Ale pro většinu lidí je těžké rozeznat Gruzii od Arménie, Abcházie, Ázerbajdžánu či jiných středoasijských republik, jež většinou bývaly součástí Sovětského svazu. Gruzie přitom mnohem víc než Rusko připomíná Turecko, s nímž sousedí na druhé straně země. Podobné jsou i osudy zdejších lidí. Velká chudoba, častá emigrace za prací, vylidňující se venkov a vzkvétající hlavní město Tbilisi.
Kos v ostružiní vznikl podle stejnojmenného románu a je dílem 38leté scenáristky a režisérky Elene Naveriani, pro niž se jedná už o třetí film za posledních šest let. A podle ohlasů je také jejím nejlepším. Jeho kvality však lze docenit i bez porovnávání s jinými díly a vlastně ani není nutné chápat kulturní kontext. Vše se totiž dá odečíst ze samotného příběhu a obrazů.
Kos v ostružiní může většinu svých 110 minut působit jako depresivní psychologické realistické drama o stárnoucí ženě v zapadlé vesnici. Při podrobnějším sledování je však znatelná nadsázka vtělená už do kompozic mizanscény a veškerých dialogů. Všechno je tu záměrně co nejošklivější a nejzoufalejší, a přitom podané ve velice výrazných barvách. Trochu jako kdyby Wes Anderson nebo Pedro Almodóvar strávili čtrnáct dní v Gruzii. Promluvy postav působí neprožitě, nevzrušivě a rezignovaně, jenomže o to absurdněji vyznívají.
Kos v ostružiní | KVIFF (Mezinárodní filmový festival Karlovy Vary)
Hlavní hrdinka Etero (Eka Chavleishvili), o níž víme, že jí bude 49 let, prodává ve vlastním krámku kosmetiku. Jednou za týden přijíždí zásobovač Murman (Temiko Chichinadze) s náloží pracích prášků, šamponů a gelů. Kondomy nevozí, nikdo si je nekupuje. A tak náhlý první pohlavní styk mezi Etero a Murmanem proběhne bez ochrany. „48 let jsem si zachovala panenství a teď tohle,“ povzdychne si tato bytelná žena se sveřepým výrazem Fridy Kahlo, jež by mohla jít do wrestlerského ringu. Nicméně Murman to bere vážněji. Byť je ženatý a ví, že nebude zásobovačem drogistického zboží navždy.
Bída, zmar, chudoba, stáří, zničené ideály – to vše se tu ukazuje v jakémsi humorném světle, přičemž tato groteska je pomalá, mlčenlivá a chvílemi poetická, když si odskočí do přírody. Etero je pro ostatní ženy z okolí outsiderkou, chovají se k ní se směsicí lítosti a blahosklonnosti, jenomže ona je na tom vlastně lépe než ostatní. Bratr s otcem, kteří ji terorizovali, zakazovali jí nápadníky a jimž musela posluhovat, jsou už mrtví. Takže je tou nejsvobodnější bytostí široko daleko. Na obchodu jí nezáleží a pracuje v něm jen dva dny v týdnu, jinak se toulá po horách a lesích a sbírá ostružiní.
Kos v ostružiní | KVIFF (Mezinárodní filmový festival Karlovy Vary)
Právě ostružiní a černý kos sehrají v úvodu filmu zvláštní symbolickou úlohu. Etero se málem zabije při pádu ze srázu a od té chvíle chápe svůj život jako znovuzrození. Ruce červené od lesního ovoce se podobají její dlani poté, co si po první souloži sáhne do rozkroku. A kos Murman uletí stejně jako ptáček z ostnatého keříku. Téměř každou scénu lze vykládat jako smutnou i komickou, Etero však jimi prochází se zvláštní hrdostí. I když se jí smějí lidé na plátně či v sále, ona ví, co chce. Žije sice ve strašlivé vnější mizérii, ale vnitřně je na tom jinak. Tento kontrast si uvědomujeme znovu a znovu.
Film chvílemi lehce šokuje nahotou nedokonalých stárnoucích těl a detaily souloží, ale jde o překročení hranic, které jsou vystoupením z komfortní zóny pro samotnou Etero. Jako by se i ona učila znát svoje tělo a přijímat se jako celistvá bytost. Byla služkou, nyní má věci pod kontrolou.
Kos v ostružiní | KVIFF (Mezinárodní filmový festival Karlovy Vary)
Nesluší se prozrazovat pointu, kterou v tomto případě odhadne asi jen málokdo. Film nás totiž dovedně mate a poskytuje různé falešné indicie. Nutí nás smát se detailům, jako je konzumace absurdně velkých moučníků, nebo dojemné snaze Etero naučit se anglicky, až si ani neuvědomíme, co se děje s jejím tělem těsně před fází přechodu.
Kos v ostružiní by mohl být i melodramatem, kdybychom nechápali, že Etero o vztahy už nestojí. Mohl by být záznamem halucinační fantazie ženy umírající v šoku po pádu ze skály, o co všechno v životě přišla a už nestihne. A snímek nás k tomu chvíli i ponouká. Ze všeho nejvíc je to však ukázněná, půvabná a poetická vize země, v níž se nedá moc žít, ale nedá se s tím nic dělat.
85%
Malý filmový klenot. Trochu drama, trochu komedie, možná předsmrtný přelud, možná portrét jedné země a jedné ženy, o níž si všichni myslí, že už má to nejlepší za sebou.