V Cameronových Vetřelcích je skrytá trans postava. Dokazuje, že queer lidé se nezjevili včera

Je dobře zdokumentované, že scenárista Dan O'Bannon, režisér Ridley Scott a umělec H. R. Giger koncipovali svého Vetřelce okolo překračování genderových a sexuálních hranic. Nejznámějším ze zvrácených nápadů tvůrčího týmu bylo nadesignovat falickou nestvůru a nechat ji pronásledovat mužské postavy, které mohou po jejím útoku dokonce otěhotnět.

„Dám dovnitř všechno, co mě jen napadne, že by mohlo donutit publikum zkřížit nohy. Homosexuální znásilnění následované porodem. Ta věc snáší vajíčka vaším krkem, bude to komplet,“ prohlásil slavně O'Bannon. A přestože si velká část publika tyto konotace aktivně neuvědomuje (a leckteří jsou rozhořčení a odmítaví, když se o nich dozví), právě odtud čerpá Vetřelec tak velkou intenzitu a nekompromisní hrůzostrašnost.

Jak to tak ale u hororu bývá, vypořádává se se svými tématy pomocí hnusu a děsu. Rozhodně není mnoho prostoru pro pozitivní reprezentaci. Ne že by to bylo nutné či povinné, nicméně není překvapivé, že když se ke kormidlu dostal James Cameron, zvolil jiný přístup. Zatímco Scottův tým své falické legrace poháněl intuitivní snahou nalézat co nejděsivější výjevy, z nichž všechny přesahy vyplývají jen implicitně, Cameron je přímočařejší typ filmaře. Když chce odsoudit toxickou maskulinitu, můžete si být jistí, že dá v jeho filmu prostě nějaká dáma chlápkovi pěstí do nosu (nebo mu aspoň plivne do obličeje, zdravíme Rose DeWitt Bukater).

Nedoslovnost Vetřelce navíc umožňuje dezinterpretaci, že místo reflexe mužského násilí jde specificky o útok na homosexuály či genderově nekonformní postavy. Sledujeme ostatně obří penis, jak pronásleduje všechno, co se hýbe. To připomíná rétoriku, kterou proti queer lidem běžně používají homofobové a transfobové. Zatímco Ridley Scott je tvrdohlavé nátury, takže by lidi, kteří interpretují jeho film jinak, než zamýšlí, nejspíš prostě častoval nějakou nadávkou a ignoroval je, Cameron je populističtější typ umělce a nežádanou interpretaci chce znemožnit.

I když by v raných 80. letech studio nepřipustilo přítomnost pozitivní trans postavy (nesměly ji zahrnout ještě ani sestry Wachowské o patnáct let později v Matrixu), podařilo se tvůrcům dopustit malého aktu rebelie. Když si ve Vetřelcích připomínáme oběti xenomorfa z prvního dílu, lze zahlédnout jejich životopisy na monitoru počítače. Joan Lambert (Veronica Cartwright) má pak na počátku svého textu uvedeno, že jde o trans ženu, tedy „male to female convert“.

Samozřejmě, že se jedná z dnešního hlediska o prkotinu, kterou lidé zaznamenali vlastně až s vznikem digitálních nosičů, když bylo možné obraz v dostatečné kvalitě stopnout a přesvědčit se o tom, co máme vlastně před očima. Sama o sobě má tedy tato informace pramalou váhu, dlouho existovala jako jedna z těch věcí, co dělají tvůrci hlavně pro vlastní dobrý pocit. Hodnotu dostává až v historickém kontextu, když si uvědomíme, že tohle mikroskopické gesto je absolutní maximum toho, co bylo ohledně pozitivní trans reprezentace v mainstreamovém americkém filmu ještě relativně nedávno možné.

Podívejte se na žebříček nejlepších hororů podle databáze Kinoboxu.

Zdroje: scifi.stackexchange, xenopedia