Mzda strachu je 70 let esencí thrilleru i předobraz pro videoherní legendu

O Mzdě strachu (1953) jsme nedávno psali jako o jednom z nejvíce stresujících filmů všech dob. Francouzská premiéra snímku proběhla přesně před 70 lety, tedy 22. dubna 1953, a tak stojí za to si tento ikonický thriller připomenout důkladněji. Přestože se totiž jedná o hodně zaprášený titul, jeho schopnost práce s napětím je dodnes působivá a zřetelně ovlivnila mnoho pozdějších děl v čele s Nolanovým Dunkerkem (2017). Stále ji lze považovat za jednu z vrcholných road movie, přestože vznikla v době, kdy se o tomto žánru ještě ani nemluvilo.

Po druhé světové válce ve Francii dominovala tzv. tradice kvality, spoléhající se na románové adaptace, angažování předních herců a hereček a melodramatické příběhy s důrazem na sociální prostředí. Poněkud stranou tohoto proudu stál Henri-Georges Clouzot, jehož snímky Havran (1943), Nábřeží zlatníků (1947), Ďábelské ženy (1955) a především Mzda strachu stály na thrillerovém schématu, obohaceném o satirické, mysteriózní či psychologické prvky.

Hlavní zápletka Clouzotova nejslavnějšího filmu je přitom extrémně jednoduchá. Čtveřice mužů ve dvou náklaďácích se snaží dovézt spoustu kanystrů nitroglycerinu na několik set kilometrů vzdálený ropný vrt. Ten totiž nečekaně vzplanul, a tak chce americká těžařská společnost situaci vyřešit odpálením potrubí přivádějícího další drahocennou ropu nazmar. Pro kvartet ztroskotanců, kteří bez finančních prostředků uvízli v zapadlém (a fiktivním) jihoamerickém městě Las Piedras, se jedná o šanci na nový život. Slibovaná odměna za extrémně nebezpečnou práci totiž pokryje mnohem víc než jen letenku do zajímavějších koutů světa. Jenže cestou sami musejí zaplatit až příliš vysokou cenu.

V pomalé, téměř hodinové expozici pronikáme do dění v ospalém městečku a seznamujeme se s řadou Evropanů, kteří většinou nemají práci a bezcílně zabíjejí čas. Lehkovážný Francouz Mario (Yves Montand) se přátelí s italským dobrákem Luigim (Folco Lulli), později mu však učaruje velkohubý světák Jo (Charles Vanel). Čtveřici řidičů doplňuje strohý Němec Bamba (Peter van Eyck).

Před zahájením cesty však máme možnost důkladně poznat jejich charaktery, sny a cíle, to vše v bohem zapomenutém prostředí. Už první záběr filmu sledující malého chlapce, který k sobě svázal několik bezmocně se zmítajících brouků, evokuje bezvýchodnost situace, v níž se hrdinové ocitli. Nelze si nevzpomenout na motivem podobné, i když přece jen výrazně krutější pálení mravenců a štírů v úvodu Peckinpahovy obdobně pesimistické Divoké bandy (1969).

Moc a peníze měnit lidské osudy má pouze americká korporace, která však neváhá vyslat zoufalé jedince na téměř sebevražednou misi kvůli tomu, aby nepřišla o zisk. Kritika kapitalistické chamtivosti byla pro zámořské úřady tak problematická, že pro uvádění filmu v amerických kinech došlo k vystřižení zhruba půl hodiny a Clouzot čelil obvinění z antiamerikanismu.

Navzdory těmto satirickým ostnům však snímek nelze redukovat na přímočaře politické dílo. Mnohem zajímavější je třeba nevyrovnaný vztah sarkastického Maria s dobrosrdečnou Lindou (hranou režisérovou manželkou Vérou Clouzot). Zatímco Linda protagonistu oddaně miluje a přemlouvá ho, aby riskantní práci nebral, on se za žádnou cenu nechce spokojit s nuzným životem v jihoamerickém zapadákově. Nepěkné, místy až ponižující chování Maria vůči Lindě tedy lze chápat jako jeho odsudek přízemního života bez snění a dobrodružství. To je nejvíce patrné v emočně zdrcujícím konci s dezorientující taneční scénou. Že by veškerá radost byla jen předznamenáním blížící se smrti? Clouzot rozhodně nechtěl publikum krmit falešnou nadějí a přehnaným životním optimismem.

Zdlouhavé natáčení plné technických problémů probíhalo v jižní Francii a Clouzotovi se ve spolupráci s kameramanem Armandem Thirardem podařilo vytvořit dojem nehostinné jihoamerické přírody plné promáčených silnic s výmoly, úzkých cest s ostrými zatáčkami, padajícího kamení či sesouvajících se mostů. Náročné prostředí se projevuje i psychologickou proměnou postav. Namyšlený Jo postupně měkne a bojuje se záchvaty úzkosti, zato Mario se pro účel cesty nadchne a je ochotný jít přes mrtvoly. Clouzotova odtažitá, chladně observující režie se vyhýbá patosu a klade důraz na realistické vykreslení martýria, jemuž jsou postavy vystavené. A v tom tkví síla Mzdy strachu dodnes.

Mzda strachu krátce po svém uvedení v kinech vyhrála hlavní ceny na festivalech v Cannes i v Berlíně a nakonec se s bezmála sedmi miliony prodanými lístky stala čtvrtým nejnavštěvovanějším filmem ve Francii. V roce 1958 vznikl nepřiznaný americký remake Violent Road, o necelé dvě dekády později natočil svou verzi i William Friedkin. Film s Royem Scheiderem v hlavní roli měl původně název Sorcerer (1977), u nás je však známý rovněž jako Mzda strachu. Téměř o půl hodiny svižnější, ale také tematicky okleštěnější dílo v kinech propadlo, a to hlavně kvůli premiéře pouhých pár týdnů po zrození fenoménu Hvězdné války.

Za zmínku stojí i to, že Luigi se stal předobrazem pro videoherního instalatéra Luigiho z franšízy o Super Mariovi a vizuální podoba Folca Lulliho se slavnou herní postavou rozhodně není náhodná stejně jako jméno videoherního Maria, vypůjčené od postavy ztvárněné Yvesem Montandem. Právě tato role mimochodem učinila z Montanda, do té doby především zpěváka šansonů, hereckou hvězdu.

Recenze Clouzotova thrilleru vyzdvihovaly práci s napětím a nečekaně existenciální přesah. Slavná kritička Pauline Kael na počátku 80. let napsala: „Když můžete být kdykoli vyhození do povětří, jen hlupák věří, že člověk sám určuje svůj osud. Pokud tento film není podobenstvím o postavení člověka v moderním světě, je přinejmenším jeho ilustrací.“ Sám režisér (a zároveň spoluscenárista) považoval svůj snímek za vyprávění o odvaze a přátelství navzdory nepřízni osudu. V tomto ohledu se nabízí podobnosti s další klasikou o snaze několika ztroskotanců vydobýt si lepší život, totiž s Pokladem na Sierra Madre (1948) od Johna Hustona.

Neustálé napětí plynoucí z převážení výbušného materiálu navíc velmi trefně souzní se známým přístupem Alfreda Hitchcocka, podle něhož informování publika o nebezpečí vede k tomu, že se následně bojíme o postavy, zatímco nenadálá tragédie nás sice v daný moment překvapí a šokuje, avšak vyvolává jednorázový efekt. Mzda strachu efektivně a skoro učebnicově pracuje s oběma prvky, tedy s napětím i překvapením. Přestože tedy pomalé tempo může být pro leckteré současné diváky a divačky problémem, tyhle stresující dvě a půl hodiny se rozhodně vyplatí vidět.