KVIFF: Umberto Eco posmrtně vypráví o dezinformacích a fašismu

„Když jsem byl malý, myslel jsem si, že se můj dědeček jmenuje Profesor Eco, a pak jsem byl překvapený, že se jmenuje Umberto,“ říká jeden z Ecových vnuků a přidá historku, jak za něj dědeček napsal i školní práci, protože prostě nemohl chvíli nepracovat a něco nevysvětlovat, a zde měl možná potřebu sdělit něco učitelce. Kam až sahají Ecovi, říkáte si většinu tohoto filmu, protože Eců je tu skutečně velmi mnoho. Navíc jsou spisovateli fyziognomicky podobní, takže to celé působí jako mystifikace a „ecosplay“.

O tom, jak byl Eco významný, nehovoří jen to, kolik televizních stanic po celém světě přineslo zprávu o jeho skonu či kolik tisíc lidí přišlo na jeho pohřeb v Miláně, až se k rakvi málem nedostala ani vdova. Eco je svého druhu popkulturní „ekonou“, jeho tvář s výraznými vousy a brýlemi i tělo s dominantním břichem se dostaly v kreslené podobě do komiksů i na obálky časopisů, kde byl vyobrazovaný jako fiktivní postavy, o nichž psal. Byl skutečně intelektuálním superhrdinou, člověkem, který působil, že přečetl a věděl všechno na světě. A hlavně – dovedl nabídnout ostatním lepší čtení známých příběhů než kdokoli jiný.

Sám přitom ve svých úvahách o informační společnosti psal o tom, že je nemožné a špatné vědět všechno. Že jsme informacemi spíš přehlcení a skutečným vzděláním by neměla být kumulace vědění, ale rozvíjení schopností, jak se v informacích vyznat. Eco se také nikdy nezajímal úplně o vše, fascinovaly ho naopak spíše bizarnosti, okrajové záležitosti, blázni a šílenci tvořící systematická pojednání o úplných nesmyslech, fantazijní utopická místa, umělé jazyky, recenze na knihy, které neexistovaly, a podobně.

Umberto Eco byl mnohem víc než jen autorem středověké detektivky Jméno růže. Byl špičkovým historikem se specializací na středověk, rozuměl i tehdejší scholastické filosofii a zabýval se teorií umění, tedy Aristotelovými spisy o tragédii a nikdy neobjeveným, ztraceným nebo neexistujícím spisem o komedii. Jméno růže napsal jako pouhou bokovku, románům se předtím věnovat nechtěl a místo toho sepisoval na teoretické traktáty o sémiotice (nauce o znacích). Umberto Eco je oním původním Robertem Langdonem, profesorem „symbologie“, kterého si vymyslel Dan Brown pro Šifru mistra Leonarda a další braky.

Eco k Brownovi zaujímal postoj, který byl něčím mezi pobavenou a pohrdavou ironií. „Je zjevné, že jsme četli stejné knížky. Akorát on je, na rozdíl ode mě, vzal vážně,“ říká ve filmu a naznačuje tím Brownovu naivitu a nevzdělanost. Eco byl naopak vždy proti konspiračním teoriím a v mnoha svých textech dokonce ukazoval, jak vznikly a že jde o fabrikáty. Nechvalně proslulé Protokoly sionských mudrců nejsou ničím jiným než špatně opsanými motivy z francouzských románů o jezuitech a pouhé falzum ruské carské tajné policie, která tyto „protokoly sepsala“, aby naoko vykazovala činnost v „odhalování spiknutí“. Eco proti konspiračním teoriím publikoval romány Foucaltovo kyvadlo, Baudolino či Pražský hřbitov. V nich ukazuje fabulační práci s dezinformacemi, vytvářením nepřátel a vyvoláváním nenávisti nebo pocitu, že „všechno je propojené a někdo to řídí“.

Po četbě Eca se stáváme těmi skutečně poučenými kritickými čtenáři či čtenářkami, kteří nesedají na lep ideologiím, propagandě ani falešným prorokům a pomateným pseudokritikům, co tvrdí, že odhalili globální podvody. Přitom si nevidí na špičku nosu, neznají dějiny, sociální mechanismy a nerozumějí umění interpretace textů, jež musí vždy zůstat u mnohoznačnosti. Film o Ecovi si s motivy fabulací a konspirací vtipně pohrává.

Vystupují tu herci a herečky působící jako vědci, kteří popisují různá témata – fungování knihoven, internetu a dávné encyklopedie nebo otevírají témata jako „napsal Shakespeare své hry, nebo je za nimi někdo jiný?“ Chvíli trvá, než nám dojde, že to nejsou skuteční badatelé, pokračující v Ecových stopách, ale performeři, kteří dramatizují Ecovy původní přednášky či fejetony. Názorně nám demonstrují, jak dovedeme na chvíli podlehnout něčí autoritě a uvěřit hloupostem, když se podávají vznešeným způsobem.

Film nutí k soustředění a je jen zdánlivě odlehčený. Míhají se tu desítky jmen, faktů a často zavádějících okrajových příhod, ale právě z nich vyvstává dojem bohatosti a nečitelnosti světa. Navždy můžeme být uvěznění ve znakové říši podivných ozvěn a nikdy neuvidíme nic mimo složitě propletený text.

Snímek neodhaluje mnoho z Ecova soukromého života či z jeho povahy. Je na něm vidět nevadnoucí energičnost, zároveň ho film zachycuje v etapě stáří, kdy coby „profesor přes komunikaci“ už třeba nechce používat mobil, trochu se uzavírá před světem a mnohem víc se myšlenkami toulá v minulosti než v přítomnosti. Eco nikdy nerezignoval na to sledovat dění. Uvědomoval si, že schopnost rozpoznávat pravdu či odhalovat manipulaci je naprosto klíčová právě dnes a v budoucnosti bude ještě víc. Jenom z filmu vychází jako konzervativnější člověk a přestává být tím provokatérem, jímž byl v 60. a 70. letech.