KVIFF: Minnie a Moskowitz vás vyléčí ze závislosti na romantických komediích

John Cassavetes byl znepokojivě charismatický herec, který si hraním v komerčně úspěšných snímcích jako Tucet špinavců či Rosemary má děťátko vydělával na to, aby mohl točit nezávislé filmy podle sebe. Obvykle hodně improvizované, se svými kamarády a rodinnými příslušníky. Tyto filmy však nejsou milou sešlostí, připomínají spíš válečné pole, kde vybuchují emoční granáty. Postavy těchto příběhů nejsou už dávno „normální“, ale většinou na hraně „šílenství“, ať už se tím myslí cokoli – porucha, nemoc, odbržděnost, svéráznost či reakce v hraničních situacích.

O Minnie a Moskowitz sám Cassavetes prohlásil, že mu šlo o to ukázat, jak lze lásku vyznávat i hněvivě, a dílo věnoval „všem, kteří nepřišli k oltáři s osobou, s níž měli“. Za sebou měl už černobílé Stíny a svůj první barevný film Tváře. Před sebou ty největší úspěchy s tituly Žena pod vlivem a Gloria, za něž přicházely nominace či rovnou ceny na festivalech, Zlatých glóbech a Oscarech.

Píše se rok 1971, Hollywood je pořád lehce v krizi se zavedenými žánrovými filmy. Přestávají fungovat muzikály, melodramata, romantické komedie i westerny. Publikum snímků je najednou mladší, lidé střední generace chodí do kina méně a víc se dívají na televizi. Cassavetes jim přináší příběh, v němž se třicátnický posthipík bez ambicí živí parkováním aut před restauracemi. Do jedné z nich přijede i lehce upjatá zaměstnankyně umělecké galerie. Nikdy se to neřekne naplno, ale poznáme, že už je o trochu starší a víceméně vzdává randění. Její milostný život je sérií katastrof – udržuje ponižující milostný poměr se ženáčem a na obědy a večeře ji zvou samí podivíni.

Těžko říct, proč film používá v názvu ženské křestní jméno Minnie (s příjmením Moore) a příjmení Moskowitz (když se tento muž jmenuje Seymour a celou dobu mu tak všichni říkají). Ona je spíš distancovaná a neosobní, on naopak až příliš vlezlý a bez zábran. Je to romance o lidech, kteří by se nikdy nepotkali jinak než právě pár vteřin na parkovišti. Náhoda tomu chtěla a Seymour musí Minnie zachránit ze spárů bohatého a nenávistného psychotika. Vzápětí to však vypadá, že i toto vysvobození bylo pro Minnie spíš nebezpečná a že našla jen nového agresora. Seymour si o sobě nepochybně myslí, že je fajn chlapík, ale spíš jen nerespektuje hranice ostatních.

Při dnešním čtení je Seymour zcela patologická osoba – muž, jenž si myslí, že má na ženu nárok, protože ji „zachránil“ a zamiloval se do ní, což jí dává najevo tím, že ji násilně cpe do svého auta a do bytu, pronásleduje ji a nedá jí pokoj. A když už sedí vedle sebe, ustavičně na ni huláká a umlčuje ji. Kdyby nešlo o film, který narušuje běžné konvence romancí, bylo by jasné, že dotyčný musí okamžitě skončit na policii a ve vězeňské cele. Jenomže máme 70. léta a tehdy bylo více žádoucí porušovat konvence než se ptát, zda to nemůže mít negativní následky.

Film je přitom v zásadě „dobově feministický“. Ukazuje ženu středního věku, která je nezadaná a ve svém konání svobodná, může si chodit, kam chce, pít, má vlastní peníze a muže potřebuje jen jako emoční oporu. Vykreslení jejího milence či nápadníků směřuje k tomu, že muži jsou navyklí chovat se k ženám nechutně, nadřazeně, neustále je přerušují a chtějí, aby naplňovaly jejich potřeby. Je v pořádku ženu uhodit ze žárlivosti, je v pořádku jí lichotit a během vteřiny zase ponižovat nejhoršími slovy. Filmy té doby to zdaleka neukazovaly tak otevřeně a netematizovaly mizérii života žen. Ženy bez partnera v romantických komediích byly a jsou chudinky, v Minnie a Moskowitz jsou zoufalé proto, že se jim do života neustále vlamují odporní muži.

Zpětně už asi nejde zrekonstruovat, jako moc vážně Cassavetes svůj film myslel. Zda pro něj Seymourovo chování opravdu představuje svého druhu romantiku a zda bylo dobré, že neurvalostí a neodbytností se mu podařilo u Minnie „prolomit upjatou slupku“. Je jisté, že Minnie i Seymour zosobňují nějaký soukromý typ vzpoury proti společnosti, jenom jde každý úplně jiným směrem. Stejně tak je viditelné, že hlavním záměrem Cassavetese je ustavičně publikum překvapovat. Nechat postavy dělat něco, co nejde předvídat. Porušovat pravidla, ale taky se poddat ve chvíli, kdy se většina lidí nepřizpůsobila, ale utekla (pokud jde o ženu) nebo to vzdala (pokud jde o muže).

Film navíc končí – a není to příliš velký spoiler, protože se v něm stane mnoho jiných nepochopitelných věcí – až ironickým happy endem. Po tom všem je právě šťastný konec tím nejméně očekávatelným. Jako by postavy ze sebe vydaly veškerou zlou energii, odblokovaly se, zbavily se všech traumat či nejistoty a najednou mohly žít v páru.  

Snímek dává obrovský prostor Geně Rowlands (Cassavetesově manželce) předvést to, co ženám jejího věku, tedy čtyřicátnicím, nebývalo v Hollywoodu umožněno. Být obdivované, dobývané, žádoucí, ale přitom s vlastní hlavou. Seymour Cassel jako Moskowitz je se svým bezzubým úsměvem zase zvláštně věkově neurčitý. Má být nevybouřený, natlakovaný, ustavičně v pohybu, ale je zřejmé, že coby milovník už je trochu za zenitem a zcela vybočuje z toho, jak si představujeme muže, jenž by měl na tak „vysokou ligu“, jakou je Minnie. Kouzelné je zapojení dvou skutečných matek od Rowlands a Cassatevese coby matek hlavních hrdinů. Tyto ženy svůj typ nehrají, jsou autentické tak, jak je to jen dobově možné, a přitom je na nich vidět, jak jsou svázané s určitými tradičními rolemi. Jejich potomci již žijí ve světě, kterému ony nerozumějí.

Celý film přitom stojí na těchto nepochopeních. Nemá klasický příběh, vlastně ani zápletku. Vychází jen z postav samotných, když průběžně zjišťují, co si nechají líbit a čeho se dovedou vzdát pro druhého. Minnie a Moskowitz je typ filmu, jenž nemohl vzniknout jindy než v 70. letech. Příznačně se v něm místo děje přesune z „uměleckého, nezávislého“ New Yorku do „komerčního, hollywoodského“ Los Angeles, aby se dalo najevo, kdo to přijel rozbourat žánr. V té době byl patologický sám Hollywood, který vyžadoval pro určité role jen určité typy herců a hereček.

Dnes už by se pozornost zaměřila na patologii postav a opět by to romantická komedie být nemohla. Muži se v realitě začali chovat výrazně jinak než v tomto filmu. Spíš než dominanci vyjadřují zahořklost a více se bojí oslovit ženu po jednom odmítnutí. Zároveň jsou mnohem uzavřenější a bojí se upřímnosti, která je tak typická pro Seymoura. Minnie a Moskowitz zachycuje zvláštní přechodnou éru, jež se už nemůže opakovat, a právě proto je tato „časová kapsle emocí“ tak cenná.