Jak by to vypadalo, kdyby světelné meče ve Star Wars fungovaly tak, jak mají?

Nabízí se i otázky, jak moc tepla by takové světelné meče vydávaly (pravděpodobně by měly teplotu několika tisíc stupňů), zda by se o sebe vůbec zastavily (pokud jsou laserové, plazmové nebo z hořícího plynu či se vysouvaly na teleskopické tyči a byly daným typem energie jen "obalené"), zda by mohly mít různé barvy či zda by měly stejný zvuk jako ve filmech. Star Wars jsou jednak sci-fi s mnoha technologiemi, jež mohou mít odlišné vlastnosti od těch našich dosud známých, ale také se jedná o fantasy, v níž existuje telekineze, čtení myšlenek a podobně.

Zkusme si ale říct, co dělají světelné meče ve filmech a jaká omezení tu existují ne snad z důvodů fyzikálních pravidel fikčního světa, ale spíše z povahy vyprávění, choreografie nebo přístupnosti. Ti, kdo bojují světelnými meči, například dodržují pravidla, že při souboji používají světelné meče jako skutečné meče, čili je celou dobu považují za hmotný objekt. Neděje se to, že by si někdo při souboji dovolit meč „vypnout“ (tedy „zasunout“), soupeře nechal promáchnout a pak by meč znovu zapnul a soupeře jednoduše probodnul.

Světelnými meči se také nikdy neřeže soupeřovo zápěstí, což je nejsnazší pohyb, který lze udělat poté, co se meče srazí a soupeři se přetlačují. Nebylo by nic snazšího než drobnou změnou vektoru, kam meč míří, uříznout protivníkovi paži. Netřeba ji s rozmachem sekat, stačí sjet po světelném „ostří“ dolů.

Toto vše je nejspíše vázáno nějakým kodexem rytířů Jedi, jak má vypadat etický souboj. Problém je, že tento kodex v zásadě dodržují i Sithové, kteří se proti všem pravidlům jinak bouří a nehrají fér. Světelné meče by také byly extrémně nebezpečné i pro ty, co je vlastní. Nejenom, že je snadné je zapnout v nevhodnou chvíli a že nemají žádný kryt či pochvu, která by tomu dokázala zabránit, ale design některých „mečů“ navíc obsahuje i nebezpečné prvky – typicky meč Kyla Rena, jehož světelné paprsky vytvářející efektní kříž ohrožují zápěstí jeho nositele.

Mnoho soubojů by mohlo proběhnout mnohem rychleji, umíralo by mnohem více postav, které musejí přežít do dalších dílů, a ubylo by jistých pohybů, které jsou efektní pro kameru, ale zbytečné v reálných soubojích. A i když všechno toto chápeme, zůstává tu ještě jeden bod, který všechny dosavadní filmy a seriály opomíjejí.

Tím je jednoduchý fakt, že světelné meče pronikají plastem, kovem a snadno řežou maso. Filmy jen zřídkavě ukazují useknuté končetiny, výjimečně ukážou setnutou hlavu (ale spíše zastřeně), ale zcela se vyhýbají tomu, že pokud meč nenarazí na jiný meč, tak projde vším. Fakticky by to znamenalo, že by Jediové a Sithové mohli sekat nejenom ruce, ale i nohy, přetínat trupy nepřátel vejpůl, rozetnout nebo probodnut několik protivníků naráz, prořezat se skrz jakkoli masivní tělo nebo dělat díry v kosmických lodích, snadno se propadat podlažími a podobně. Existuje nespočet efektivních a zároveň efektních pohybů, jež by mohly obohatit univerzum Star Wars.

Ale to by nesmělo jít o zábavu pro teenagery, ideálně ve věku kolem dvanácti let. Rating přístupnosti určuje, že téměř nic z výše uvedeného nejspíš nikdy ve Star Wars neuvidíme. Film by se totiž ihned změnil v brutální masakr připomínající spíše hororové snímky. Také bychom byli blíže původním samurajským filmům, jimiž se George Lucas inspiroval, a dokonce by se předešlo jednomu problému. Pokud jsou světelné meče skutečně laserové, znamenalo by to, že by okamžitě a zároveň s rozříznutím těla byla rána vypálena a zacelena, čili by netekla krev a z torz by nevypadávaly vnitřní orgány. Bylo by to tedy jen napůl brutální a velmi ozvláštňující.

Něco nám o tom napovídají i videa, která vznikla na základě nových her na motivy Star Wars.

Sám systém soubojů se přitom s léty proměňoval. Původní Lucasova trilogie využívala především japonského stylu kendo, který je základem samurajského výcviku. Vzhledem k tomu, že japonské meče mají ale jen jedno ostří a druhá strana slouží ke krytí, tak sám design světelného meče tomu neodpovídá.

Další Lucasova trilogie tak v choreografiích využívá spíše principů čínských bojových umění dandao a taichi. Zde jsou pohyby mnohem plynulejší, krouživější a počítá se s tím, že útok může přijít z libovolného úhlu. Choreografové Star Wars filmů a seriálů také zkouší propojovat či odlišovat různé styly a tyto odlišnosti propůjčovat jednotlivým postavám, a to i podle toho, zda jsou praváci nebo leváci, či zda se děj odehrává dříve či později, aby se ctila návaznost všech děl dohromady.

Když ale víme, co světelné meče dovedou a jednou jsme to viděli ve videu s vysokým rozlišením, které už připomíná hrané filmy, asi navždy v nás zůstane touha vidět něco podobného na velkém plátně. Možná by tato dospělejší verze Star Wars naplněná samurajským fatalismem umožnila získat si zpět publikum, které považuje Star Wars za příliš infantilní.