Co je naším největším strachem? Falcon Lake připomíná, že nejděsivější jsou první lásky

Hned v prvním záběru se v titulním Sokolím jezeře nachází nehybné tělo. Nejedná se však o mrtvolu, nýbrž o šestnáctiletou Chloé. Dívka se nepohybuje přímo mezi životem a smrtí, ale přešlapuje mezi dětstvím a dospělostí. Podobně je na tom i o tři roky mladší Bastien, který společně se svými francouzskými rodiči přijel trávit dovolenou ke quebeckému jezeru. A od začátku je jasné, že tyhle prázdniny zásadně promění úplně všechny.

Celovečerní debut doposud především herečky Charlotte Le Bon získal příznivé ohlasy už po loňské premiéře v Cannes a hvězda Muže na laně či Anthropoidu tak potvrdila, že Kanaďané mysteriózní přesahy klasického vyprávění umí. To neplatí jen pro Davida Cronenberga či Denise Villeneuva, ale hlavně pro Xaviera Dolana či Denise Côtého, jehož Antologie města duchů má k aktuálnímu snímku snad nejblíž. Falcon Lake je však mnohem přístupnějším a sevřenějším dílem, kterému se daří očekávatelné příběhové zákruty podat nezvykle suverénně, a navíc je okořenit i neustálým napětím.

Spousta prvků přitom nikoho nepřekvapí. Mezi Chloé (Sara Montpetit) a Bastienem (Joseph Engel) se začne vytvářet blízký vztah na nejasné hranici mezi přátelstvím a první láskou. Dívka je odvážnější, přímočařejší, pije a kouří, zatímco přemítá o tom, že by bylo fajn se utopit. Oproti tomu Bastien je opatrnější, introvertnější a z vody má naopak strach. Cpe se brambůrky a kolou a s menšími dětmi se dívá na televizi. Nespoutanost zkušenější dívky ho láká, avšak nedokáže se s ní úplně vypořádat, a tak spíš čeká na pobídky, které ze strany vrtošivé Chloé naštěstí přicházejí.

Dívka tráví čas se staršími kamarády a potenciálními partnery, což Bastiena samozřejmě popuzuje. Stejně tak i momenty, kdy se Chloé staví do role pečující starší sestry, vytvářejí mezi ústředním párem nezáviděníhodnou dynamiku, s níž si nejistý mladík pochopitelně neví rady. Jeho oči však dávají jasně najevo, že se v něm probouzí něco zcela nového a dosud nepoznaného. Právě v citlivém vystižení subtilních duševních pochodů a náročném, leč plynulém budování vztahu mezi postavami leží největší síla tohoto příjemně civilně působícího filmu.

Vzhledem k tomu, že o režii i scénář se postarala Le Bon, tak trochu překvapivě zaujímáme právě chlapcovu perspektivu, která však výborně funguje a leckdo z diváků či divaček si jistě vzpomene na svá první milostná tápání. Všechny předvídatelné interakce, které jsme mohli vidět v mnoha jiných teenagerských romancích, jsou zde podané velmi zručně a dávají smysl na doslovné i metaforické úrovni.

Na rozdíl od záplavy pubertálních romantických komedií z produkce Netflixu má Falcon Lake blíž k americké indie tradici ve stylu Lady Bird či k francouzskému Raw, hororový kanibalismus si však zaměňte za duchařské mysteriózno. Hned na začátku se totiž dozvíme, že poblíž jezera se možná pohybuje duch, což exponuje spoustu příjemně znepokojivých scén. U nich si po celou dobu nemůžeme být jistí, zdali se jedná jen o dětinské vtípky, anebo jestli se na pozadí skutečně odehrává cosi nadpřirozeného.

Odpověď naznačí až úplný konec, v němž se daří opakující se motivy skvěle propojit a zúročit. Platí to jak pro symbol ducha jakožto bytosti, která nezapadá do společnosti, tak pro fascinaci či obavu z vodního živlu. A společně s hlavními hrdiny se budete ptát, zdali člověk může sám sebe pokousat až do krve. Jak velkou motivaci vlastně potřebujeme, abychom dokázali překonat fyzickou či psychickou bolest?

Formát obrazu 4:3 neupozorňuje na panoramata kanadské přírody, přestože kameraman Kristof Brandl zdatně pracuje se světlem v okolí ústředního jezera. Kamera však především podtrhuje stísňující atmosféru nejistoty a nerozhodnosti, což platí i pro atmosférickou hudbu skladatelky a klavíristky Shidy Shahabi. Film se nicméně nepokouší na svůj styl přehnaně upozorňovat a vystačí si s přehlednými, leč upřímně působícími metaforami. Vždyť dospívání je dostatečně strašidelné samo o sobě.