Martin Svoboda

Richard Tiffany Gere se narodil do běžné středostavovské rodiny. Táta pojišťovák, máma v domácnosti. To člověka příliš nepředurčuje k výjimečnosti. Jenže je tu ten nezpochybnitelný fakt, že Richard byl vždy, jak to říct a nepřehánět, nejdokonalejší lidská bytost, jakou si jde představit. Na střední škole exceloval v gymnastice i ve hře na hudební nástroje. Jeho výjimečné sportovní výkony mu zajistily stipendium na vysoké škole, kde se rozhodl ze všech možných věcí studovat filosofii. Gere je zkrátka jedním z těch otravných, nesnesitelných lidí, kteří jsou skvělí naprosto ve všem. Od začátku 70. let začal hrát v divadle, často v muzikálech, kde zužitkoval svou hereckou i fyzickou všestrannost. Do osmdesátých let pak vstupoval jako rodící se hollywoodská star. Připomeňme si chronologicky 10 největších výkonů jeho kariéry v den jeho 75. narozenin.

Prsteny moci (The Lord of the Rings: The Rings of Power), nejdražší televizní projekt všech dob, způsobily před dvěma lety rozhodně haló, i když často ne v tom nejlepším slova smyslu. Hlavně pro nás nešťastníky, co se pohybujeme na dohled facebookových diskuzí, se stal seriál hromosvodem těch nejhorších možných reakcí od neúspěšně maskovaného rasismu po absurdní literární purismus, který k Tolkienově vizi přistupuje, jako by ji britskému spisovateli nadiktoval bůh na hoře Sinaj (často bez skutečné znalosti toho, co Tolkien vlastně napsal). Prsteny moci si vždy zasloužily zastání oproti iracionálnímu antifandomu, což nebylo úplně snadné, protože absence silného dějového oblouku vedla k tomu, že se na vyprávění bylo těžké napojit a nadchnout se pro něj i přes obrovské množství viditelné poctivé práce. Málokdo se cítí potřebu vydat do nelítostné bitvy kvůli názoru: „Je to slušná podívaná, které podráží nohy řada nedostatků.“ Co jde tedy vypozorovat po třech epizodách druhé řady?

Leaky, tedy únik utajovaných informací, jsou noční můžou pro každý konglomerát. I když ten aktuální zřejmě nenapáchá žádnou opravdovou škodu nad rámec toho, že víme, že nový díl Predátora s prozatímním názvem Badlands se začal pod vedením režiséra Dana Trachtenberga natáčet na Novém Zélandu. To je jistě informace, kterou by studio beztak promptně samo vypustilo. Zajímavější jsou střípky z castingového hledání, podle nichž můžeme vytušit, o čem snímek bude, aniž bychom si ho ale přímo zkazili spoilery.

Svět už netrpělivě vyhlíží druhého Gladiátora (Gladiator II), takže se trochu pozapomnělo na to, že minulý počin Ridleyho Scotta, opulentní Napoleon, nemá ještě odškrtnuty všechny fajfky na „to do“ listu. Po premiéře z listopadu loňského roku měla původně takřka bez prodlení následovat režisérská verze na Apple TV+, což se zjevně nestalo. Když se ale teď na platformu podíváte, čeká vás překvapení!

Po premiéře vyhlíženého snímku Beetlejuice Beetlejuice, alias Beetlejuice 2, se pomalu scházejí recenze z filmového festivalu v Benátkách. Můžeme tedy začít odhadovat, jakého přijetí se snímek dočká. V okamžik psaní tohoto textu zahrnuje metakritická platforma Rotten Tomatoes 14 pozitivních a 6 negativních recenzí, což značí 70% poměr nadprůměrných ohlasů. To rozhodně není všepohlcující nadšení napříč spektrem (jak se nevyhnutelně jevilo po vypuštění nekritických influencerských tweetů), při začtení do textů ale zjistíme, že se rozhodně najdou tací, které si snímek zcela získal. Mluví se i o návratu Tima Burtona do formy po mnoha letech umělecké stagnace.

Quentin Tarantino si krom úctyhodné režijní a scenáristické pozice vypěstoval i pověst neúprosného glosátora kinematografie. Někdy je při tom na pár facek, jindy pronáší zajímavé postřehy. Vždycky je ale svůj. Není pochyb, že provokativně bezohledná prohlášení vystavená největším režijním mistrům jsou z jeho strany záměrem, který nás mimo jiné učí nepropadat filmovému kánonu jako něčemu nedotknutelnému. Plus může popustit uzdu svému dětinskému já, což je vždycky plus. Přesto jedna z posledních věcí, o kterou bychom hádali, že se bude chtít opřít, je Toy Story diskurz. Nicméně tak učinil.

Jack Black se narodil do rodiny satelitních inženýrů. A tím není myšleno satelity, s nimiž se dá naladit na nejčerstvější díl Hry o trůny, ale takové, s jejichž pomocí se odpalují nukleární rakety. To je původ jako dělaný pro kariérního komika. Jsou situace, kdy se dá buď brečet, nebo smát, a vyrůstat ve stínu nukleární hrozby je jedna z nich. Jack Black si to vzal k srdci a stal se jedním z nejznámějších amerických bavičů své generace. Ve středu oslavil své 55. narozeniny, připomeňme si tedy šest jeho nejlepších rolí. Mělo jich být pět, ale kterou vyřadit? Snad to působí aspoň trochu legračně.

PR team Johnnyho Deppa vynaložil mnoho energie a peněz na to, aby přesvědčil svět, že za problémy piráta z Karibiku může exmanželka Amber Heard. Kdo nemá paměť s kapacitou akvarijní rybičky, samozřejmě ví, že Deppova kariéra pomalu doutnala dávno před tím, než si herečku vůbec vzal, natož, aby potíže zapříčinil jejich rozvod a následné spory. Za Deppovy trable mohou roky excentrického a nespolehlivého chování na place, stoupající věk, vzdalující ho vděčným rolím sexsymbolů, a klesající energičnost jeho výkonů. Depp ale nyní vyhrál jackpot, ovládl mediální narativ a přesvědčil velkou část lidí, že za to všechno může jedna pomstychtivá žena. Nově nalezenou vstřícnost veřejnosti zatím příliš nezužitkoval, to se ale může změnit. Bude zlomem jeho návrat k režii po čtvrt století?

Jedním ze stěžejních témat současné kinematografie je, že dnešní doba už nerodí filmové hvězdy. Ty byly sice na ústupu prakticky po celý náš život (zářivost hvězd zlatého Hollywoodu první poloviny minulého století je nenapodobitelná), přeci jen ale ještě přelom století měl své ikony. Proto pokaždé trochu bodne u srdce, když u některého z posledních gigantů hrozí konec kariéry. Nyní se fanoušci bojí o Denzela Washingtona, pro něhož může být druhý Gladiátor (Gladiator II) labutí písní. Zároveň je ale předčasné charismatickému herci rovnou zamlouvat lůžko v domovu důchodců.

Seriál Scrubs (Scrubs: Doktůrci) nikdy netrhal rekordy sledovanosti, přesto měl tento sitcom vysílaný mezi lety 2001 a 2010 své hlasité zastánce, kteří svého času dokonce nepřipustili ani ztrátu zájmu televizní stanice CBS o jeho produkci. Jedná se o jeden z těch mála případů, kdy osiřelý seriál přebrala jiná televizní stanice, konkrétně ABC, a dala mu druhý život. Ten ale netrval dlouho, proti nové podobě se totiž obrátili právě ti nejvěrnější a pokus o devátou řadu, jež měla zároveň sloužit jako reboot představující novou generaci postav, skončil notoricky neslavně. Od vypískání Scrubs uplynulo už 14 let, jejich tvář a hlavní hvězda Zach Braff se ale právě nechal slyšet, že očekává, že jsme o nich neslyšeli naposledy.

Podle toho, jak se o trans lidech někdy mluví, to skoro vypadá, že je jen tak náhodou vymyslel RuPaul před deseti lety jako vedlejšák k svému veleúspěšnému pořadu Drag Race. Trans lidé samozřejmě existovali od nepaměti. I když je velmi těžké to jednoznačně demonstrovat pomocí jejich otisku v (pop)kultuře, protože se dlouhá léta jednalo o tabuizované téma a cenzurní instituce (někdy státní, někdy korporátní) nepřipouštěly, aby se trans lidé objevovali v masovém umění, a už vůbec ne vykreslení v pozitivním světle. I proto museli tvůrci přicházet s různými kličkami, jak zakódovat vzkaz pro ty „co vědí“. Jeden takový vzkaz se podařilo skrýt i týmu Jamese Camerona do Vetřelců, díky čemuž je jedna z postav kanonicky trans ženou, aniž by to drtivá většina publika měla šanci postřehnout.

O tom, že nová Vrána (The Crow) bude průšvih, se mluvilo prakticky od prvního okamžiku s takovou intenzitou a skoro škodolibou radostí, až se člověku chtělo zaujmout obranářský postoj: „Nechte toho chudáka, dejte mu šanci!“ První reakce kritiků, které se mimochodem studio vší silou pokoušelo pozdržet do co nejpozdějšího okamžiku, stejně jako absurdně nízké tržby za první víkend, však naznačují, že nejhorší obavy se naplnily.

Paul Thomas Anderson je jedním z nejlepších režisérů své generace, o tom nepřipustíme diskuzi. S napětím vyčkáváme každý jeho film a ať už si s ním zrovna sedneme, nebo ne, vždy je radost střetnout se s jeho svébytným a přitom precizním přístupem. Na jednu stranu mu tedy přejeme, že se studio rozhodlo napumpovat do jeho nového projektu s Leonardem DiCapriem desítky milionů dolarů. Mělo by nás přesto trápit, že čistě komerčně se jedná o sebevraždu?

Phil Lord a Chris Miller jsou režijní a producentské duo, které stojí za některými z nejmilovanějších filmů poslední generace. Mezi jejich korunní klenoty patří LEGO příběh a oba kreslení Spider-Mani, kteréžto projekty redefinovaly možnosti mainstreamové animace. Stejně tak jsou ale známí tím, že jim krachlo hned několik roztočených projektů, tím nejslavnějším je průšvih jménem Star Wars: Solo, který Disney vyrval pánům z rukou a dal ho dokončit jinému štábu. V takovou chvíli je vždy přirozené automaticky předpokládat, že velký korporát je „ten zlý“. To by ale nesměla být premiéra třetího Spider-Versa o rok odsunuta specificky v důsledku nelidských podmínek, jaké se producenti, tedy Lord s Millerem, pokoušeli nakládat na animátory a digitální umělce. Trable těchto dvou tvůrců jsou zjevně mnohem složitější a nyní se ještě víc zamotávají.

Druhý Joker (Joker: Folie à Deux) se pomalu chystá na svou říjnovou premiéru. Spekulace nad tím, jak moc se ve filmu bude zpívat, na okamžik přerušil Phoenixův skandál, kdy pár dní před rozjetím kamer opustil filmový projekt režiséra Todda Haynese, který přitom sám uváděl do pohybu. Herec se setkává s oprávněnou tvrdou kritikou ze všech stran, jak to tak ale v Hollywoodu chodí, o jeho osudu rozhodnou až pokladny kin. Dvojka Jokera už je hotová, připravená a natolik jistá, že se oči některých pomalu obracejí k potenciálnímu třetímu dílu. Režisér ale v tuhle chvíli utíná spekulace hned v zárodku.