Profilový obrázek

Renfield

Martin Kocáb

Komentáře 184

Od nejnovějších
  1. Nebudeš sama
    Nebudeš sama (2022)
    7
    Nevena má těžký osud, byla obětováno vlkožroutce Marii, čímž jí v životě nezůstal nikdo jiný. Marie chce, aby ji následovala v cestě pomsty, jenže Nevena má chuť žít, nakonec lidé nejsou ti, kdo jí ublížil nejvíce. Solidní folk horor, ještě lepší podobenství o životě a boji proti nepřízni osudu. Ale těch témat a skrytých významů je v ději spousta. Hledat v dialozích je však téměř zbytečné, jsou to gesta, pohledy herců, někdy také celé kamerové kompozice. Kamera má nádhernou poetiku a to i v případě "braní duší". Celé je to vlastně takové příjemně idylické, což ještě zintenzivní hudba. Obě složky jsou nerušivým kontrastem k příběhu a pomáhají tvořit dobovou atmosféru.
  2. Valachiho svědectví
    Valachiho svědectví (1972)
    7
    Cesta Joa Valachiho od přehlíženého řidiče k řidiči, který si v mafii dokázal udělat jméno, mohla patřit ke gangsterské špičce. Brání jí v tom nevyužití vedlejších postav, které zůstávají komparzem hlavní dvojice. V akčních scénách si totiž Terence Young vybral slabší chvilku (naštěstí jich tu není mnoho), děj tak lépe funguje jako klasická gangsterská konverzačka, které by zapojení vícera postav prospělo, už pro to budování vztahů. Třeba závěr výborné "řezací" scény působí trochu na sílu, že k sobě Joe a Gap mají blízko, nebylo do té doby příliš znát. Ideální volbou nebyl ani Charles Bronson, kterému role prostě nesedla, obzvlášť ve scénách s výborným Lino Venturou působí velmi nejistě. Přesto jsou to jen menší chyby v jinak lehce nadprůměrné gangsterce. Velmi dobrý je úvod ve vězení, stejně tak vše od řezací scény, kde to chytne ty pravé grády. Taktéž výprava a kamera udělají své, ale ten potenciál zkrátka byl.
  3. Brutalista
    Brutalista (2024)
    8
    Pocit pokřiveného amerického snu přijde díky výborné úvodní sekvenci a chytrému záběru kamery velmi brzy. Ten je vlastně nápovědou, předzvěstí něčeho, co má k ideálu i v těch pozitivnějších částech daleko, ono "ale" je totiž všudypřítomně. Polovina do přestávky je dějově více souvislá, László zažívá první ještě drobné kopance, dokonce i od těch nejbližších, kterým jejich sen vyšel. Tady je ještě veskrze pozitivní postavou, se kterou lze soucítit. Děj po přestávce je více psychologický, souvislost je pryč, naopak občas působí až nahodile. Což je i díky většímu množství flashbacků a časovým skokům. Má být stavbou, ve skutečnosti je spíše Lászlóvou demolicí, jeho projekt ho sžírá, čemuž nepomáhá ani příjezd ženy, zdá se, že spíše naopak. Epilog dává americkému snu, ale i rozpadu osobnosti zajímavou pointu. Jeho doslovnost mi vzhledem k tomu, na jaké akci se odehrává, sedne. Celkově mi ale první půle přišla zajímavější, taková více filmová, než pozdější experiment. Famózní je trefně dunivá hudba Daniela Blumberga, který neváhá přejít až do minimalistického piana. A samozřejmě kamera, prakticky každý ze záběrů, ale kdybych měl vybrat tři, byl by to úvod, interiéry u Van Burenů a lom v Itálii. Trošku chybělo více brutalistních staveb. Guy Pearce mi právě jako Van Buren přišel ještě lepší než Adrien Brody. Takový ten slizký chlapík, do něhož není pořádně vidět. Atmosférou naprosto pohlcující, Brady Corbet překvapil.
  4. Mort de Belle, La
    Mort de Belle, La (1961)
    9
    Život Stéphana vypadá na první pohled ideálně, nakonec ten pocit pravděpodobně nechybí ani jemu. Má ženu, přátelé, práci, která ho baví a je v ní oblíben, a čas na své koníčky. Byl by to takový ten pohodový stereotyp, nebýt vraždy podnájemnice Belly, se kterou byl tu noc Stéphane doma sám. Jeho podezření je rychle vyvráceno, alespoň zdánlivě, někteří to tak totiž nevidí, lidé se od něj začínají odvracet a on má stále víc o čem přemýšlet, pochybovat. A co teprve, když se dozví, že Bella viděla věci jinak. Až do té doby byla pro něj spíše neviditelnou, má přeci ženu a ona je tak mladá. Snad nemá podíl na její vraždě? Co vše mohl změnit, když ještě žila? Je jeho žena opravdu tím, koho skutečně chtěl? A co vliv otce na jeho dosavadní život? Jak snadné je dostat se z ideálu na samotné dno. Výborně napsaná studie rozpadu člověka a to to celé začalo jako "obyčejná" kriminálka, kterých v té době vznikalo. Závěr dokáže překvapit a to hned několikrát, je v něm totiž určitá naděje.
  5. Společník
    Společník (2025)
    6
    Vystřílet si možné dějové trumfy dávno před premiérou a část ještě zopakovat v úvodu filmu, to chce potom příběh, který vše vyřčené popře, nebo alespoň nasměruje nečekanou cestou. Drew Hancock ale nic takového nepřichystal, hluboký filmový zážitek a zamyšlení nad životem se tak nekoná. Což samozřejmě neznamená, že by to nebyla zábava, která alespoň párkrát lehce překvapit dokáže. A když jsem byl u toho vystřílení dějových trumfů, škoda, že mu musel tak brzy ustoupit parádně přepálený Sergey Ruperta Frienda. Vždyť on a Iris jsou jediné snesitelné postavy.
  6. Země v mém nitru
    Země v mém nitru (2022)
    8
    Země, ve které je válka stále silně cítit, takhle na venkově doslova na každém kroku. Lidé jsou nedůvěřivý, jejich původ může stále předznamenat, kde a jestli budou žít. Jsou tu přeci hrdinové a "hrdinové" čekající na novou šanci, na novou válku. Jakoby vše mimo pátrání a jeho důsledky pro rodinu bylo rutinou, je to šílené. Její příběh je základem, do něhož Fisnik Maxhuni výborně vložil mysteriózní linii s vlky jako symbolem něčeho, co je stále všude kolem, něčeho nebezpečného. Nádherně poetická je část, ve které se s nimi setkává Una, aby pochopila. I flashbacky mají svoji poetiku, do níž stále více vstupuje syrovost, to když se dřívější život začne stáčet směrem k válce. Závěrečnou pointou sice naznačí až příliš, přesto z té scény mrazí a snad ještě více z toho, že se vlastně nezměnilo nic, protože tady přece nemůžu zůstat.
  7. Les filles de Grenoble
    Les filles de Grenoble (1981)
    7
    Minimalistické, za to však nečekaně syrové, scéna na stavbě je opravdu odporná a není jediná. Strach z pasáků je z toho cítit, soudce to tak nemá se získáním důvěry Marii jednoduché, čemuž se opravdu nelze divit. Reálně nepůsobí pouze svět prostituce a jeho prorůstání do vyšších vrstev, ale i ta policejní práce, jejíž náplní jsou především dlouhé hodiny sledování.
  8. Záhadná Lue
    Záhadná Lue (1988)
    5
    Hra kolem femme fatale Lue nebyla vůbec špatně rozehraná, ve druhé polovině však postrádá napětí a příběhovou gradaci. Škoda, že do ní více nepromluvil tajemný "samuraj", jenž byl společně s Lou tou nejzajímavější postavou. Motivace obou se sice vysvětlí, přesto mohl být právě on více využit. Takhle je Preuve d'amour průměrným thrillerem, který občas zaujme pěkně nasvíceným záběrem kamery. Třeba s takovou scénou po sprše si režisér vizuálně vyhrál, ono také jak jinak.
  9. Vlčí muž
    Vlčí muž (2025)
    5
    Že to Leigh Whannell pojal jako film o ztrátě dosavadního života, přesněji rodiny, mi přijde originální a zajímavé. Zároveň to však těžko může emočně fungovat, když ona rodina (tedy žena a dcera) je od samého začátku nesnesitelná. Obzvlášť dcera mi přijde svým chováním podstatně děsivější, než kterýkoliv z vlkodlaků. Blakeova přehnaná starost dává díky úvodu s otcem smysl, jenže obojí je vyhnáno do extrému. A o Charlotte se toho příliš nedozvíme, možná je to tak lepší. Více tak funguje především Blakeova transformace, ztráta řeči, strach z postupné proměny a její následné pochopení. Hororové momenty jsou tím nejlepším, obzvlášť scéna při příjezdu. Má to výborné masky, atmosféru, která dokáže připomenout klasiky žánru a fantastický soundtrack Benjamina Wallfische. Závěr tak kazí pouze zbytečná doslovnost a částečně i hloupost dialogů.
  10. Babygirl
    Babygirl (2024)
    5
    Romy se hledá a vlastně po celý film tak nějak nenachází. Její paralelní vztah je podán bez hlubšího smyslu, což mi přišlo v jeho začátcích vlastně fajn, jenže ono se to nezmění. Rychlé nadšení pro Samuela působí dost neuvěřitelně, ale dobrá. Horší už jsou jeho motivace, ty zůstávají neznámé, což svým výkonem ještě podpoří Harris Dickinson. Jeho Samuel rozhodně nepůsobí nijak dominantně, spíš velmi nejistě, jakoby sám měl s touto vztahovou rolí velký problém. Romy je lépe napsaná a Nicole Kidman je v její roli jistá, jenže potom je tu Jacob, ten s nímž už nějaké ty krize překonala, ten chápavý a pro rodinu se obětující divadelní režisér. Opravdu by se nedalo s někým takovým domluvit třeba na kompromisech? Tady to chtělo větší domácí nejistotu, těch pár scén nestačí. Ono ani obsazení Antonia Banderase příliš nepomáhá, na tom malém prostoru hraje dobře a scéna skoro závěrečné hádky je velmi fajn (také to po ní mělo skončit), těžko mu však věřit "tu neschopnost". Silné v jednotlivých scénách, obzvlášť právě Kidman/Banderas, fajn byly i začátky druhého vztahu, nebo mléko, i když i to už bylo lépe použito jinde. Jako celek však velmi nesourodé.
  11. Kurýr 2
    Kurýr 2 (2005)
    4
    Kdyby existovalo něco jako ocenění příkladného občana (snad neexistuje), Jason Statham by ho měl v kapse. V garážích naučí slušnému chování pánské členy "gangu" a jediné dámě mezi nimi doporučí věnovat se škole, vezme dítě k lékaři a když je třeba, jde mu to i s požární hadicí. Tyhle scény jsou v rámci stathamovek úplně v pohodě, mají vcelku nápaditou akci a hlavně ještě únosný nadhled. Ten příběhu chybí, ale Statham svým pohledem dokáže zachránit nejednu situaci. Jenže mimo uvedené scény ta akce nijak závratná není, spíš se logikou snaží překonávat starší díly Rychle a zběsile (na ty novější nemá) a kvalitou efektů připomene klasiky typu Útěk z L.A., což už ani Statham nezachrání.
  12. Kočičí odysea
    Kočičí odysea (2024)
    7
    Gints Zilbalodis vzal koncept svého Away a udělal ho přístupnější jak pro dospělé, tak vnímavější děti. Namísto chlapce je zde kočka, namísto stínu voda, před kterou kočka utíká (pluje) krajinou, ale i opuštěnými městy různých kultur a očividně také dob. Dlouho jsem mezi nimi hledal nějaké spojení, stejně jako u Away však nic takového pravděpodobně není důležité, jsou to místa a události, která Zilbalodisovi do příběhu zapadla. To stejné nakonec platí i o zvířatech v něm, včetně jejich vlastností. Je to fantazie, která dokáže vypnout tok myšlenek, animace byla nakonec více než fajn (chvíli jsem si zvykal), hudba opět nadchne, tvoří atmosféru. Příjemně to naladilo před Nosferatu, na které jsem šel hned potom.
  13. Nosferatu
    Nosferatu (2024)
    7
    Prostor pro netradiční milostný trojúhelník sice překvapí, jeho emočně zásadnější dopad pro děj však chybí a to i v rámci finále. Když Robert Eggers a Jarin Blaschke rozjedou v první polovině vizuální orgie, nějaký ten zvláštní dialog se ztratí v atmosféře, ale když se z nádherných exteriérů či interiérů hradu přejde do bytu, je vše mnohem víc na očích, respektive uších. V rámci žánru gotického hororu je to sice dostačující, nic navíc se však nekoná, což je právě pro ten prostor škoda. Více Eggersova umu tak má nádherná první polovina s cikánským rituálem, vrcholnou scénou filmu. Nejen v ní atmosféra drtí, i bez přebytečných lekaček dokáže děsit třeba i klasickým strachem z neznámého. Hrabě Orlok je tu spíš jako stín, jeho pozdější podoba sice smysl dává, ale Billu Skarsgårdovi příliš hereckých možností nenabízí. Jediným hereckým osvěžením, vlastně i trefným odlehčením druhé poloviny, je tak Willem Dafoe. V rámci gotického hororu výborné, své záblesky má i druhá polovina, takové to něco navíc tu však chybí.
  14. Dobrodružství
    Dobrodružství (1960)
    8
    Vztahová prázdnota skrze na první pohled téměř běžné situace a hovory takříkajíc o ničem. Michelangelo Antonioni to divákovi neusnadňuje, o to zajímavější bude jeho pojetí pro ty trpělivé, ty co si najdou vzkaz od Sandra už tam, kde nechá pro chvíli s Annou čekat Claudii před domem. Mimochodem už v této scéně vidí divák vše, v jednom záběru je dění v pokoji i venku stojící Claudie, nádhera. Podobně kamera funguje po celý film, doslova je možné číst ve výrazech vícera postav najednou. Tak jako tu není jasná vztahová prázdnota, není tu ani zamilovanost, vše se děje na pozadí výletu na ostrov a následného hledání Anny, které pozvolna ustupuje sbližování a poznávání. Pokud tedy Claudie Sandra pozná tak, jak ho poznala Anna.
  15. Tmavě červená
    Tmavě červená (1975)
    7
    Giallo, v němž vrah a jeho odhalení slouží především rozboru hlavního hrdiny. Což je dobře, protože scénář vyšetřování často stojí na zvláštních náhodách. To vnitřními démony zmítaný pianista Marcus je jiným kalibrem. Těžce srážen svými neúspěchy v tom, v čem by měl být dle svého mínění lepší než jeho přítelkyně (scéna páky, ale i ty jízdy v autě řeknou své), s nevyjasněným vztahem ke svému bohémskému příteli Carlovi. Je to obdiv? Je on tím, čím chce Marcus být? Je to snad něco víc? Rozhovor na náměstí před nádherně "Hopperovským" barem je na výbornou a to nejen z pohledu těch dvou, ale kompletně. Na prázdném a pocitově chladném náměstí oni dva, do toho hlas křičící ženy a v kontrastu s tím vším živý a barevný bar. Díry ve scénáři tak Dario Argento zase zahladí atmosférou filmu, má ji prakticky každý záběr, už ty staré vily udělají své a když se k tomu přičte hudba Goblinů, není co řešit. Ta funguje především před každou z vražd, když se kamera dívá z pohledu vraha a pohybuje se po bytě.
  16. Tučňák
    Tučňák (2024)
    8
    Studie nenapravitelného podrazáka a lháře, ale také někoho, kdo trpí silným komplexem méněcennosti, až občas vzbudí lítost, to však vždy pouze na moment. Z tohoto pohledu je výborná retrospektivní rodinná linie, která vrcholí scénou s matkou, představení, jenž připraví Sofia. Její zásadní role je až překvapující, část v Arkhamu potom famózní, i přes výbornou cestu na vrchol. První polovina série buduje vztah mezi Oswaldem a Sofií, druhá má více akce, na kterou především ve finále už není tolik času. Je tu toho příliš, skorozávěrečná "rodinná" scéna Oswald/Victor to vrací zpět na zem a ještě podtrhuje psychologii výborně napsaných postav. Victor tu není nijak na sílu, jeho příběh dobře navazuje na film, navíc tu má i čistě své fungující momenty (párty, starý známy, rodina). Koktavý Rhenzy Feliz ho hraje přesvědčivě a doplňuje tak fantastického Colina Farrella s Cristin Milioti. Vizuál připomene gangsterky ze staré školy, hutná atmosféra je prakticky všudypřítomná, aby vše ještě umocnila hudba, třeba cesta do tunelů.
  17. Demolition
    Demolition (2016)
    8
    To se tak jednou Davisovi zasekly lentilky v nemocničním automatu... jo a taky mu pár minut předtím zemřela žena. Proč po takovém zážitku hledat psychologa, když už je nutné psát na oddělení služeb? Jsou tu přeci pro lidi, proč tak nerozbít dvě věci jednou ranou? Vyrovnání se se ztrátou prostřednictvím kompletní demolice dosavadního života, nalezení pravdy v otázce citů k již zemřelé ženě a snad i nový start pro všechny, protože demolici nepotřebuje pouze Davis, ale i Karen s Chrisem. Naomi Watts jsem tu viděl rád a hrála výborně, přesto s ní mohl děj počkat, její hlas a takové to tajemno kolem do něj sedlo. Film je vlastně stejně šílený jako jeho hlavní hrdina, jsou tu scény komediální, silně dramatické, nebo svým způsobem alarmující. To vše drží pohromadě a je až překvapivé, co do toho Jean-Marc Vallée nacpal. Závěrečný dojezd na výbornou, stejně jako Jake Gyllenhaal. Myšlenka takové terapie je ale pro mě jako člověka, co spíš tvoří a renovuje, nepředstavitelná, o to silnější to bylo.
  18. Žít po svém
    Žít po svém (2005)
    7
    Byl by to téměř obyčejný příběh jedné rodiny, kterou rozdělila tragická událost. Jenže Lasse Hallström měl k ruce Roberta Redforda a Morgana Freemana, navíc v rolích, které jim sakra sedly. Oni ale i okolní krajina tomu dávají takový lehký závan westernu, až je škoda, že je to především o lidskosti. Děj je jasně nalajnovaný, nestane se v něm nic překvapivého a scény, které mohly být více vyhrocené, vlastně ani vyhrocené nejsou. Má to však atmosféru, velmi fajn společné scény Redforda a Freemana (vedle kterých nezapadne ani Becca Gardner) a zajímavou linii s medvědem.
  19. Dozorkyně
    Dozorkyně (2024)
    6
    Kdyby měla Eva Mikkela zavřeného třeba ve sklepě, byl by sice děj podstatně přímější, za to však logičtější. Zajímavé je, že příběh o obou prozradí opravdu jen to nejdůležitější a to ještě velmi pozvolna, je to spíše o pohledech. Ten z okna mění Evu, ale i celý film, je tu totiž jediný moment, kdy se do jejího počínání vloží Rami, jinak vše působí dojmem, že ostatní zaměstnanci neexistují. To až do zlomového momentu, nebo takhle, myslel jsem si to, jenže ono je to potom ještě šílenější, opravdu jak kdyby v tom vězení byli sami. Sidse Babett Knudsen a Sebastian Bull jsou výborní, logika tomu však často chybí.
  20. Forrest Gump
    Forrest Gump (1994)
    8
    Sice se občas a vlastně rád na Zemeckisovu hru s divákem podívám, přesto je fakt, že v některých scénách Forrest běhá opravdu dlouho a hlavně je jeho cíl až kdesi za hranicí kýče. Takže ten prvotní pocit z filmu je pryč, zůstává výborná hudba, spousta nápadů (především Forrestových setkání) a samozřejmě skvělý Tom Hanks. Skvělý přesto ne nejlepší, tím (a to též zůstává) je Gary Sinise jako poručík Dan Taylor. Vietnam patří k tomu nejsilnějšímu a překvapivě v některých momentech nejvtipnějšímu, především Forrestovo chápání války. Taktéž má dobrou kameru a celkově solidní válečnou atmosféru. Každopádně tady Dan Taylor nekončí, což je pro film jen a jen dobře. Ovšem prostoru celkově mohl mít více, třeba jeho život po tom, co přestal posilovat ruce... Jenže to by se to potom mohlo jmenovat Dan Taylor.
  21. Heretik
    Heretik (2024)
    8
    Takové odhodlané misionářky mají vlastně velmi nelehký úděl. Málokdy je někdo poslouchá, jsou spíše pro srandu a když už jsou někým pozváni dál, nemusí to být vždycky vzor anglického džentlmena, jakým byl třeba Bernard Black. Pan Reed je totiž džentlmen úplně jiného ražení, sice taktéž sečtělý, ale s chutí předat své vědomosti dál a to za každou cenu. Argumenty na to má, Heretik je tak ve svých částech "motivačního hororu" nejsilnější. Hugh Grant navíc svou tradiční roli džentlmena tak úplně neodložil, jsou tu pasáže, ve kterých působí vlastně sympaticky, situaci dokáže odlehčit vtipem, aby vzápětí diváka znejistil. Nemá jasné motivace, cíle... Je to psychopat? Chce jen otevřít oči? Těch otázek je mnoho a právě Grant svým famózním výkonem dělá z Heretika horor i tam, kde tak úplně není. Po žánrové otočce to rozhodně není špatné, jenom těch dveří a odboček je příliš, děj už nepůsobí tak uceleně a lehce trpí klasickým nešvarem mnoha hororů, měl skončit o chvíli dřív. Technicky ovšem také bez debat, výborný zvuk, kamera a nakonec i trefně padnoucí soundtrack.
  22. Gladiátor II
    Gladiátor II (2024)
    6
    Návaznost na jedničku nemusela znít tak špatně, s jejím finálním provedením je to už horší, to totiž paradoxně potvrdí zbytečnost pokračování, kdyby náhodou předtím byly nějaké naděje. První půlka je relativně zábavným gladiátorským béčkem, jemuž nechybí ani dobře vypadající Řím a hnusné opice, které mi do toho pojetí vlastně sedly. Vůbec by nebylo na škodu, kdyby to v tomto lehčím Spartakus módů (najde se tu i Doctore a že Peter Mensah potěšil) pokračovalo. Jenže přijde čas na zvážnění děje... i ve zmíněném seriálu fungovaly intriky lépe, byl na ně prostor. Tady pod tíhou překombinování děje úplně chybí. Proto ani herci nezaujmou, chemie Pascal/Mescal/Washington neexistuje. Přitom díky nedávnému Poslednímu souboji naděje být mohly.
  23. Růže
    Růže (2022)
    6
    Dramatické momenty sice nechybí, ale ani jeden z nich nedokáže dostatečně vyznít. I přes náročnější téma je Růže žánrově laděna spíše do lehčí komedie, filmu s pohodovější atmosférou, v němž nejedna vážnější scéna končí vlastně idylicky. Naštěstí to neplatí pro to co mělo být zřejmě nejsilnější, pro Inger nejosobnější, její cíl cesty. Přesto ani tohle setkání nijak nezasáhne, spíše se tak nějak rozplyne. Škoda.
  24. Rimini
    Rimini (2022)
    7
    Letovisko Rimini jako zapadákov kdesi na dalekém severu? Nijak pozitivně na mě nepůsobí ani v letních měsících, ale sledovat ho pohledem Ulricha Seidla je velmi nepříjemné a to mluvím o filmu, v němž se mimo jiné nachází rakouské šlágry! Richie Bravo si tu žije svoji klasiku, hraje automaty, kouří, pije, zpívá a užívá blízkého vztahu s fanynkami. Z jeho pohledu pravděpodobně nic nenormálního, jenom těch okolo sedících migrantů (občas působících jako sochy z ledu, další pomníky Rimini) nějak přibývá a jsou mu blíže, než by si myslel. Je to stereotyp tragikomické figurky, která dokáže vzbuzovat jak opovržení, tak občasnou lítost. Vztah s dcerou sice mohl být více rozebrán, ale pro potřeby filmového sdělení je to dostačující. Jablko prostě nepadá daleko od stromu, i když lehce jiným způsobem, podobně jako Richie a jeho otec... Dusivá atmosféra, výborný Michael Thomas a vše podtrhující závěr.
  25. Francouzská spojka
    Francouzská spojka (1971)
    8
    Vhled do policejní práce, doslova hození do akce bez nějakého detailnějšího představení postav, které ovšem William Friedkin nijak nezanedbal. Pepek totiž vyšetřuje, rád se chodí do baru vybít z emocí, tedy hledat drogy. Nerad z mrazivé ulice s hnusným kafem (či co to bylo) v ruce pozoruje zámožné podezřelé v luxusní restauraci. A dalo by se pokračovat, tyhle scény o něm promlouvají. A občas působí nekonečně, protože každé sledování není plně akce, není úspěšné. Na výbornou tu funguje ruční kamera, občas tvrdě zoomující na postavy, jindy zase v široké městské kompozici často jakoby nespolupracovala se zvukem. Postavy slyšíme mluvit, ale nevidíme, kamera je hledá, sleduje. Občas zazní hudba Dona Ellise, snad ještě častěji reálné ruchy ulic tak podtrhující špinavou atmosféru. Gene Hackman je famózní, ale nijak na ním nezaostává ani jeho filmový protipól Roy Scheider. Buddy jakoby mu neustále dával šanci, viděl v něm lepšího člověka, o to silnější je z tohoto pohledu závěr.
  26. Úsměv 2
    Úsměv 2 (2024)
    6
    Úvodní scéna je sice velmi fajn a byl bych radši, kdyby se v tomto světě zůstalo, celkově však její zařazení příliš nedává smysl. Navazuje na jedničku, ale nikam nepokračuje, provázanost děje tak nemůže fungovat, ten si navíc jede to stejné, i když samozřejmě větší. Dobré je, že se Parker Finn rozhodl přidat na gore, na druhou stranu straší ještě hudebními čísly, což u mě fungovalo. První polovina sice nemá takový tah jako ta druhá (obzvlášť závěrečná dvacetiminutovka), ale příběh popové ikony dává další možnosti. Finn obstojně zvládá psychologii hlavní hrdinky, její postupný rozpad do stavu, kdy už sama netuší, co je vlastně realita. Velmi fajn je začátek všeho, autogramiáda se spoustou usměvavých fanoušků (holčička opravdu působivá). Jenže to je tak vše, žádné zásadní obohacení světa se nekoná.
  27. Anora
    Anora (2024)
    7
    Čekat od Seana Bakera klasickou love story by bylo hodně mimo. Anora však nepřekvapí pouze žánrovým směřováním, ale i vývojem postav. Ani a Ivan nejsou párem, kterému bych to plně přál, ono také není co, jejich motivace jsou úplně jinde, čehož se svým způsobem oba drží. Ale ta nesnesitelnost funguje a společně s famózní vizuální a hudební stránkou táhne děj až do žánrové otočky a příjezdu "goril". S nimi očekávané problémy sice přijdou, ale takovým jiným způsobem... říkal jsem si, že tam chybí už pouze NoHo Hank. Děj tu nabere tempo a (ne)představí Igora, toho zprvu pocitově drsnějšího, později však smutného a pro Ani neviditelného oslavence, který možná doufá v něco víc. Právě on má ten nejzajímavější vývoj, závěrečné zvážnění tomu tak sedne. Žánrové přechody celkově nejsou nijak na sílu, přijedou ze šéfů a jejich syna vyděšené a tím poněkud nešikovné gorily a jedna z nich má i jiné motivace. Smysl to dává.
  28. Konkláve
    Konkláve (2024)
    7
    Kardinál Lawrence dostává pověření, to mu značně komplikuje jeho další životní plány, aby události těch několika dnů ukázaly, že by mohlo být ještě hůř. On o vítězství přece nestojí, i když jak vidno pochybovat a nečekaně měnit preference může každý. Tři hlavní kandidáti, tři pohledy na budoucnost církve, na svět. Dialogy, řízná hudba a přesný střih dávají pocit prakticky neustálé akce, která se tu logicky nenachází. Nebo takhle, je ukryta právě v dialozích, vyloženě jsem napjatě čekal, až se vrátí určitá postava, aby řekla, co zjistila o jiné. Thrillerová zápletka a intriky fungují na výbornou, má to neuvěřitelné tempo až do závěrečné pasáže, která snad záměrně prochází zklidněním, nalezením rovnováhy, jež vzhledem k předešlému dění těžko mohla fungovat. Samozřejmě za předpokladu, že by se všeobecně vědělo, a to je právě ten problém, divák tuší až příliš brzy, ještě dříve je zřejmá zásadnost postavy. Je to však v mezích, film vždy dává i jiné možnosti, dokáže klamat.
  29. Nepřivolávej nic zlého
    Nepřivolávej nic zlého (2022)
    8
    Prvně jsem viděl US verzi s velmi nezvládnutým závěrem, ale více u ní. Od originálu jsem si sliboval podstatně smysluplnější vyústění, což nepochybně má, ať mě chování dánského páru (a Bjørna především) jakkoliv iritovalo, do smyslu a poselství filmu zapadá. Zvláštně tak mohou působit oba páry, jeden rozehrává svoji hru, svoji cestu k výdělku a za další dovolenou. Druhý je neuvěřitelně pasivní a "slušný", protože cokoliv se dá schovat za kulturní rozdíly a jiný pohled na život. Christian Tafdrup s tímto výborně pracuje, do určité doby nenechá Holanďany udělat něco, aby byl nutný okamžitý odjezd. I když i tohle je samozřejmě otázka pohledu na věc. Každopádně dobrý nápad, skvělá práce s atmosférou, ten narůstající neklid a postupná rezignace jsou z toho cítit. A výborné finále, ve kterém raději nehledat logiku následků činu, jen si "užít" obrazy trestu. Tahle část ve spojení s hudbou působí jako od Larse von Triera. Ono "proč?" to říká vcelku jasně a Patrick svojí odpovědí ještě potvrzuje. Nakonec stačí zapřemýšlet nad originálním názvem.
  30. Nepřivolávej nic zlého
    Nepřivolávej nic zlého (2024)
    6
    Ve svém sdělení zbytečně doslovné, navíc se závěrem, který tohle sdělení úplně pohřbí. O tom že chtěl James Watkins filmem říct to stejné, co jim řekl Christian Tafdrup, není pochyb. Dokonce se mu to díky lepší práci s postavami a času na ně občas daří ještě lépe, než dánskému originálu. Není to však úplná kopie, Watkins přidá témata, která se snaží rozpracovat ve finále, čímž je na původní sdělení úplně zapomenuto. Máme tu ještě slabšího Bena, silnější Louise a týranou Ciaru. Pokud Watkins do té doby solidně buduje atmosféru, dokáže pracovat s psychologií postav, které tady i díky hereckým výkonům fungují velmi dobře, závěrem tuhle snahu podkope. Logické vyústění originálu v podobě trestu je nahrazeno cestou za dobrem. Tahle cesta navíc vede skrze redneck horor říznutý béčkovým akčňákem, což vzhledem k předchozímu ději zamrzí.
  31. Jiný člověk
    Jiný člověk (2024)
    8
    Je fyzická krása cestou k lepšímu životu? K pozitivnějšímu pohledu na něj? Dokáže změnit celkovou povahu, dát více chuti, optimismu? Na to všechno má Aaron Schimberg jasnou odpověď, aby k ní přidal ještě pohled takříkajíc zvenčí. Totiž to, jaký Edward skutečně je, je více vidět až po změně vzhledu. Před ní jsem se nedivil, že se do ničeho nemíchá, nemá příliš zájem o nějaké větší sbližování s okolím, je spokojený ve svém bytě, i s postupně se zvětšující skvrnou na stropě, protože co on s tím? Říkal jsem si, lidé jsou různí, kdoví co by při bližším kontaktu zažíval a tím ho vlastně chápal. Jenže po změně se ten pohled úplně mění, aby po nástupu Oswalda na scénu přišel zase další úhel pohledu, ono to totiž jde a šlo to i v úvodu, pokud by ten dotyčný změnu skutečně chtěl. Vzory jsou znát a v tomto případě to opravdu potěší, ale Aaron Schimberg má svůj originální přístup k tématu. Jiný člověk tak není hloubavým dramatem, ale spíše komediální sondou do života. Nechybí mu atmosféra klasických filmů, těm odpovídá i kamera, obojí famózní především v bytové části se skvrnou, tam nelze nezmínit Romana Polanského.
  32. Substance
    Substance (2024)
    6
    Bez kvalitního scénáře těžko vznikne povedená satyra. To nakonec platí i pro body horror, protože ono to jde často ruku v ruce, v tomto případě spíše tělo v tělu. Banalitu příběhu Coralie Fargeat nedokáže zakrýt ani vizuálem. Kamera je samozřejmě velmi dobrá, propojení s hudbou funguje na výbornou, ale jak už to tak u podobně klipovitých filmů bývá, brzy se to okouká, nepřekvapí. V tomto případě o to víc, protože pocit vykrádání na místo inspirace/pocty jsem prostě měl. A čím blíže závěru tím více, vše je totiž neúměrně natahováno, přeplácáno. Rozhodně nemůžu říct, že by mě Substance nebavila, obzvlášť první hodina to především svým stylem dokáže spolehlivě. Fargeat umí budovat hororovou atmosféru, což je to, co funguje i dál. Taková scéna vaření by mohla vyprávět, ale povedeně chladný, odcizený (a přitom velmi zajímavý) je i samotný byt. Jenže ve druhé polovině je natahována prakticky každá scéna a to včetně závěru... i tam byl Blade lepší. Nadsázka, i když možná i tady úmysl, těžko říct.
  33. Beetlejuice Beetlejuice
    Beetlejuice Beetlejuice (2024)
    7
    Po scénáristické stránce stejně nedotažené jako jednička, pocitově ovšem lepší. Možná udělá své i to obyčejné zjištění, že se Tim Burton (snad) znovu našel. Beetlejuice Beetlejuice je plný povedených praktických efektů a černého humoru, v což jsem už nedoufal. Svět mrtvých je návratem do známých reálií, ale není pouhou recyklací, třeba nabídne hned několik nových postav, které jsou však zároveň největším "problémem" filmu. Willem Dafoe jako Wolf Jackson zasloužil podstatně větší prostor a mrtvá nevěsta Delores Monici Bellucci nějaký zásadnější závěr, takhle její posmrtné vysávání vyšumí. Pravdou je, že za fantastickou svatební scénu její působení stálo, současně to však podtrhuje výše zmíněné. Podobně neortodoxně Burton naloží i s možnou romantickou linií pro mladé, je však škoda, že se věci kolem Astrid začnou dít zbytečně pozdě. Ale zase, za ten hřejivý závěr to stálo. A to jsem si u něj říkal, "to si snad dělá...". Dělal.
  34. Vetřelec: Romulus
    Vetřelec: Romulus (2024)
    6
    Prometheus a Covenant šli jiným "filozofičtějším" směrem, který většinu příliš nezaujal. Romulus se tak vrací k přímočařejšímu ději a kořenům série, ke kterým se hrdě hlásí, až příliš. Retro prostředí stanice je ještě fajn, Fede Alvarez umí vytvořit poutavý vizuál, jeho filmy mají zajímavou kameru a atmosféru blíže thrilleru, dobrým příkladem je Don't Breathe. To vše platí i pro Alien: Romulus, jenže čím více se blížil závěr, tím intenzivnější byl můj pocit rezignace na originální příběh. Je to pouze spousta odkazů a pojítek mezi nimi stylem "čím ještě fandy prvních čtyř filmů potěšíme". I proto mi více sedlo postupné budování atmosféry, představování postav (Cailee Spaeny to táhne!) a první chvíle (a první likvidace) na stanici, než značně uspěchaný závěr plný toho, co už bylo viděno.
  35. Zatracená krvavá láska
    Zatracená krvavá láska (2024)
    6
    Americký zapadákov, ve kterém by chtěl málokdo žít a z něhož se kvůli chybějícím financím, ale i snům, odvaze, není snadné dostat. Své o tom ví i Jackie, toho času také pouze projíždějící za svým snem, jenže osud to chtěl jinak. Karty vůbec nejsou špatně rozdány, navíc film má sice nesympatické, ale vcelku zajímavé postavy, u nichž se však ve druhé polovině nejde do hloubky, jsou opuštěny a nahrazeny žánrovými experimenty. Jestliže měla první polovina našlápnuto na něco víc, druhá zůstává pouhým fajn bizárem, který se sice dá užít, ale nic nezapomenutelného z něj nevzejde. I když, ten závěr... Osmdesátková atmosféra tomu však rozhodně nechybí, Rose Glass se v tomto případě vyřádila i na samotných postavách. Výborné jsou psychedelické momenty, tam ta kamera a především hudba Clinta Mansella sedí dokonale. Stejně dokonale jako Ed Harris.
  36. Hory mají oči
    Hory mají oči (2006)
    7
    Hned úvodní masakr prozradí, že má smysl točit horor v sluncem zalité poušti. Světlo a horko tomu sedne, dává atmosféru a to i přesto, že nejlepší scéna se nakonec odehrává v noci. Útoku na karavan noc sice poslouží, přesto jsou jeho kvality jinde, má akci, stupňující se napětí a využívá strachu ze zde ještě neznámého, protože o mutantech se toho zatím příliš neví. Ti jsou dalším kladem, jejich motivace, minulost, ale i ne vždy stejné chování (jasný, především v jednom případě), dává tak trochu možnost volby, není tu kladných hrdinů. Velmi povedené jsou i masky a scény jednotlivých mordů vůbec, v několika případech jim nechybí kreativita. Škoda občasného náhodného zjevování se mutantů, tohle si mohl Alexandre Aja pohlídat. Jasný, v rámci žánru a remaku nevadí, ale přesto to mohlo celé dávat větší smysl. Vůbec když městský závěr opět nezklamal, zase mě potěšilo že se nejde pouze do dolů, že je tu ještě jedno překvapení, opět i za denního světla fungující. A překvapí také Doug, úplně jiný než ten v úvodu.
  37. The King of Staten Island
    The King of Staten Island (2020)
    7
    Scott se do výraznějšího životního posunu příliš nehrne, má přece svoji pohodu a své problémy, které právě tou pohodou (poflakování s kámoši) svým způsobem řeší. Chce se však realizovat i umělecky, jenže o jeho "originální" tetování není příliš zájem. Dokud se při dalším klasickém dnu na pláži neobjeví jeden kluk a Scottův život postupně začne nabírat správný směr. Jistě správný, ale také úmorně dlouhý, s menší dávkou patosu navíc. Ve většině filmu mi prodlužování téměř každé scény nevadilo, dávalo prostor Staten Islandu, jeho lehce tísnivé atmosféře, kterou Judd Apatow umí předat. Podobně mi sedla žánrová cesta od huličské komedie až k rodinnému psychologickému dramatu. Jenže po Scottovu polepšení jakoby už nebylo kam dál, děj se zavře na hasičské služebně, atmosféra města je pryč, zajímavé vedlejší postavy jsou nahrazeny řekněme klasičtějšími a už se jen vzpomíná a přidává patos. Samozřejmě ani tato část není úplně špatná, především tady se schází Pete Davidson se Stevem Buscemim, což je zajímavé nejen kvůli vizuální podobně (a to ve filmu hraje ještě Moises Arias), ale i podobnému hereckému projevu. Nepotřebovala však tolik prostoru, celek potom mohl působit podstatně úderněji.
  38. MaXXXine
    MaXXXine (2024)
    6
    MaXXXine sice dává jako zakončení trilogie smysl, přesto mohl Ti West mířit výš, než pouze skládat poctu osmdesátkovému braku. Našlápnuto měl a po Pearl není pochyb, že by z MaXXXine nedokázal dostat víc. Vůbec když v tom Mia Goth není sama, výborně jí totiž sekundují Kevin Bacon, Giancarlo Esposito a Bobby Cannavale. Sakra, tohle si zasloužilo alespoň lehce nadprůměrný thriller. West v první polovině kupí všemožné odkazy na osmdesátá léta, atmosféru dokáže vyhnat kamsi k hranicím neo-noiru, aby to všechno utopil v do kýče vyhnaném braku, který na druhou stranu ani nelze shodit, protože on tu dobu a žánr reprezentuje na výbornou. Jenže v té době vznikaly i dobré filmy, na ty však West (až na výjimky) odkazovat nechtěl. MaXXXine tak žánrově působí velmi neukotveně, rozhodně není ani hororem ani thrillerem či rodinným dramatem, zůstává béčkem, které do každého z žánrů zabrousí, aby jej brzy opustilo, tak jako mnohé z postav.
  39. Motorkáři
    Motorkáři (2024)
    8
    Předpokládal jsem, že se děj bude točit především kolem Bennyho, budou se řešit jeho povahové změny, vztah s Kathy a vzestup v gangu. Tomu by napovídala i úvodní scéna, jenž nekompromisně vtahuje do děje. Tohle všechno tam v nějaké míře je, ale čím je příběh dál, čím je tvrdší, tím více z něj vystupuje Johnny, ten do té doby spíše v pozadí, ten co viděl Divocha Marlona Branda a našel se v něm. Na něm a jeho snu reflektuje Jeff Nichols příběh doby, kterou čekají zásadní změny. První polovině tak ještě nechybí vtip a především na motorkách pocit nikdy nekončící svobody. Pohodovou atmosféru ještě zintenzivní famózně zvolený soundtrack a výborný zvuk, logicky především u nazvučení motorů. Ta druhá jde více do gangsterky, ubývá zvuku motorů, za to přibývá ticha, opět podtrhujícího atmosféru. Johnny se snaží bojovat s Kathy o přízeň Bennyho, jehož potřebuje do svého vidění světa, který se mu začíná rozpadat. Austin Butler a Jodie Comer jsou výborní, ale Tom Hardy prostě vystupuje. Závěr je jasný a stručný, není třeba dlouhé předehry, ani pozdějšího doznívání, ta scéna dokonale sedne do stylu filmu přesně tak, jak je, krátká a nekompromisní. To samé platí i o závěru druhém... úsměv, co mluví za vše. A ještě dovětek, škoda že Nichols nezvolil filmový pás, sedělo by to tomu podstatně víc.
  40. Ve jménu cti
    Ve jménu cti (2023)
    8
    Duely a feminismus, před jejich propojením spíše nesourodá témata, kdy první zmíněné nasadilo laťku velmi vysoko, aby druhé dělalo pravý opak. Netrvá to však dlouho, Vincent Perez brzy obě spojí v jedno a nutno říct, že to nepůsobí nijak na sílu, naopak tomu nechybí plynulost a logika. Duely však nadále zůstávají hlavním tématem filmu, pouze se v nich či jejich blízkosti objevuje žena. Herecky však Doriu Tillier zastíní famózní soupeři Vincent Perez a Roschdy Zem. Perez předvede hned několik druhů duelů, všechny výborně natočené, ale i ozvučené. Ticho a následný výstřel či řinčení mečů napomáhají gradaci scén stejně jako přednes pravidel před nimi. Už při něm je totiž cítit ono ticho před bouří, navíc pomáhají dobové atmosféře a uvedou do světa soubojů.