Štěpán Kozub jako autista stvrzuje stereotypy. Snímek Spolu na Netflixu není komedií

Snažit se najít relevantní informace o filmu s názvem Spolu, jenž je momentálně k vidění i na Netflixu a drží se na špici nejsledovanějších filmů v Česku, může být pro spoustu diváků a divaček velmi složitý úkol, přesto však tento snímek stojí za větší pozornost, než jakou naznačoval jeho velmi zavádějící trailer.

Použití odlehčených hudebních motivů a důraz na expresivní herectví Štěpána Kozuba budily dojem, že půjde o příjemnou komedii s hluboce lidským podtextem a pár na efekt vyhrocenými okamžiky. Nabízely se tudíž až příliš bolestně zjevné paralely s fiktivním melodramatem Simple Jack, z něhož si udělal tým kolem Bena Stillera legraci v rámci zdařilé parodie Tropická bouře. Tuzemská novinka je však naštěstí o něco zajímavější než tato falešná vábnička na Oscary.

Jedná se o několikátou spolupráci režisérů Davida Laňky a Martina Müllera. Ti vedle tvorby pro televizi (v čele s nepříliš zdařilým seriálem Hvězdy nad hlavou) zaujali především tři roky starým thrillerem Poslouchej, v němž sice bylo fascinující množství věcí špatně, zároveň se však jednalo o (na poměry tuzemské kinematografie) značně neotřelý pokus kombinující vztahové drama a psychologický survival thriller. Zdálo se, že Laňka se úspěšně vzdaluje svým začátkům, v nichž s Tomášem Magnuskem natáčel zhůvěřilosti jako Jedlíci aneb Sto kilo lásky či Modelky s. r. o.

Navzdory nešťastné (přestože z komerčního hlediska pochopitelné) propagaci se Spolu podobně jako Poslouchej snaží pokukovat po zahraničních vzorech, v tomto případě jde však až příliš do minulosti – na tiskové konferenci po filmu totiž nemohly chybět zmínky o Rain Manovi.

Způsob, jakým Dustin Hoffman v nejslavnějším snímku o autismu zachytil takovouto postavu, je z hereckého a diváckého hlediska fascinující, napomohl však ustanovení řady zavádějících předsudků týkajících se lidí s poruchou autistického spektra. Geniální počtářské schopnosti, díky nimž svérázného muže vezme jeho sobecký bratr v podání Toma Cruise na milost, totiž rozhodně nepatří do standardního autistického repertoáru. A podobně romantizovanou podobu celoživotní jinakosti bohužel předkládá i český snímek.

Ten přitom vychází z divadelní hry francouzsko-italského tvůrce Fabia Marry. Ani film svůj jevištní původ nezapře, téměř si totiž vystačí s třemi postavami a půdorysem jednoho bytu. V centru dění je stárnoucí Ivana, žijící v údajně malém (reálně však celkem prostorném) bubenečském bytě se svým synem Michalem, o něhož se permanentně stará.

Přestože je Michal už dospělý, potřebuje neustálou péči. Jeho problémy jsou však poněkud tajemné – propagační materiály sice explicitně hovoří o autismu, ale ve filmu to vyřčeno není a také zásadní odhalení nedlouho před koncem se s poruchou autistického spektra s největší pravděpodobností vylučuje. Ale asi nemá smysl se rýpat v detailech, takže Michal má prostě autismus a matka se o něj obětavě stará.

Tuto křehkou, leč dlouhodobě udržovanou rovnováhu naruší příchod Terezy, Michalovy starší sestry, která svou rodinu před lety zavrhla. Rozchod s partnerem Markem (Marek Němec) kvůli rozdílným, leč dlouhodobě neřešeným názorům na založení rodiny ji přinutí k návratu do nenáviděného prostředí a bedlivé publikum chtě nechtě zbystří: Není tato situace až příliš vychtěná?

Tereze je něco málo přes třicet let a zřejmě pracuje jako manažerka v telekomunikacích.Na její pracoviště se v jedné pitvořivě komické, avšak informačně vyprázdněné scéně i podíváme.Opravdu nemá kolem sebe vybudovanou žádnou síť přátel či finanční polštář, aby na rozchod (navíc relativně zbytečný) musela zareagovat způsobem, jenž je pro ni zjevně tím nejhorším? Jedná se snad o nenápadnou kritiku pražské bytové situace, když si ani zdravý a adekvátně zajištěný člověk nemůže sehnat jakékoli bydlení? Ale opět, nezabíhejme do podrobností. Tereza v outfitu připomínajícím Laru Croft je prostě zpátky a musí sdílet pokoj s nevyzpytatelným Michalem.

Jakkoli by se mohlo jednat o začátek série vtipných epizodek, divácký zážitek z tohoto filmu je radikálně odlišný. Od začátku sledujeme depresivní sociální drama tematizující rozvrácené vztahy a neuspokojivé životní podmínky všech zúčastněných. Ivana je v roli permanentní oběti, z níž se nedovede vymanit, a tak si občas na uklidnění zobne antidepresiva (ve skutečnosti by se jednalo spíš o anxiolytika, ale opět, pojďme od toho).

Tereze se vrací traumata spočívající v odsunování na vedlejší kolej, což zažívala celé dětství. Stále se s tím neumí vyrovnat, a to jí navíc zcela přímo ničí i současný partnerský vztah. Je sobecky zahleděná do sebe, pro což její okolí (a pravděpodobně ani publikum) nemůže mít pochopení, přestože se jedná o její klíčovou, odmala nenaplňovanou potřebu.

Zato Michal je rád, že se mu sestra vrátila. Neustále se upíná k představě, že by věci mohly být jako dřív, když byla celá rodina kompletní a z jeho pohledu i spokojenější. Kvůli tomuto obracení se do minulosti však na nikoho nečeká smysluplná budoucnost, což si postavy nedokážou uvědomit.

V této sociální mizérii se snímek rochní většinu úmorné, dvouhodinové stopáže. Občasná humorná či dojemná epizodka obvykle končí průšvihem a propadem na ještě hlubší dno. To vše se odehrává v dlouhých vtahujících záběrech, které pomalé tempo ještě znásobují. Můžeme tak k postavám lépe a hlouběji proniknout, postupem času však už film jen vrství průšvihy a občas velmi uměle vyhrocuje dění.

Ačkoli na sebe výrazné herectví Štěpána Kozuba strhává pozornost, snímek je nejsilnější v momentech, kdy mu dominují civilnější a uměřenější dialogy mezi Veronikou Žilkovou v roli Ivany a Kamilou Janovičovou jakožto Terezou. Pro třicetiletou Janovičovou se tak jedná o výraznější upozornění na její herecké kvality, avšak vyloženě potěšující je výkon Žilkové, jež má zhruba po dvou dekádách konečně výraznější seriózní roli na velkém plátně. A zhostila se jí velmi dobře. Chemie mezi ní a Kozubem je funkční, což se projevuje také v několika citlivých improvizacích, které se dostaly až do výsledného filmu.

V případě Kozuba není pochyb o tom, že autistické chování, gestikulaci, mimiku i posturiku studoval. Michal v jeho podání vykazuje momenty autoagrese, uhýbá pohledem, má spasmy i specifický zájem o autíčka, což se váže k faktu, že nyní nepřítomný otec byl automobilový závodník.

V čistě technickém zahrání člověka s poruchou autistického spektra tedy problém není, přinejmenším zarážející jsou však dvě okolnosti. Jednak je divácky trochu nepříjemné, že před pouhými pár měsíci byl Kozub v kinech se snímkem Tři Tygři ve filmu: JACKPOT, kde hrál mentálně postiženou postavu a karikoval ty, jež nyní předvádí „vážně“.

Druhým problémem jsou záblesky empatie vůči matce i sestře, kvůli nimž opět dochází k naplnění stereotypu moudrého blázna – šaška, kterého okolí většinu času nebere vážně, on však všechno důsledně pozoruje a v nečekaných momentech se dokáže vytasit s brilantním bonmotem, vyžadujícím obrovskou schopnost proniknout do mezilidských vztahů. Z filmařského hlediska se samozřejmě jedná o vděčné a důležité momenty, díky nimž postava nabývá na důležitosti a hodnotě pro vyprávění, avšak nepříjemným důsledkem je další stvrzení nerealistického stereotypu, jenž ve výsledku lidem s těmito poruchami jen škodí.

„Láska neznamená oběť,“ píše se na plakátě. „Film je o rodině, která by chtěla být spolu, ale nejde jí to,“ řekl Müller. Snímek je v podstatě čistokrevným rodinným dramatem se zřejmou snahou o psychologizaci, neřeší se nic jiného než rozklížené vztahy ústředního tria; snad s drobnou výjimkou Terezina poměru s Markem, který je beztak jen důsledkem jejího smutného dospívání. Zmíněná tvrzení tvůrců pak naznačují, že se smutný příběh dobere k pozitivnímu zakončení, to se však přirozeně nenabízí.

Snímek promešká dvě možnosti, jak skončit sice trudně, ale s drtivým dopadem, a k finiši doklopýtá až napotřetí. Vzhledem k předchozí tvorbě Laňky a Müllera i náznakům z traileru je tak výsledek lepší a podnětnější, než jsme se báli, ale… Je to dost? Tak tedy už máme svého Rain Mana. Hurá?

Podle tvůrců jsou už v plánu různá osvětová promítání, která jednak mohou neznalým pomoci s pochopením této poruchy, jednak snad i rodičům těchto dětí či dospělých připomenou, že v tom nejsou sami. To je bezesporu ušlechtilé, z hlediska skutečně hodnotného informování o poruchách autistického spektra je však přece jen o poznání vhodnější pustit si dokumenty Děti úplňku či Normální autistický film. Ty sice nejsou tak dramaticky uspokojivé, ale předkládají přece jen realističtější (i když beznadějnější) obrázek o tomto specifickém světě.