Tříhodinové drama Oppenheimer o „vynálezci atomové bomby“ (nebo spíš o vedoucím týmu, který ji sestavil) je těžké, přetěžké. Žádný humor a nadsázka, žádné dobové hudební hity, jen proudy a kilometry slov od mnoha mužů v oblecích. V trailerech jsou použité snad všechny venkovní širokoúhlé záběry, ve skutečnosti se však jedná o stísňující konverzačku v několika malých místnostech.
Vítězem tohoto týdne se nejspíš stane Barbie. Právě tento film budou lidé víc navštěvovat a víc si pamatovat. Je to natolik originální podívaná, že má šanci stát se kultovní.
Těžko říct, co očekávají lidé, kteří budou první týden s představou letní růžové romantické komedie masově chodit na film Barbie. Přinejmenším v USA to z předprodeje vypadá, že do pokladen přinesou kolem 80 až 100 milionů dolarů. Reklamní kampaň dalece zamlžuje, o čem snímek vlastně je a pro koho. Možná jde o největší trolling v dějinách Hollywoodu, krátce předtím, než se zhroutí celý systém letních blockbusterů.
Do českých kin se dostává jedno dvě anime ročně. Snímkem Suzume bychom měli kvótu víceméně splněnou. 122minutová romanticko-komediální fantasy road movie (ano, v Japonsku se s žánry nemažou) je sedmým celovečerním počinem Makota Šinkaie.
Všichni víme, že děj Hvězdných válek probíhá v předaleké galaxii, kde technologie fungují trochu jinak než v našem světě. Vyrobit světelný (tedy laserový) meč by bylo extrémně drahé a je otázka, zda by s ním vůbec šlo bojovat. Laserové gama nože používané při operacích dovedou řezat maso a kosti, laserem jde rozříznout i kov. Problém je, že by s nimi nešlo šermovat tak, jak jsme z filmů zvyklí, tedy něco vykrývat i zastavit.
Na letošním festivalu v Berlíně získal hlavní cenu Zlatého medvěda dokumentární film Na lodi Adamant od francouzského režiséra Nicolase Philiberta. Do našich kin ho nyní uvádí Aerofilms.
Harrison Ford jako Indiana Jones v pátém filmu neuspěl. Retro přestává táhnout, ani stáří hrdiny není atraktivní a digitální omlazování nepůsobí dobře. Tom Cruise v sedmé Mission: Impossible na to jde jinak, stáří neřeší a dívá se do budoucnosti.
Japonské anime Suzume je sedmým celovečerním počinem padesátiletého scenáristy a režiséra Makota Šinkaie. Ve 122 minutách střídá epické měřítko a intimní momenty. Vypráví o středoškolačce, která se shodou okolností připlete do cesty kastě „zavíračů“, kteří zajišťují, aby do Japonska z podzemí neproudili démoničtí červi, kteří můžou způsobit zemětřesení.
V 94 letech zemřel v Paříži spisovatel Milan Kundera. V exilu zde žil od roku 1975 a do Česka zavítával jen sporadicky a inkognito. Psal francouzsky, nikdy neposkytoval rozhovory pro česká média a donedávna nedával ani svolení k českým překladům svých knih. Zfilmovány byly čtyři jeho texty. Po americké adaptaci Nesnesitelné lehkosti bytí z roku 1988 se zařekl, že už nikdy neposkytne filmařům práva na zfilmování jakéhokoli svého románu či povídky.
Je to jedna z nejpodivnějších romantických komedií všech dob. Ani Opilí láskou od Paula Thomase Andersona nejsou tak vyšinutí jako Minnie a Moskowitz od Johna Cassavetese. Film z roku 1971 jako by vzniknul z odporu k tomu, jak Hollywood ukazuje lásku a nahrazuje ji něčím, co už v budoucnu ani nejde filmařsky opakovat.
Ochota zhlédnout filmy z (kinematograficky) malých zemí je sama o sobě mizivá. Pokud někdo netvoří pod záštitou filmové velmoci, stává se téměř neviditelným. Tak schválně, kolik jste za svůj život viděli gruzínských filmů? A nepočítáme akční trhák Vyproštění 2 z Netflixu, který se zčásti odehrává v gruzínském vězení a hraje v něm vedlejší roli gruzínský velmistr v přetlačování paží Levan Saginašvili. Přitom nádherný snímek Kos v ostružiní, uváděný na karlovarském festivalu, rozhodně stojí za zhlédnutí.
Italský učenec a spisovatel Umberto Eco zemřel v 84 letech v roce 2016. Nyní o něm uvádějí dokument, který není prostým medailonkem, ale spíše demonstruje způsob jeho myšlení. Snímek Umberto Eco: Knihovna světa nám během 80 minut poskytne tolik myšlenek jako několik jiných filmů dohromady. Činí to však naštěstí velmi přístupnou a zábavnou formou. Což by vás o díle, kde budou mluvicí hlavy popisovat knihy a knihovny, nejspíš předem nenapadlo.
Každý rok čekáte na to, že přijde dílo s velkým D. Film, který „řekne všechno“. Něco, co shrne naši dobu do jednoho stlačeného uměleckého časoprostoru. Naposledy jsem tohle zažil s mexickým filmem s příznačným názvem Naše doba od Carlose Reygadase v roce 2018. Mezitím vždy vznikne mnoho skvostných miniatur, dokonalých psychologických mikrokosmů, kdy se na detailu ukáže celek, jen si ho musíme umět domyslet. Vznikají jednotlivé silné příběhy, které nemají přesah k veškerenstvu. Ale natočit něco rozmáchlého, co v sobě pojme všechny vrstvy reality, se nepodaří jen tak někomu. Zvládla to Unavená naděje.
Adaptace románu Jáchyma Topola Citlivý člověk se uchází o cenu v hlavní soutěži festivalu Karlovy Vary. Jedná se o první samostatný celovečerní snímek 36letého režiséra Tomáše Kleina, který v roce 2016 dokončil za zesnulého Jana Němce film Vlk z Královských Vinohrad. Topolovy knihy jsou kvůli svému jazyku téměř nezfilmovatelné, což ukázal jak Anděl Exit, tak Sestra. Režisér před slavnostní premiérou řekl, že snímek bylo extrémně těžké natočit a práce na něm zabrala tolik času, že jeho žena stihla odrodit dvě děti. Ale to nevěděl, že pro spoustu lidí bylo ještě těžší jeho dílo dokoukat a že řada z nich odcházela z kina s pocitem, že také prožili cosi tak náročného jako porod.
Každý rok je potřeba napít se z varských filmových pramenů a nasát do nozder trochu historického sirovodíku. Jinými slovy jít na filmy, které vznikly v době, kdy jsme ještě nebyli na světě, a které jsme většinou neviděli na plátně. A pokud viděli, technická kvalita nestála zanic. Letos nám ve 4K digitálním remastru přinesli Pohrdání od Godarda, a tím věru nepohrdneme.