Druhá řada Prstenů moci začíná slibně. Sauronovo spřádání temných plánů je radost sledovat

První tři díly druhé série, především ten druhý, těží z toho, že se konečně podařilo jasně formulovat nosný pilíř seriálu. Ukování tří elfských prstenů je pro vyprávění požehnáním, díky nim tu konečně máme objekt, k němuž se lze jasně vztáhnout a jehož prostřednictvím se definovat. Prsteny moci se nyní mohou přiblížit struktuře Pána prstenů, jenž se rovněž větví na bezpočet oddělených linek, ty ale drží pohromadě, protože víme, že ve středu všeho je nutnost zničit Jeden prsten.

Elfí triptych je méně přímočarý, protože nepředstavuje jednoznačné zlo. Galadriel v něm vidí poslední naději, Gil Galad nutný kompromis, Elrond jednoznačné nebezpečí a Celebrimbor naplnění svých největších ambicí. Jde zkrátka o symbol nadlidské (tedy vlastně nadelfí) moci, která je pro naše hrdiny na dosah ruky. Čistě koncepčně jde o mnohem lepší MacGuffin než Jeden prsten, o němž je zcela nepochybné, že je zcela zvrácený, zatímco u tří prstenů existuje určitá naděje, že mohou být využity ke prospěchu elfů. Střet postav s různými záměry, jak s nimi naložit, je tedy o kus zajímavější.

Prstenům moci se taky mnohem lépe než Jacksonově trilogii daří vysvětlit, proč je pro elfy tak existenčně nutné moc tří prstenů udržovat a proč je pro ně zničení Jednoho prstenu tak tragické. Značí totiž i jejich vlastní konec. Touha svázat svět svou vůlí, zaštítěná Sauronovou ideologií a jeho talentem, je tím posledním, co umožňuje udržovat elfí způsob života, založený na neměnné kráse nepodléhající času. Cíle Saurona a elfů jsou dvě strany téže mince, proto je pro Annatara (Pána darů), jak si budoucí pán Mordoru začne říkat, tak snadné pohasínajícími bytostmi manipulovat. V Prstenech moci je toto téma postaveno do samotného popředí a je radost sledovat, jak Sauron naviguje Celebrimbora směrem, jakým potřebuje.

Druhá řada také s konečnou platností ospravedlňuje pojetí Galadriel, jež v podání Morfydd Clark spíše než mramorovou sošnost Cate Blanchett evokuje nezkrotnou bouři, jak už ostatně sama proklamovala. Mnozí (hlavně pokud znají Tolkienovi elfy jen z filmových adaptací) mají poněkud zkreslenou představu, že jde o vždy vznešené a důstojné mudrce, což ale v legendariu zdaleka neplatí. V Hobitovi elfové prozpěvují radostné písničky, v Silmarillionu se dopouštějí některých z nejhorších myslitelných aktů násilí. Elfové u Tolkiena ztělesňují velké emoce, které prožívají mnohem intenzivněji než lidé a jsou schopní jim propadat na milénia. To samozřejmě neznamená, že Jackson to udělal „špatně“, nicméně to je on, kdo se vzdálil Tolkienovi.

Přesto je nepochybně pravda, že Galadriel v Prstenech moci působí o kus agresivněji a snáze manipulovatelně, než kdy platilo na papíře. To ale vyplývá jednoduše z rozdílných specifik literatury a audiovize. Princip postavy Galadriel je v obou případech celoživotní nutkání chopit se moci a stát se absolutní panovnicí. Proto se nechala zmámit egoistickým strýčkem Fëanorem, nesnesla být pod přímým vlivem božstev a vydala se do Středozemě. Rozhodla se být velkou rybou v malém rybníce, spíš než aby žila v ráji jako úslužná poddaná. Prsteny jsou ultimátním nástrojem k podtržení vlastní moci, proto k ní nevyhnutelně promlouvají. Jedná se o zjevný miltonovský motiv o vědomém sejití z cesty, Galadriel vždy měla být ambivalentní postavou.

Aby její konečné odmítnutí Jednoho prstenu v průběhu Společenstva mělo dostatečnou váhu, nemůžeme nyní sledovat Galadriel nesmlouvavě odolávat Sauronově moci. Tolkien může napsat, že navenek odmítá a uvnitř je rozervaná, ale v audiovizuální adaptaci to prostě nestačí. Její váhání se musí odrážet v činech, jinak jde o statickou postavu bez smyslu. Pokud se ještě o tisíce let později rozsvítí nad Jedním prstenem jak vánoční stromeček, aby ho jen s vynaložením všech sil ponechala Frodovi, musíme její vnitřní rozkol pozorovat i nyní, a to v mnohem syrovější a méně kultivované podobě. Prsteny moci to chápou a skvěle s tím pracují.

Zajímavé je i to, co dělá seriál na relativně malém prostoru se skřety v Adarově lince. Skutečnost, že ohyzdná a odporná stvoření dokážou Sauronovu vlivu alespoň z počátku odolávat lépe než dokonalí elfové, má svou hodnotu. Jistě to není něco, co Tolkien zamýšlel, pro něj byli skřeti prostě konečným ztělesněním korupce a perverze (později měl coby katolík s touto vlastní definicí teologický problém, ale sám ho nikdy nevyřešil).

Dává ale dokonalý smysl, proč by někdo při adaptování materiálu zvolil trochu jiný přístup, přijal skřety jako skutečné individuální bytosti, a začal se starat o to, jak bezvýchodná je jejich pozice. Protože co jiného může takový skřet dělat, než být zlý? Samozřejmě, že si Prsteny moci nemůžou dovolit zajít v této reflexi do přílišného důsledku, protože by se celý Tolkienův svět rozpadl v prach a nebylo by možné ho zobrazit jinak než jako zvrácený apartheid. Dílo není připraveno, aby této kritice čelilo (Tolkienův odpor k alegorii je známý), což nutně není zápor, jen konstatování ohledně jeho priorit. Pokud tedy nestojíme o tvrdou subverzi jeho záměru, je třeba ho přijmout a pohybovat se převážně v mantinelech, které autor dílem vytyčil. Prsteny moci si přesto troufají tyto hranice testovat, jakkoliv nakonec vždy skončí v bezpečném bodě. Víc od mainstreamového díla asi nemá smysl očekávat.

Dobrý dojem z druhé řady sahá tak daleko, kam dosáhne moc tří prstenů (holt jsme i my pod jejich kouzlem). Linky v Númenoru a Cizincovo putování… někam (?) postrádají napojení na onen ústřední motiv, tyto postavy o existenci prstenů ani neví a není zatím jasné, jak by se nim měly vztáhnout. Takže vždy, když k nim vyprávění přeskočí, víme, že nosný děj se nemá kam posunout na explicitní ani tematické rovině. I když je občas radost sledovat žoviální slovní výměny pseudogandalfa a půlčíků, je těžké odolat nutkání hledat v náhledu přehrávače, kdy budeme zpět u Sauronových úlisných úsměvů.

Takže ani druhá řada prstenů moci není dokonalá, první dojem je ale zatím poměrně dobrý. A to jsme zatím nedostali ani ochutnávku z epické bitvy, která by se měla rozprostírat do několika epizod. Pokud vás jednička hodně obtěžovala, nejde o dost velký posun, aby se na tom něco měnilo. Jestli jste to ale nevzdali minule, nevzdáte to nejspíš ani teď.

Prohlédněte si žebříček nejlepších seriálů roku 2024 podle databáze Kinoboxu.