádách řadí mezi hororovou klasiku, jejíž žánrová zábavnost jde ruku v ruce s precizním řemeslem a tajemností.
Dlouhodobě podhodnocená pozice scenáristů v Hollywoodu vede ke stávkám, které se nepravidelně opakují. Tentokrát však literáti nebojují pouze s producenty, ale i s nástupem umělé inteligence ohrožující jejich práci. Prozatím přišli s šalamounským řešením.
Koprodukce Československa a Německa slavila v první polovině 80. let řadu úspěchů, na něž se pokouší navázat nová generace tvůrců. Podaří se jim vytvořit stejně populární dílo, jakým byla třeba Arabela? Talentu před kamerou i za ní naštěstí není málo.
O hektičnosti posledních let snad nemůže být sporu. Pandemie covidu-19 následovaná válkou na Ukrajině ovlivnila život každého z nás natolik, že některé dlouhodobější problémy musely ustoupit do pozadí. Platí to třeba pro sféru práce v období pozdního kapitalismu, kdy vydělávání peněz není jen nutným zlem pro přežití ve společnosti, ale bez přehánění i životním stylem.
Afektovanost a neustálé experimentování k herecké profesi patří, alespoň podle režisérky a herečky Valerie Bruni Tedeschi, která zavzpomínala na své vlastní začátky v bouřlivých 80. letech. Narcistní fascinace sebou samým je pro většinu postav tohoto filmu typická a leckterým divákům a divačkám jistě přijde i protivná. Lze v ní však najít svébytnou poetiku.
Strach, odpor, zhnusení. V běžném životě se těmto emocím snažíme vyhnout, pro leckoho je však přínosné si je prožít v bezpečném prostředí. Tím může být – aspoň v tomto ohledu – internet, na němž lze potřebu strachu ukojit více než dostatečně.
Virální video tance, obrovská sledovanost a jednohlasný obdiv vůči představitelce hlavní role. Seriál Wednesday loni na Netflixu zabodoval, a především Jenna Ortega na sebe dokázala výrazně upozornit. Ne však pouze výkonem před kamerou, ale i osobitým přístupem k rozhovorům.
Každoroční festivalová sezóna je v plném proudu a jejím pomyslným završením bude samozřejmě předávání Oscarů. Sázkové kanceláře mají o favoritovi jasno a i někteří akademici či analytici nás navádějí k pravděpodobným výsledkům.
„Věnováno obětem OSN a pomalosti,“ říká titulek na konci filmu, který si nebere servítky vůči kritizovanému působení Organizace spojených národů během jejích četných mírových misí. Německý provokatér Christoph Schlingensief už v roce 1996 dokázal zcela osobitě tnout do tehdejšího problému způsobem, který je nadmíru zábavný i dnes.
„Všechny jsou skvělé, ale zvítězit může jen jedna,“ uvádí Zdeněk Pohlreich svou novou show, v níž se tucet restaurací popere o přízeň věhlasného šéfa. A stejně jako tato hláška je generický i samotný pořad, který Pohlreichovi nenabízí dost prostoru k projevení temperamentu. K uznalému pokývání hlavou nad schopnostmi tuzemských kuchařských špiček však bez problému poslouží.