Nebaví vás Zaklínač na Netflixu? Dejte si japonského Zavírače v kině

Pro někoho by to byla nepředstavitelná katastrofa, pro jiného otřesná fantasmagorie, pro Japonce to je anime a pondělí. Příběhů o odvážných školačkách tu vzniklo více než v Sovětském svazu, příběhů o démonech víc než českých vyprávění o nešicích a nekňubech, co to myslí dobře. Šestnáctiletou sirotu Suzume vychovává její fešná čtyřicetiletá teta, která si ovšem raději do malého domku nebere žádné potenciální nápadníky. Suzume si po zemřelé matce schovává dětskou židličku, jíž chybí jedna noha, ale jinak je vcelku normální. Židlička i Suzume. Trauma jí pochopitelně přivozuje podivné sny, kde v jiné dystopické dimenzi potkává svou matku či jinou ženskou figuru v zastřené podobě.

Do této dimenze pak nahlédne i v reálu, když v opuštěném lázeňském areálu otevře dveře „do nikam“. Na druhé straně, v onom nikde, pak najde kámen, jenž se promění v kotě, co uteče. A zde počíná celá interdimenzionální šlamastyka, protože když chybí symbolický klíč/kámen, můžou červi syčet z dveří ven, to dá rozum. Kotě pak pošle duši fešného mladého zavírače brány do trojnohé židličky, a tím poněkud zkomplikuje rozvíjení milostného vztahu mezi zavíračem a.k.a. židličkou a Suzume.

Vyprávění se přitom drží základního realistického rámce – jsme v současném Japonsku a nikdo kromě několika vyvolených ony démonické červy nevidí a na mluvící kotě a pobíhající židličku reagují tak, jak to Japonci reálně dělají: fotí si je mobilem a dávají na sociální sítě s tím, že kotě je „kawai“ (loztomiloušké) a židlička je krásný nový robot. Pouze Suzume na ně působí lehce cákle, ale nevolají na ni policii, ani ji nezavřou do blázince, ale obvykle hezky přátelsky pohostí, protože to jsou prostě Japonci.

Velká část zápletky stojí i na známém schématu „cats are dicks“, tedy že kočky se chovají naprosto nezodpovědně a s elegancí dokážou způsobovat ostatním problémy, aniž by je to jakkoli trápilo. „Miliony lidí umřou,“ říká s bezstarostnou jiskřičkou v oku kocourek Daidžin a sděluje to Suzume jen tak, sám s tím nic dělat nehodlá. V americkém pojetí by byl padouchem, tady jen roztomilou rekvizitou a spolucestujícím.

Snímek je velmi detailní v líčení všedních míst a běžných předmětů spotřeby. Ukazuje i poetické vnímání světa, kdy potenciální katastrofy lze vidět i jako něco krásného – poražení a přetnutí červi se například mění v duhový déšť. Zašlá místa, kde se vyskytují „brány“, zase v sobě mají vždy něco majestátního a smutného, nejsou to pouhé ruiny. Kotě Daidžin však odmítá být znovu kamenem a pojistkou a Suzume zjišťuje, že zavírání bran je téměř sisyfovská práce. Odvrácení jedné hrozby pak způsobí obvykle další, mnohem větší.

Celý film jde určitě číst jako složitější metaforu více jevů. Jednak jde o touhu zkrotit přírodu. Japonci denně žijí v ohrožení zemětřesením a když je možné dívat se na něj jako na hru s otvíráním a zavíráním mystických portálů, může to být něčím uklidňující. Příroda či dávní tvorové z hlubin se o lidi sice přímo nezajímají a nechtějí jim cíleně škodit, ale vše se děje jakýmsi omylem a nedopatřením, a hlavně tomu lze zabránit.

Vzhledem k tomu, jak intenzivně je ve vyprávění propojena minulost, současnost a budoucnost, mikroměřítko i makroměřítko, fyzický i astrální svět či lidské i nadpřirozené bytosti, se lze domnívat, že onou „probouzející se přírodou“, která může přinést ničivé rudé záplavy, je i samo Suzumino dospívání, měnící se tělo a sexualita. Film je samozřejmě klasicky cudný, jak už to u anime pro mládež a širokou veřejnost bývá, ale nejde popřít, že schéma „je třeba co nejrazantněji zabránit úniku lepkavé nestabilní hmoty z temných dutin“, má v sobě něco z potlačování vzpomínek, traumat, ale i menstruace.

Film pracuje s tím, že Suzumi se od první chvíle do tajemného cizince zamiluje a zároveň že svým útěkem umožní tetě, aby i ona, přestože po ní začne pátrat, začala svobodněji žít – jako by se uvolnil nejen čarovný kámen a pečeť, ale i životní prostor pro obě, aby se mohly dát do pohybu.
Šinkai si téměř dvacet let drží zhruba stejný standard a tvoří díla, která si jsou v mnohém podobná a nejsou vyloženě překvapivá. Na poměry „teenagerského příběhu“ může zarazit, kolik dějství film má a že pokračuje déle, než by naznačovala jedna velká akční sekvence.

Překvapí lehce snad jen to, že díla jako Suzume dnes soutěží na uměleckých festivalech a svou působností nejsou omezená na fanouškovské cony. Šinkai si nejspíš je i vědom, že již čerpá z dlouhodobé tradice, a proto si tu dovolí citovat díla jako Šepot srdce (1995) Jošifumiho Kondóa nebo pustit celou písničku z Doručovací služby čarodějky Kiki (1989) od Hajaa Mijazakiho.

Úplně nezapomenutelné dílo nevzniklo, ale vidět jednou dvakrát ročně kvalitnější anime v českých kinech bez dabingu je určitě dobrá volba.

Pro tipy na další anime filmy se můžete podívat na žebříček nejlepších anime filmů na Netflixu.