První polibek v dějinách kinematografie proběhl mezi dvěma ženami. Ještě dříve, než film vznikl

Taková událost bývá nezapomenutelným zážitkem snad pro každého, jenže na první filmové líbání se přece jen poněkud pozapomnělo. Obvykle se v tomto ohledu zmiňuje necelých dvacet sekund trvající scéna s prostým názvem Polibek (The Kiss) z roku 1896. Stála za ním produkční společnost Thomase Alvy Edisona a jednalo se o jeden z prvních veřejně promítaných snímků. Skutečně prvním dílem tohoto typu je však něco jiného.

Možná jste viděli slavnou sérii snímků běžícího koně z konce 19. století. Jejím autorem byl fotograf a vynálezce Eadweard Muybridge, stojící za prvními zařízeními, jež uměla rozpohybovat  obrázky. Muybridge je nazval zoopraxiskop a kinematoskop a tyto stroje uměly přehrávat sekvence fotografií v rychlém sledu, čímž se dosáhlo iluze pohybu. Jeho Kůň v pohybu z konce 70. let 19. století se stal zřejmě nejznámějším vizuálním dílem předcházejícím filmu jako takovému. Ovšem neměli bychom zapomínat i na další významný počin z tohoto ranku, který předběhl svou dobu nejen po technické stránce.

Zřejmě někdy během 80. let totiž Muybridge nafotil (a následně rozpohyboval) sérii fotografií zachycující dvě nahé ženy, jejichž jména bohužel neznáme, které si podají ruce a následně se políbí. S největší pravděpodobností se tedy jedná o první polibek v dějinách pohyblivých obrázků. A rovnou takový, jenž by možná dnes i někoho pohoršil.

Muybridge se však nejspíš nesnažil nikoho šokovat, ve své tvorbě se poměrně striktně zaměřoval na skloubení vědeckých a uměleckých cílů. Dnešní optikou lesbická scéna je tak paradoxně výsledkem sešněrované morálka viktoriánské Anglie, kde Muybridge žil a tvořil. Nesmělo se totiž zobrazovat pohromadě nahé muže a ženy, mužská homosexualita však zároveň působila jako ohrožení společnosti. Muybridge chtěl vědět, jak může fotografické médium pracovat s lidským tělem, a tak mu nezbývalo než použít dvě ženy. U nich totiž podle dobové morálky nehrozily homoerotické tendence, jelikož ženská sexualita nemohla bez mužů existovat…

Tehdejší prudérnost tedy Muybridge přivedla ke vzniku díla, po jehož zhlédnutí by veřejnost jistě zachvátila morální panika. Vynálezce jej však „pouze“ zahrnul do svých obrazových publikací, konkrétně do knihy Lidská postava v pohybu (The Human Figure in Motion) zveřejněné roku 1887. Ta obsahuje i spoustu dalších zachycení nahých mužů a žen při různých činnostech a Muybridge se díky ní řadí mezi průkopníky fotografie aktu. Jak se o necelou dekádu později ukázalo, měl navíc velké štěstí, že v této době ještě veřejná promítání rozpohybovaných fotografií téměř neprobíhala.

Ještě na chvilku se totiž vrátíme ke zmíněnému Edisonovu Polibku. Ten zachycuje dvojici milenců středního věku, které si zahráli John C. Rice a May Irwin. Ti si po chvilce štěbetání něžných slůvek padnou kolem krku, muž si učísne kníry a proběhne ona (z dnešního pohledu velmi cudná) pusa.

Pro tehdejší publikum se však jednalo o pobuřující dílo, vždyť líbání se na veřejnosti rozhodně nebylo standardem. Katolická církev volala po cenzuře a krátce po uvedení vynálezu kinematografu (respektive kinetoskopu v případě USA) muselo nové médium čelit nařčením z ohrožování mravnosti. Je ironií osudu (a historie), že zatímco Edisonův Polibek ve své době pohoršoval, ten Muybridgeův nikoli – dnes by to nejspíš bylo naopak…