mojmir.sedlacek

Komentáře 513

Od nejnovějších
  1. Longlegs
    Longlegs (2024)
    6
    Zámořský hype je přece jen trochu nadsazený, Longlegs se totiž primárně skládá ze spousty dobrých prvků, které ale dohromady už tak oslnivé nejsou. Osgood Perkins sází hlavně na atmosféru, která je skutečně parádní, a práce s hudbou, ruchy či kamerovými kompozicemi je evidentně velmi promyšlená. Díky tomu se daří budovat napětí i ve scénách, které jinak vyšumí poněkud do prázdna, a těch je zde bohužel docela hodně.

    Jen těžko se zbavuje dojmu, že spousta náznaků existuje pouze samoúčelně, k podpoře hutnosti dané scény, celku však mnoho nepřináší. S tím souvisí i nepříliš uspokojivý příběh, který se sice tváří detektivně, v jádru však zůstává nadpřirozeným hororem, jemuž je třeba jít velmi naproti; a smířit se tak třeba s tím, že něco je vysvětleno doslovně a polopaticky, k zodpovězení jiných otázek nám však jsou důležité části skládačky zamlčeny. V podobně neurčitých prvních dojmech se to těžko popisuje, klíčovou informací je však to, že jde o formálně velmi působivý kousek, nad kterým jde hodně brblat – v dobrém i zlém.
  2. Vetřelec: Romulus
    Vetřelec: Romulus (2024)
    8
    Sliby o crossoveru mezi jedničkou a dvojkou Vetřelce se podařilo naplnit, ačkoli blíž má nový Romulus určitě k jedničce a nějaké momenty si bere i z pozdějších dílů. Občas jsou ta pomrknutí trochu na sílu, což platí i pro trochu nesmyslnou tvrďáckost několika pokusů o cool hlášky a především zbytečné, odpudivě digitální „oživení“ jedné postavy, ale… je dost snadné to tomuhle filmu odpustit.

    Dělá totiž velmi dobře dvě věci: Jednak se výpravou i atmosférou vrací do 80. let a jeho přímočaré vypravěčské postupy by šlo označit za zdařilé retro možná až na úrovni sedmé epizody Star Wars. Rychle se proto seznámíme s postavami, které jsou docela sympatické a mezi nimiž se promptně vybudují vztahy, díky čemuž si nemůžeme být jisti, v jakém pořadí je budou xenomorfové napichovat (i když je samozřejmě jasné, že většina z nich platila důchodové připojištění zbytečně). A to vede ke druhé přednosti, totiž poctivému thrillerovému napětí, jež se přelévá ze scény do scény a udržuje diváka příjemně zaujatého a zabaveného.

    Bezesporu se jedná spíše o zakázku nežli svébytný autorský výtrysk originality, cíl v podobě vytvoření nekomplikované žánrové zábavy, která vetřelčí universum neposouvá do zbytečně podivných teritorií jako Prometheus a místo toho nabízí nejen pro skalní fanoušky dostatek odkazů a svižné vyprávění, se však pro mě naplnit podařilo.
  3. Kos
    Kos (2023)
    6
    Plejáda zdatných herců, vypořádávání se s problematickými kapitolami tamější historie a na poměry regionu bezesporu originální uchopení slibuje úplně odlišný zážitek, než jaký bychom od polské historické epiky čekali. Přesto se však nejde zbavit dojmu, že tady někdo opisoval až příliš důsledně.
  4. V hlavě 2
    V hlavě 2 (2024)
    6
    Není to špatné, ale po nadšených ohlasech ze zámoří a devítiletém odstupu od jedničky by člověk přece jen čekal trochu víc. O tom, že hrdince Riley se s nastupující pubertou objeví řada nových emocí, hovoří už synopse a nic moc navíc se zde nakonec neděje. Ocitáme se ve stejném prostředí jako v jedničce a vše funguje prostřednictvím podobných pravidel – člověk by čekal, že když není potřeba vysvětlovat základy, o to víc pozornosti se upne na příběh. Ten je však poměrně generický a nové emoce v čele s Úzkostí do značné míry kopírují příběhové funkce těch starších.
    Zatímco první V hlavě tedy dokázalo předestřít nápaditý a přitom smysluplný model mysli, dvojka na těchto základech nedokázala nic skutečně originálního a zapamatovatelného postavit. Jistě, řemeslné kvality jsou samozřejmě pořád patrné, řada vtípků je zdařilých a finále navzdory své nevyhnutelnosti emočně funguje, ale přesto se jen těžko zbavuje dojmu, že tohle mohlo dopadnout o něco lépe.
  5. Můj oblíbený dort
    Můj oblíbený dort (2024)
    7
    Íránské duo Behtash Sanaeeha a Maryam Moghadam už tuzemští diváci možná znají díky Baladě o bílé krávě, která u nás byla před dvěma lety v kinech. Oproti tomuto morálnímu dramatu nabízí novinka mnohem odlehčenější a divácky přívětivější podívanou, i když ne úplně po celou dobu bezmála stominutové stopáže.

    Příběh sleduje sedmdesátnici Mahin, která je sice soběstačná, vitální a nostalgicky vzpomínající na mravnostně uvolněnější časy před íránskou revolucí, jde však také o ženu osamělou a opatrně hledající spřízněnou duši. Tu nakonec najde v dobráckém taxikáři Faramarzovi a rozjede se tak poněkud nepravděpodobná, avšak okouzlující a bezprostřední romance, jež připomíná, že na podzim života už si není třeba na nic hrát – a taky že opravdu není na co čekat.
  6. Panoptikon
    Panoptikon (2024)
    6
    Gruzínské drama sbírá jedny z nejlepších ohlasů v rámci Hlavní soutěže a lze pochopit proč – kontrast mezi sešněrovanou výchovou od přísně katolického otce a hormonálními bouřemi na konci puberty je bezesporu atraktivní; a díky zručné a soustředěné režii debutujícího Georgeho Sikharulidzeho mnoho scén v tomto filmu opravdu funguje. Pomáhá i bezmála komediální nasnímání leckterých momentů, nevyhýbající se trapnosti a rozpačitosti nedospělého vztahování se ke světu.

    Jenže nad rámec původního protikladu toho hodinu a půl dlouhý snímek mnoho nepřináší. Osmnáctiletý Sandro, poblouzněný svůdnou matkou svého nového kamaráda, se v jeden moment poměrně nemotivovaně radikalizuje a stejně tak podivně dramatické veletoče prodělají i jeho papírem šustící vztahy se dvěma spolužačkami. Své kvality snímek jistě má a v rámci karlovarské soutěže patří mezi výraznější kousky, nic zásadnějšího od něj ale čekat nelze.
  7. Holky z balkónu
    Holky z balkónu (2024)
    6
    Noémie Merlant je stále známá především jako herečka, Holky z balkonu jsou ale už jejím třetím režijním počinem. Ukazuje se, že pětatřicetiletá Francouzska má nejen filmařský talent, ale i výraznou agendu, a tak především u druhé poloviny snímku se začnou odpůrci jakékoli formy feministického smýšlení nesouhlasně ošívat. Její fantaskní báchorka se totiž z drsné buddy komedie časem přemění v alegorický horor, o jehož myšlenkovém základě však nemusíme dlouho dumat – řekne nám to s podobnou naléhavostí jako loni Barbie.

    Merlant zde také ztvárňuje jednu z trojice kamarádek, které jsou sice velmi odlišné, pojí je však intenzivní přátelství a prostorný byt se stylově zařízeným balkonem. Právě z něj si jedna z hrdinek všimne fešáka z protějšího domu a rozjede se zprvu divoký románek, posléze duchařský horor s komediálně podanými gore prvky. Každá z mladých žen je odlišná, řeší unikátní potíže, avšak spousta motivů je jen naťuknuta a vše se podřizuje feministicky podbarvené nespoutanosti včetně otevřené nahoty hrdinek. Snímek toho v jádru nemá až tolik co říct, ale změnami nálady, občas poutavými kamerovými jízdami či spoustou přehrocených nápadů dokáže obstojně bavit.
  8. Santoš
    Santoš (2024)
    6
    Tato indická kriminálka zanechala v Cannes velmi dobrou stopu a její kvality jsou patrné i ve Varech. Částečně se nabízí podobnosti s Training Day či Vzpomínkami na vraha, jelikož dvouhodinové vyprávění sleduje zaškolování čerstvé policistky s mužským jménem Santoš, během něhož se dostane k vyšetřování smutného případu zavražděné mladé dívky. Pro Santoš však nejde o vysněnou práci, naopak ji dle indických zvyklostí v podstatě zdědila po svém zesnulém manželovi. Hrdinka se tak ocitá nejen v mužském, šovinismem a misogynií překypujícím prostředí policejního sboru, ale prakticky se musí do značné míry mužem stát, aby ve společnosti mohla dosáhnout nějaké změny.

    Vedle genderových otázek se nepředvídatelný snímek plný výpustek zabývá i přísným kastovním systémem, v němž je obtížné se dovolat spravedlnosti. Tato specifika policistce představuje její starší a ošlehanější kolegyně a během podivně zabíhavého, leckdy až nahodile probíhajícího vyšetřování se Santoš o poměrech v indické policii a celé společnosti dozvídá více, než by chtěla. Sympatický debut Sandhye Suri tak prostřednictvím thrillerových vzorců zdatně představuje specificky lokální neduhy.
  9. Paměť
    Paměť (2023)
    6
    Mexický režisér Michel Franco pravidelně uvádí své snímky v Cannes či v Benátkách, díky čemuž už několikrát spolupracoval i s hollywoodskými hvězdami. I jeho novince dominují citlivé výkony Jessicy Chastain a Petera Sarsgaarda, jejichž postavy k sobě navzdory duševním jizvám nacházejí cestu. Chastain ztvárňuje svobodnou matku Sylvii, která pracuje v hospicu, sama vychovává dospívající dceru a už dlouhé roky úspěšně vzdoruje dřívější alkoholové závislosti. Na třídním srazu se setká s podivínským Saulem, který trpí demencí – má velmi špatnou krátkodobou paměť, bývá dezorientovaný a celkově je odkázán na péči svého bratra.

    Mezi dvojicí se začne vytvářet pouto a my postupně pronikáme i do jejich dalších vztahů – ať už jde o Sylviinu dceru, mladší sestru či matku, anebo Saulova bratra. Křehký snímek o hojivé síle lásky nalézané na nepravděpodobných místech však trpí podchlazeností, odtažitostí, jako by celé dílo jelo na nižší rychlostní stupeň, než by si emoce v jádru příběhu zasloužily. Franco se zjevně snažil vyhnout přehnané patetičnosti a podbízivosti, rutinně zpracovaný výsledek však divákem spíše jen tak prošumí – a do paměti se rozhodně nezaryje.
  10. Substance
    Substance (2024)
    6
    Tahle přefouklá bublina by přece jen trochu měla splasknout. Coralie Fargeat napsala velmi hloupý a prázdný scénář, ale díky velmi stylové režii to není tak dobře poznat anebo je vám to rovnou jedno, protože jste ochotní jet na audiovizuálně opojné až zahlcující vlně. Snad každému se přepjatostí každého záběru, střihu či zvukového efektu vybaví Requiem za sen, podobně uvědoměle a přiznaně Fargeat vykrádá i Lynche, Cronenberga, Kubricka či Hitchcocka. Dosahuje tím postmoderního efektu povědomosti, což je pro žánr satiry v pořádku – o to větší je škoda, že její satirický osten je zcela otupělý.
    Po dvou a půl hodinách je opravdu těžké přijít s nějakou skutečně neotřelou myšlenkou, k níž vás snímek vyprovokoval, jelikož veškeré tepání do kultu krásy a společností podmíněné nenávisti k sobě samému jsme už jinde a jindy (a lépe) viděli. Jako viscerálně iritující variace na dvě výborné epizody Červeného trpaslíka (Já na druhou a Výměna těl) ale Substance funguje a cesta za vyprázdněným, avšak notně krvavým závěrem je bezesporu zábavná; čekat ale cokoli víc než naleštěnou bídu by bylo chybou.
  11. Kupředu nikam
    Kupředu nikam (2024)
    8
    Mistr sveřepé pomalosti Tsai Ming-liang už podesáté navlékl svého dvorníhi herce Lee Kang-Shenga do rudého roucha buddhistického mnicha a nechal ho velmi, velmi pomalu procházet krajinou. Tentokrát se mnich praktikující meditaci chůzí toulá kolem amerického hlavního města a postupně se objeví v lesích, uměleckých galeriích, rušných ulicích i poblíž ikonického Washingtonova monumentu. Výsostně meditativní záběry mnicha se střídají s pohříchu rychlejším mladíkem, který sice s neuspěchaným doceňováním krás přírody či vařením polévky z pytlíku ve stylu mindfulness také koketuje, mnišského mistrovství však nedosahuje.

    Téměř 80minut nenarativních a dramaticky velmi neuspokojivých záběrů samozřejmě není podívanou pro každého – ba dokonce by se dalo říct, že není podívanou téměř pro nikoho. Podobně jako u jiných děl z ranku slow cinema však jde především o to, co se odehrává v divákovi. Jak my sami vnímáme plynutí času? S jakou pozorností vykonáváme rutinní aktivity? Ovládáme své okolí, anebo spíše okolí ovládá nás?

    Minimalistická forma nebrání Tsai Ming-liangovi v tom, aby pečlivě odlišoval kompozice záběrů mnicha a mladíka. A tak mnich se v jednotlivých prostředích spíše ztrácí, stává se jejich skoro nehybnou součástí, přitom ale až magneticky poutá pozornost všech okolo. Oproti tomu mladíka Tsai snímá ve větších detailech i v pohybu, přesto je jasné, která ze dvou hlavních postav skýtá hlubší vyrovnanost a souznění s prchavou podstatou bytí.
  12. Grand Tour
    Grand Tour (2024)
    8
    Velmi imaginativní, velmi polarizující. To platilo už pro předchozí dílo portugalského festivalového mága Miguele Gomese Évonprs deníky a obdobně těžko stravitelným kusem je i novinka, oceněná v Cannes cenou za nejlepší režii. Ta trefně odráží suverénní tvůrčí pojetí, které rozhodně nejde publiku naproti. Příběh začíná v roce 1918 na území dnešního Myanmaru, toho času britské kolonie. Úředník Edward se dozví, že za ním z Londýna přijíždí jeho snoubenka, již dlouhé roky neviděl, a před závazkem se rozhodne uprchnout do rozličných lokací jihovýchodní Asie. Jeho odhodlaná snoubenka je mu ale stále v patách a druhá polovina snímku mapuje zase její cestu. Gomes zde zkombinoval hrané pasáže, natočené na zrnitý černobílý 16mm formát, se záběry pořízenými během jeho rešeršní cesty po Asii. Nesourodost obrazových formátů podtrhuje i anachronická, leč výborně seskládaná hudba a zcizováky, jež do děje z minulého století leckdy přidávají prvky ze současnosti. Od obyčejného příběhového rámce Gomes navíc neustále odbíhá, záměrně neukazuje dramatické události a spíše představuje jakýsi podvratný bedekr zaměřený na složitost i unikavost asijské kultury a filosofie. Do takto specifického díla se těžko proniká, trpělivého diváka však dokáže odměnit.
  13. Umírání
    Umírání (2024)
    7
    „Dobro není, přesto je ho potřeba.“ Matthias Glasner natočil monumentální, tříhodinovou fresku jedné současné rodiny, za níž si právem odvezl z Berlína cenu za scénář. Tedy, to ocenění si zaslouží především první polovina, která nekompromisně, přitom však bez přehnané patetičnost vykresluje stárnutí jedné manželské dvojice a jejich komplikovaný vztah se synem, ne úplně úspěšným dirigentem.

    Z Toniho Erdmanna si Glasner vypůjčuje schopnost rozehrát bizarní, přitom však v realitě hluboce ukotvené situace, tíživost vztahů na sklonku života zase evokuje Hanekeho Lásku. Vrcholným momentem je zkouška orchestru zhruba po hodině stopáže, během níž se daří pomocí hudby a hereckých tváří předat neuvěřitelně mnoho. Ve druhé polovině se však přidává i linka odcizené dcery a ke konci se nejde zbavit dojmu, že vysokým ambicím ohledně různých forem umírání se přece jen nepodařilo dostát.
  14. Furiosa: Sága Šíleného Maxe
    Furiosa: Sága Šíleného Maxe (2024)
    8
    Je to jiné, ale ne špatné. Redefinice toho, jak by měl vypadat našlapaný akčňák 21. století se nekoná, Furiosa se Zběsilé cestě z hlediska adrenalinové živočišnosti a chaotičnosti rovnat nemůže. Nabízí však smysluplný a poutavý charakterový oblouk titulní postavy, jež je nepřekvapivě mnohem aktivnější figurou než Max v předchozím snímku. Osudový souboj okaté Anyy Taylor-Joy (na kterou si ale musíte dobrou třičtvrtě hodinu počkat) s tradičně trochu směšným a mytologizovaným padouchem Chrise Hemswortha má náboj, přesto je snad ještě zajímavější sledovat sociopatické šachy, které spolu hrají vyšinutí muži v čele tří městských osad. Novinka zábavně rozšiřuje svět, z něhož Zběsilá cesta ukázala jen drobounkou výseč, a zase jednou připomíná, že od uspořádání dystopické společnosti opravdu nelze čekat nic pěkného. Kamera, střih ani hudba nedrtí smysly tak intenzivně jako Zběsilá cesta, což leckoho jistě rozhodí, jako komplexní film o motivovaných postavách ve specifickém prostředí však snímek funguje vlastně lépe než předchozí Millerův hit. Není to tedy zcela bez výtek či zdvižených obočí, Furiosa ale za vidění na velkém plátně rozhodně stojí.
  15. Ragtime
    Ragtime (1981)
    8
    Forman se složité a ryze americké látky chopil se ctí a ačkoli se výsledek nemůže rovnat s Přeletem nad kukaččím hnízdem či Amadeem z hlediska ucelené, systematické realizace tvůrčích záměrů, stále jde o atraktivně natočené dílo, v jehož společnosti dvě a půl hodiny stopáže utečou velmi příjemně a poutavě. Kéž by všechny problematičtější a nepřehlednější produkce slavných režisérů dopadaly právě takhle…
  16. Duna: Část druhá
    Duna: Část druhá (2024)
    8
    Moc nad kořením je mocí nad vším. Druhá polovina sci-fi epiky je o trochu delší, o trochu rychlejší a výrazně akčnější. Každý dílčí souboj či velkolepá bitva jsou prezentované trochu jinak a především ve druhé, příběhově trochu zrychlené polovině není o akční výjevy nouze. Ty vedle osvědčené vizuální stránky umocňuje i fakt, že Zimmer dělá Zimmera ještě o trochu dunivěji (heh) než obvykle. Jádrem vyprávění je však hlavně napětí mezi touhou naplnit svůj osud a zároveň se mu vzepřít. Bytí i nebytí mesiášem něco přináší i bere a pro váhavého Paula není snadné se rozhodnout, jak se svou nemalou mocí naložit.

    Kontrast mezi epickými galaktickými šachy a drobnými osobními dramaty tedy funguje i napodruhé a finální propojení jednotlivých linek je dostatečně působivé. Větší úlohy se oproti jedničce dočkal žoviální strýček Bardem, chemie mezi Chalametem a Zendayou také funguje a černobílé představení nového harkonnenovského arcizlouna v podání zhnusněného Austina Butlera skoro zamaskuje fakt, že nám na něm kvůli pozdnímu objevení se v příběhu v podstatě nezáleží. Villeneuve tedy úkol zvládl a jen těžko si lze představit, že fanoušky jedničky dvojka zklame.
  17. Válka policajtů
    Válka policajtů (2024)
    6
    Samotný film je ve výsledku velmi roztříštěný, motivicky i stylisticky nekoherentní. Například v překotně stříhaném úvodu slyšíme až kýčovitě přehnané množství klasické hudby, později se však s touto zálibou už vůbec nepracuje. Nelze se zbavit dojmu, že vidíme několik stylově různých filmů s touž hlavní postavou, které se dočkaly masivního sestříhání a slepení dohromady. Ukvapenost leckterých zvratů a posunů v příběhu může vést až ke ztrátě divácké pozornosti, přesto se tvůrčímu týmu daří nabízet dostatek poutavých momentů k tomu, aby film nepřestával bavit. Spíše než soudržný a pečlivě prokreslený příběh však Válka policajtů poskytuje depresivní vhled do skličující atmosféry panující u našich východních bratří v 90. letech.
  18. Zimní prázdniny
    Zimní prázdniny (2023)
    8
    Škoda českého povánočního distribučního data, jelikož tohle je ta pravá adventní pohodovka, která dovede vytvořit hřejivou atmosféru – přitom však ale upřímně a nebanálně. Už od úvodních titulků se zdá, jako bychom se přenesli do 70. let, a to nejen retro patinou a dobovými kostýmy, ale i kamerovými či střihovými ozvláštněními, které upomínají na tehdejší filmařské konvence. A hlavně čistým a úsporným vyprávěním, jež efektivně, bez kudrlinek či moderních digresí scénu za scénou poctivě představuje postavy, buduje jejich vztahy a přirozeně směřuje ke katarzním momentům. Alexander Payne se scenáristou Davidem Hemingsonem dokázali umíchat extrémně koukatelnou, přitom však nevlezlou kombinaci dramatu a komedie, z níž občas vystrčí růžky i společenské přesahy týkající se rozdílných privilegií jednotlivých společenských vrstev či naopak všemi postavami podobně prožívanou osamělostí. Je radost trávit více než dvě hodiny s komplexními postavami, jež mají své klady i nedostatky, všechny jsou však sžírané vlastními traumaty. Ty se může dařit umenšit díky sdílení s druhými, a tak skvělí Paul Giamatti, Dominic Sessa a Da'Vine Joy Randolph aspoň na ploše několika dnů vytvářejí pomyslnou rodinu, jež jejich postavám tak schází. Krásný, promyšlený a procítěný snímek má potenciál k tomu, abychom si jej právě hlavně během adventu chtěli pravidelně připomínat.
  19. Případ Goldman
    Případ Goldman (2023)
    7
    Režisér Cédric Kahn připodobnil přelíčení s Goldmanem k procesu s O. J. Simpsonem. Zatímco však soud se slavným sportovcem a hercem umožňoval náhled do reálií USA v 90. letech, skutečný i filmový Případ Goldman je podobnou sondou do Francie let sedmdesátých. Zároveň jde o zdařilý soudní procedurál, nabízející všem fanouškům konverzačních dramat dostatek podnětné zábavy.
  20. Jeden život
    Jeden život (2023)
    7
    Jakou daň je třeba zaplatit za činění dobrých skutků? Z Jednoho života snadno mohlo být zcela rutinní historické drama a většina předválečných pasáží jím také je. Linka s osmdesátiletým Wintonem, který je navzdory svému hrdinství sžírán pochybami, však posouvá snímek do jednoznačného nadprůměru a nabízí nepříjemné podněty k zamyšlení.
  21. Argylle: Tajný agent
    Argylle: Tajný agent (2024)
    6
    Úvodní „fikční“ desetiminutovka je plná až příliš viditelných green screenů a cheesy hlášek, nad jejichž otřepaností se nelze než pousmát. S přibývající stopáží se ukazuje, že záměrná přepjatost se netýká jen scén s Henrym Cavillem, nýbrž celého filmu – i když v podstatně menší míře. Navzdory očividně limitujícímu ratingu PG-13 (vybuchující hlavy velmi chybí) se Vaughn opět snažil celkem vyřádit, ačkoli na své poměry poněkud krotce. Nechybí brainwashing, hrátky s technologiemi, cestování, důmyslně choreografovaná akce či pomrkávání na špionské zápletky.

    Vaughn zůstává Vaughnem, což je sympatické, nelze se však zbavit dojmu, že Argylle působí jako druhý nálev jeho trademarků. Dvě vizuálně působivé bitky se objeví až před koncem a příliš rychle za sebou, do té doby se však musíme spokojit se záměrně zaměnitelnou ušmudlaností Sama Rockwella a usedlostí Bryce Dallas Howard. Vytýkat lze skutečně leccos, na druhou stranu se ale pořád jedná o jeden z nejzábavnějších způsobů, jak momentálně strávit dvě a čtvrt hodiny v kině.
  22. Mamacruz
    Mamacruz (2023)
    7
    Ze Španělska do českých kin přichází sympatická emancipační dramedie, překvapující neokoukaným tématem sexuality seniorů, avšak nijak neurážející (ani nezarážející) většinového diváka. Ten totiž dostane zcela funkční mix feel-good poselství a humoru, na nějž se jde bez problémů napojit.
  23. Tání
    Tání (2023)
    7
    Precizně vystavěné artové drama o tom, jak nečekaně a nenápadně se mohou vztahové záležitosti vyhrotit – a v křehkém období dospívání dvojnásob. Je dobře, že si belgický snímek našel cestu z festivalů i do běžných kin, jelikož rozhodně stojí za vidění.
  24. Pan Blake k vašim službám
    Pan Blake k vašim službám (2023)
    5
    Znuděné charisma Johna Malkoviche a morousovitá kočka s vypětím sil vytahují tuto ryze průměrnou a zapomenutelnou záležitost k pátému bodu, jedná se však jen o po všech stránkách uondanou oslavu filmového konzervatismu hodící se leda k línému sobotnímu odpoledni u televize.
  25. Chudáčci
    Chudáčci (2023)
    8
    Film za filmem postupuje Lanthimos směrem k mainstreamu, činí tak ale naštěstí jen velmi pomalými a obezřetnými krůčky. Chudáčci jsou jeho rozhodně nejpřístupnější a nejdiváčtější film, i když tomu první čtvrthodina nenasvědčuje. Po bizarním úvodu se však rozjede poměrně čitelný a předvídatelný coming of age příběh, který pracuje s tématem ženské emancipace v převážně mužském světě bezesporu svěžím, zábavným a vrcholně filmařským způsobem. 
    Emma Stone jako muži obletovaná, zneužívaná i sexualizovaná Bella zde předvádí výkon na hranici fyzických možností a v superlativech lze hovořit i o kameře Robbieho Ryana, často využívající rybího oka k významotvorné deformaci obrazu. Dospívání Belly a její procházení životními obdobími se nevyhne občasnému přešlapování na místě, závěrečnému aktu trochu spadne tempo a zmíněná přístupnost se odráží i na doslovnosti, s níž jsou chytré myšlenky podány. To jsou však jen relativně drobné problémy u skvělého a černohumorně zábavného snímku, jemuž se velmi působivě daří vybalancovat lákavé atrakce s artovými přesahy.
  26. Bastard
    Bastard (2023)
    8
    Sveřepý a zakaboněný Mads Mikkelsen se chce stát králem bramborových lidí, to se však nelíbí arogantnímu a až karikaturně slizkému šlechtici ze sousedství. Románově rozmáchlý, v jádru však melodramaticky komorní příběh o hranicích lidské vůle úspěšně balancuje na hranici mainstreamové líbivosti, nesklouzává však k laciné podbízivosti.
  27. To se mi snad zdá
    To se mi snad zdá (2023)
    7
    Ani několik týdnů po projekci si nejsem jistý, jak se k ambiciózní hororové novince od A24 vlastně postavit. Jde totiž o kompetentně zpracovanou kombinaci faktorů, které v jejich tvorbě už pár let vídáme a které obvykle zábavně a neotřele posouvají možnosti hororového žánru o kus dál. Zde se však nejde zbavit dojmu určité vyčpělosti, vyprázdněnosti a spoléhání se na údernost samotného námětu. Ten přitom skutečně poutavý je a pouhé řemeslně zdatně zpracování jeho očekávaného vývoje vydá na několik desítek minut příjemně diskomfortní zábavy.

    Postupem času ale přestanou řeči o Jungovi a Mandelově efektu, přirovnávání Cageovy postavy k Freddymu Kruegerovi či satira na moderní influencerské startupy stačit a divák by chtěl něco silnějšího, hlubšího; což ale nepřijde. Výsledkem působí trochu nedotaženě a příliš spokojeně se sebou samým podobně jako třeba novější epizody Černého zrcadla. I tak jde o vtahující podívanou, jež dokáže udržet pozornost a napětí – jen je škoda, že do sebe jednotlivé dílky skládačky nakonec tak úplně nezapadnou.
  28. S tebou nikdy
    S tebou nikdy (2023)
    6
    Sympatická kampaň stojící na charismatu a vzájemné chemii mezi Sydney Sweeney a Glenem Powellem mě trochu namlsala, a tak jsem naivně čekal, že i výsledný film bude o něco originálnější a odbržděnější. Ale až na několik hraničních frků není. V jádru jde o zcela předvídatelnou, rutinně napsanou i realizovanou romantickou komedii, jejíž hlavní výhodou je její průměrnost. Díky tomu uspokojí jak publikum středního věku, možná trochu otrávené, že poctivých romcomů teď v kinech moc nebývá, tak i mladší generaci. Tu totiž může zaujmout přece jen aktivnější a psychologicky komplexnější hrdinka, než jaké jsme před dvěma či třemi dekádami v romantikách vídali.
    Potěšit může i feel good atmosféra plynoucí hlavně z toho, že tu vlastně nikdo není vyloženě zlý a hnusný na své okolí. V duchu (dokonce explicitně citované) Shakespearovy hry Mnoho povyku pro nic totiž problémy dnes už trochu přežitě stojí na záměnách a nedorozuměních a hlavně na tom, že ústřední pár si hodinu stopáže odmítá vyjasnit něco, co se mělo říct v prvních pěti minutách. O průšvih tedy nejde, ale o dílo, které by posouvalo žánr romantické komedie někam dál, rozhodně také ne. Z pásma neurážejícího průměru to nevytrhne ani surfařský Erling Haaland, resuscitace zapadlého hitu Natashy Bedingfield a dokonce ani zcela nevyprovokovaný rimming.
  29. Noční koupání
    Noční koupání (2024)
    4
    Rodinné drama v hororovém hávu dokáže v některých momentech potěšit nejen fanoušky žánru, v součtu však nabízí jen sotva průměrnou podívanou a nenaplněný potenciál. Žádný hluboký ponor nelze čekat, film se pouze brodí kalnou mělčinou.
  30. Maestro
    Maestro (2023)
    6
    Černobílý, vysoce stylizovaný úvod nejen baví, ale i dokáže představit postavy a jejich základní problémy. S přibývající stopáží je však osobní projekt Bradleyho Coopera stále rutinnější a línější, až nakonec vyšumí úplně. Leonard Bernstein by si zasloužil trochu odvážnější pomník.
  31. Lítá v tom
    Lítá v tom (2023)
    6
    Lítá v tom se navzdory trailerové kampani vyhýbá lacinému sexismu, okatému product placementu a dalším nešvarům žánrové konkurence a předkládá moderně vypadající romantiku, která se sice do přehnaně odvážných úkroků nepouští, ve vytyčených limitech však nabízí obstojnou zábavu.
  32. Sestry z kouřové sauny
    Sestry z kouřové sauny (2023)
    8
    Jemný, nenápadný dokument nabízí až terapeutické zpovědi různých žen, o nichž skoro nic nevíme, a tak nezbývá, než v zakouřeném prostředí sauny nesoudit a poslouchat jejich životní příběhy. Výsledná mozaika vypovídá mnohé o estonské výchově a rodinném prostředí, ovšem leccos lze vztáhnout i na českou společnost. Jde o náročný, tíživý, ale zároveň očistný a katarzní zážitek.
  33. Rodinná rošáda
    Rodinná rošáda (2023)
    4
    Netoxická a neproblematická, ale také neslaná, nemastná, nezábavná, nezáživná. Taková je Rodinná rošáda, která ohraný příběh o probuzení v cizím těle zpracovává jako nudnou moralitu o síle rodiny a již nezachrání ani (na poměry filmu) kompetentní herci a neurážející řemeslo.
  34. Perinbaba a dva světy
    Perinbaba a dva světy (2023)
    3
    Dlouho odkládané a rovněž dlouho chystané pokračování Perinbaby se hned ve dvou jazykových verzích (české a slovenské) dostává do tuzemských kin. Jako k poslednímu dílu letos zesnulého Juraje Jakubiska bychom se o pohádce s podtitulem Dva světy měli bavit uctivě a soucitně, výsledek je však podobně nesoudný jako oba Jakubiskovy snímky z 21. století, tedy Post Coitum a Bathory.
  35. DogMan
    DogMan (2023)
    6
    Lákavě sestříhaný trailer připomněl, že Luc Besson má navzdory tápání posledních dvou dekád řemeslo stále v malíku. A to potvrzuje i výsledný film, který navzdory trochu natahované, bezmála dvouhodinové stopáže dokáže udržet pozornost a divácká očekávání. Jednotlivé scény dokáže Besson vystavět stylově, občas i vyloženě nápaditě, výsledek se však rozpadá pod tíhou zjevně příliš velikášských ambicí. Tahle jokerovská variace se totiž nevyhýbá náboženským a crossdressing motivům, aluzím na Kmotra či Sám doma, cituje Shakespeara a přihazuje odsouzení nefunkčního sociálního systému. Nakusuje toho až příliš, nápady ale ledabyle opouští a nedotahuje do konce. Využívá k tomu spousty patosu i stereotypních postav (v čele s dvojicí tak učebnicových rednecků, že by se od nich celý americký středozápad mohl učit). Caleb Landry Jones je jako krysař, tedy pejskař, nepřekvapivě uhrančivý, ale Bessonova tvůrčí nabubřelost zjevně zase jednou převládla nad ochotou odvyprávět sevřený a smysluplný příběh. Navzdory výše napsanému jde o docela příjemnou žánrovou podívanou, ale Bessonovy velikášské ambice bohužel vyloženě bijí do očí.
  36. Jak mít sex
    Jak mít sex (2023)
    8
    Debutující Molly Manning Walker velmi dobře odpozorovala nejistotu prvních sexuálních krůčků a zkušenosti citlivě přenesla na plátno. Výsledkem je nenápadný, prchavý snímek, který se vyhýbá moralizování či vzletným závěrům, ale zádumčivě poukazuje na křehkost sebeobrazu i mezilidských vztahů.
  37. Chlapec a volavka
    Chlapec a volavka (2023)
    7
    Mijazaki možná naposled a o to více pro své nejvěrnější. Složité, motivicky i vizuálně místy zahlcující dílo uvědoměle pracuje s trademarky japonského mistra, nepůsobí však jako druhý nálev – spíše nabízí další dvouhodinovku v magickém světě, který fascinuje i v momentech, kdy není snadné mu porozumět.
  38. Jak přežít svého muže
    Jak přežít svého muže (2023)
    2
    V distribučních materiálech se píše, že „film si pokládá otázku, kolik mužů a žen musí člověk v životě potkat, než najde toho pravého/pravou.“ A poměrně nahodile dává i odpověď – dva. Tak teď už to víte a nemusíte se s touhle nikam nesměřující křečovitou zbytečností trápit v kině.
  39. Její tělo
    Její tělo (2023)
    5
    Obstojně natočená biografie, která je rozhodně artovější než většina mainstreamové tvorby a namísto přehledu životopisných dat Andrey Absolonové se snaží předat… co vlastně? Výsledný tvar je navzdory atraktivitě tématu tak odtažitý, že diváka neodměňuje emočně ani myšlenkově a zůstává jen prázdnou skořápkou.
  40. Marvels
    Marvels (2023)
    5
    Is This Cinema? Budeme s Martym zajedno a můžeme v klidu říct, že ne. Marvels jsou jiná marvelovka, než na jaké jsme byli v poslední dekádě zvyklí. Nejde o zásadní událost, kterou byste z hlediska diváckého zážitku či důležitosti pro vývoj filmového multiversa neměli minout; spíše jde ve své jednoduchosti, překotnosti a naivitě až o staromilskou komiksovku – rychle plynoucí oddychovku, se kterou můžete v kině zabít hodinu a půl a nic moc od ní nechcete.

    V tuhle chvíli sám nevím, jestli je to dobře nebo špatně. Zbytečnost a banálnost hlavní příběhové linky o (překvapivě) záchraně vesmíru i nenápadnější linie o nutnosti nápravy charakterových vad hlavní hrdinky musela být jasná i tvůrcům, a tak děj rozmělnili dvěma sekvencemi za hranou sebeparodie. Jak vážně pak může divák brát film, který nebere vážně ani sám sebe?

    Hrdinné trio je celkem fajn, efekty nejsou tak ošklivé, jak jsme viděli v několika posledních komiksovkách (i když hlavně z dílny DC) a jejich pichlavé, rádoby vtipné dialogy cílovku teenagerů snad i trochu pobaví. Zamrzí hlavně slabá záporačka a přehršel pseudofyzikálních keců, snažících se aspoň naoko zakrýt nesporný fakt, že postavy mohou kdykoli udělat cokoli. Hlavně se ale lituju všechny nebožáky, kteří poctivě sledují všechny marvelovské seriály, aby se pak dočkaly zužitkování postav ve „spektáklech“, jako je tenhle.