Profilový obrázek

Renfield

Martin Kocáb

Komentáře 164

Od nejnovějších
  1. Dobrodružství
    Dobrodružství (1960)
    8
    Vztahová prázdnota skrze na první pohled téměř běžné situace a hovory takříkajíc o ničem. Michelangelo Antonioni to divákovi neusnadňuje, o to zajímavější bude jeho pojetí pro ty trpělivé, ty co si najdou vzkaz od Sandra už tam, kde nechá pro chvíli s Annou čekat Claudii před domem. Mimochodem už v této scéně vidí divák vše, v jednom záběru je dění v pokoji i venku stojící Claudie, nádhera. Podobně kamera funguje po celý film, doslova je možné číst ve výrazech vícera postav najednou. Tak jako tu není jasná vztahová prázdnota, není tu ani zamilovanost, vše se děje na pozadí výletu na ostrov a následného hledání Anny, které pozvolna ustupuje sbližování a poznávání. Pokud tedy Claudie Sandra pozná tak, jak ho poznala Anna.
  2. Tmavě červená
    Tmavě červená (1975)
    7
    Giallo, v němž vrah a jeho odhalení slouží především rozboru hlavního hrdiny. Což je dobře, protože scénář vyšetřování často stojí na zvláštních náhodách. To vnitřními démony zmítaný pianista Marcus je jiným kalibrem. Těžce srážen svými neúspěchy v tom, v čem by měl být dle svého mínění lepší než jeho přítelkyně (scéna páky, ale i ty jízdy v autě řeknou své), s nevyjasněným vztahem ke svému bohémskému příteli Carlovi. Je to obdiv? Je on tím, čím chce Marcus být? Je to snad něco víc? Rozhovor na náměstí před nádherně "Hopperovským" barem je na výbornou a to nejen z pohledu těch dvou, ale kompletně. Na prázdném a pocitově chladném náměstí oni dva, do toho hlas křičící ženy a v kontrastu s tím vším živý a barevný bar. Díry ve scénáři tak Dario Argento zase zahladí atmosférou filmu, má ji prakticky každý záběr, už ty staré vily udělají své a když se k tomu přičte hudba Goblinů, není co řešit. Ta funguje především před každou z vražd, když se kamera dívá z pohledu vraha a pohybuje se po bytě.
  3. Tučňák
    Tučňák (2024)
    8
    Studie nenapravitelného podrazáka a lháře, ale také někoho, kdo trpí silným komplexem méněcennosti, až občas vzbudí lítost, to však vždy pouze na moment. Z tohoto pohledu je výborná retrospektivní rodinná linie, která vrcholí scénou s matkou, představení, jenž připraví Sofia. Její zásadní role je až překvapující, část v Arkhamu potom famózní, i přes výbornou cestu na vrchol. První polovina série buduje vztah mezi Oswaldem a Sofií, druhá má více akce, na kterou především ve finále už není tolik času. Je tu toho příliš, skorozávěrečná "rodinná" scéna Oswald/Victor to vrací zpět na zem a ještě podtrhuje psychologii výborně napsaných postav. Victor tu není nijak na sílu, jeho příběh dobře navazuje na film, navíc tu má i čistě své fungující momenty (párty, starý známy, rodina). Koktavý Rhenzy Feliz ho hraje přesvědčivě a doplňuje tak fantastického Colina Farrella s Cristin Milioti. Vizuál připomene gangsterky ze staré školy, hutná atmosféra je prakticky všudypřítomná, aby vše ještě umocnila hudba, třeba cesta do tunelů.
  4. Demolition
    Demolition (2015)
    8
    To se tak jednou Davisovi zasekly lentilky v nemocničním automatu... jo a taky mu pár minut předtím zemřela žena. Proč po takovém zážitku hledat psychologa, když už je nutné psát na oddělení služeb? Jsou tu přeci pro lidi, proč tak nerozbít dvě věci jednou ranou? Vyrovnání se se ztrátou prostřednictvím kompletní demolice dosavadního života, nalezení pravdy v otázce citů k již zemřelé ženě a snad i nový start pro všechny, protože demolici nepotřebuje pouze Davis, ale i Karen s Chrisem. Naomi Watts jsem tu viděl rád a hrála výborně, přesto s ní mohl děj počkat, její hlas a takové to tajemno kolem do něj sedlo. Film je vlastně stejně šílený jako jeho hlavní hrdina, jsou tu scény komediální, silně dramatické, nebo svým způsobem alarmující. To vše drží pohromadě a je až překvapivé, co do toho Jean-Marc Vallée nacpal. Závěrečný dojezd na výbornou, stejně jako Jake Gyllenhaal. Myšlenka takové terapie je ale pro mě jako člověka, co spíš tvoří a renovuje, nepředstavitelná, o to silnější to bylo.
  5. Žít po svém
    Žít po svém (2005)
    7
    Byl by to téměř obyčejný příběh jedné rodiny, kterou rozdělila tragická událost. Jenže Lasse Hallström měl k ruce Roberta Redforda a Morgana Freemana, navíc v rolích, které jim sakra sedly. Oni ale i okolní krajina tomu dávají takový lehký závan westernu, až je škoda, že je to především o lidskosti. Děj je jasně nalajnovaný, nestane se v něm nic překvapivého a scény, které mohly být více vyhrocené, vlastně ani vyhrocené nejsou. Má to však atmosféru, velmi fajn společné scény Redforda a Freemana (vedle kterých nezapadne ani Becca Gardner) a zajímavou linii s medvědem.
  6. Dozorkyně
    Dozorkyně (2024)
    6
    Kdyby měla Eva Mikkela zavřeného třeba ve sklepě, byl by sice děj podstatně přímější, za to však logičtější. Zajímavé je, že příběh o obou prozradí opravdu jen to nejdůležitější a to ještě velmi pozvolna, je to spíše o pohledech. Ten z okna mění Evu, ale i celý film, je tu totiž jediný moment, kdy se do jejího počínání vloží Rami, jinak vše působí dojmem, že ostatní zaměstnanci neexistují. To až do zlomového momentu, nebo takhle, myslel jsem si to, jenže ono je to potom ještě šílenější, opravdu jak kdyby v tom vězení byli sami. Sidse Babett Knudsen a Sebastian Bull jsou výborní, logika tomu však často chybí.
  7. Forrest Gump
    Forrest Gump (1994)
    8
    Sice se občas a vlastně rád na Zemeckisovu hru s divákem podívám, přesto je fakt, že v některých scénách Forrest běhá opravdu dlouho a hlavně je jeho cíl až kdesi za hranicí kýče. Takže ten prvotní pocit z filmu je pryč, zůstává výborná hudba, spousta nápadů (především Forrestových setkání) a samozřejmě skvělý Tom Hanks. Skvělý přesto ne nejlepší, tím (a to též zůstává) je Gary Sinise jako poručík Dan Taylor. Vietnam patří k tomu nejsilnějšímu a překvapivě v některých momentech nejvtipnějšímu, především Forrestovo chápání války. Taktéž má dobrou kameru a celkově solidní válečnou atmosféru. Každopádně tady Dan Taylor nekončí, což je pro film jen a jen dobře. Ovšem prostoru celkově mohl mít více, třeba jeho život po tom, co přestal posilovat ruce... Jenže to by se to potom mohlo jmenovat Dan Taylor.
  8. Heretik
    Heretik (2024)
    8
    Takové odhodlané misionářky mají vlastně velmi nelehký úděl. Málokdy je někdo poslouchá, jsou spíše pro srandu a když už jsou někým pozváni dál, nemusí to být vždycky vzor anglického džentlmena, jakým byl třeba Bernard Black. Pan Reed je totiž džentlmen úplně jiného ražení, sice taktéž sečtělý, ale s chutí předat své vědomosti dál a to za každou cenu. Argumenty na to má, Heretik je tak ve svých částech "motivačního hororu" nejsilnější. Hugh Grant navíc svou tradiční roli džentlmena tak úplně neodložil, jsou tu pasáže, ve kterých působí vlastně sympaticky, situaci dokáže odlehčit vtipem, aby vzápětí diváka znejistil. Nemá jasné motivace, cíle... Je to psychopat? Chce jen otevřít oči? Těch otázek je mnoho a právě Grant svým famózním výkonem dělá z Heretika horor i tam, kde tak úplně není. Po žánrové otočce to rozhodně není špatné, jenom těch dveří a odboček je příliš, děj už nepůsobí tak uceleně a lehce trpí klasickým nešvarem mnoha hororů, měl skončit o chvíli dřív. Technicky ovšem také bez debat, výborný zvuk, kamera a nakonec i trefně padnoucí soundtrack.
  9. Gladiátor II
    Gladiátor II (2024)
    6
    Návaznost na jedničku nemusela znít tak špatně, s jejím finálním provedením je to už horší, to totiž paradoxně potvrdí zbytečnost pokračování, kdyby náhodou předtím byly nějaké naděje. První půlka je relativně zábavným gladiátorským béčkem, jemuž nechybí ani dobře vypadající Řím a hnusné opice, které mi do toho pojetí vlastně sedly. Vůbec by nebylo na škodu, kdyby to v tomto lehčím Spartakus módů (najde se tu i Doctore a že Peter Mensah potěšil) pokračovalo. Jenže přijde čas na zvážnění děje... i ve zmíněném seriálu fungovaly intriky lépe, byl na ně prostor. Tady pod tíhou překombinování děje úplně chybí. Proto ani herci nezaujmou, chemie Pascal/Mescal/Washington neexistuje. Přitom díky nedávnému Poslednímu souboji naděje být mohly.
  10. Růže
    Růže (2022)
    6
    Dramatické momenty sice nechybí, ale ani jeden z nich nedokáže dostatečně vyznít. I přes náročnější téma je Růže žánrově laděna spíše do lehčí komedie, filmu s pohodovější atmosférou, v němž nejedna vážnější scéna končí vlastně idylicky. Naštěstí to neplatí pro to co mělo být zřejmě nejsilnější, pro Inger nejosobnější, její cíl cesty. Přesto ani tohle setkání nijak nezasáhne, spíše se tak nějak rozplyne. Škoda.
  11. Rimini
    Rimini (2022)
    7
    Letovisko Rimini jako zapadákov kdesi na dalekém severu? Nijak pozitivně na mě nepůsobí ani v letních měsících, ale sledovat ho pohledem Ulricha Seidla je velmi nepříjemné a to mluvím o filmu, v němž se mimo jiné nachází rakouské šlágry! Richie Bravo si tu žije svoji klasiku, hraje automaty, kouří, pije, zpívá a užívá blízkého vztahu s fanynkami. Z jeho pohledu pravděpodobně nic nenormálního, jenom těch okolo sedících migrantů (občas působících jako sochy z ledu, další pomníky Rimini) nějak přibývá a jsou mu blíže, než by si myslel. Je to stereotyp tragikomické figurky, která dokáže vzbuzovat jak opovržení, tak občasnou lítost. Vztah s dcerou sice mohl být více rozebrán, ale pro potřeby filmového sdělení je to dostačující. Jablko prostě nepadá daleko od stromu, i když lehce jiným způsobem, podobně jako Richie a jeho otec... Dusivá atmosféra, výborný Michael Thomas a vše podtrhující závěr.
  12. Francouzská spojka
    Francouzská spojka (1971)
    8
    Vhled do policejní práce, doslova hození do akce bez nějakého detailnějšího představení postav, které ovšem William Friedkin nijak nezanedbal. Pepek totiž vyšetřuje, rád se chodí do baru vybít z emocí, tedy hledat drogy. Nerad z mrazivé ulice s hnusným kafem (či co to bylo) v ruce pozoruje zámožné podezřelé v luxusní restauraci. A dalo by se pokračovat, tyhle scény o něm promlouvají. A občas působí nekonečně, protože každé sledování není plně akce, není úspěšné. Na výbornou tu funguje ruční kamera, občas tvrdě zoomující na postavy, jindy zase v široké městské kompozici často jakoby nespolupracovala se zvukem. Postavy slyšíme mluvit, ale nevidíme, kamera je hledá, sleduje. Občas zazní hudba Dona Ellise, snad ještě častěji reálné ruchy ulic tak podtrhující špinavou atmosféru. Gene Hackman je famózní, ale nijak na ním nezaostává ani jeho filmový protipól Roy Scheider. Buddy jakoby mu neustále dával šanci, viděl v něm lepšího člověka, o to silnější je z tohoto pohledu závěr.
  13. Úsměv 2
    Úsměv 2 (2024)
    6
    Úvodní scéna je sice velmi fajn a byl bych radši, kdyby se v tomto světě zůstalo, celkově však její zařazení příliš nedává smysl. Navazuje na jedničku, ale nikam nepokračuje, provázanost děje tak nemůže fungovat, ten si navíc jede to stejné, i když samozřejmě větší. Dobré je, že se Parker Finn rozhodl přidat na gore, na druhou stranu straší ještě hudebními čísly, což u mě fungovalo. První polovina sice nemá takový tah jako ta druhá (obzvlášť závěrečná dvacetiminutovka), ale příběh popové ikony dává další možnosti. Finn obstojně zvládá psychologii hlavní hrdinky, její postupný rozpad do stavu, kdy už sama netuší, co je vlastně realita. Velmi fajn je začátek všeho, autogramiáda se spoustou usměvavých fanoušků (holčička opravdu působivá). Jenže to je tak vše, žádné zásadní obohacení světa se nekoná.
  14. Anora
    Anora (2024)
    7
    Čekat od Seana Bakera klasickou love story by bylo hodně mimo. Anora však nepřekvapí pouze žánrovým směřováním, ale i vývojem postav. Ani a Ivan nejsou párem, kterému bych to plně přál, ono také není co, jejich motivace jsou úplně jinde, čehož se svým způsobem oba drží. Ale ta nesnesitelnost funguje a společně s famózní vizuální a hudební stránkou táhne děj až do žánrové otočky a příjezdu "goril". S nimi očekávané problémy sice přijdou, ale takovým jiným způsobem... říkal jsem si, že tam chybí už pouze NoHo Hank. Děj tu nabere tempo a (ne)představí Igora, toho zprvu pocitově drsnějšího, později však smutného a pro Ani neviditelného oslavence, který možná doufá v něco víc. Právě on má ten nejzajímavější vývoj, závěrečné zvážnění tomu tak sedne. Žánrové přechody celkově nejsou nijak na sílu, přijedou ze šéfů a jejich syna vyděšené a tím poněkud nešikovné gorily a jedna z nich má i jiné motivace. Smysl to dává.
  15. Konkláve
    Konkláve (2024)
    7
    Kardinál Lawrence dostává pověření, to mu značně komplikuje jeho další životní plány, aby události těch několika dnů ukázaly, že by mohlo být ještě hůř. On o vítězství přece nestojí, i když jak vidno pochybovat a nečekaně měnit preference může každý. Tři hlavní kandidáti, tři pohledy na budoucnost církve, na svět. Dialogy, řízná hudba a přesný střih dávají pocit prakticky neustálé akce, která se tu logicky nenachází. Nebo takhle, je ukryta právě v dialozích, vyloženě jsem napjatě čekal, až se vrátí určitá postava, aby řekla, co zjistila o jiné. Thrillerová zápletka a intriky fungují na výbornou, má to neuvěřitelné tempo až do závěrečné pasáže, která snad záměrně prochází zklidněním, nalezením rovnováhy, jež vzhledem k předešlému dění těžko mohla fungovat. Samozřejmě za předpokladu, že by se všeobecně vědělo, a to je právě ten problém, divák tuší až příliš brzy, ještě dříve je zřejmá zásadnost postavy. Je to však v mezích, film vždy dává i jiné možnosti, dokáže klamat.
  16. Nepřivolávej nic zlého
    Nepřivolávej nic zlého (2022)
    8
    Prvně jsem viděl US verzi s velmi nezvládnutým závěrem, ale více u ní. Od originálu jsem si sliboval podstatně smysluplnější vyústění, což nepochybně má, ať mě chování dánského páru (a Bjørna především) jakkoliv iritovalo, do smyslu a poselství filmu zapadá. Zvláštně tak mohou působit oba páry, jeden rozehrává svoji hru, svoji cestu k výdělku a za další dovolenou. Druhý je neuvěřitelně pasivní a "slušný", protože cokoliv se dá schovat za kulturní rozdíly a jiný pohled na život. Christian Tafdrup s tímto výborně pracuje, do určité doby nenechá Holanďany udělat něco, aby byl nutný okamžitý odjezd. I když i tohle je samozřejmě otázka pohledu na věc. Každopádně dobrý nápad, skvělá práce s atmosférou, ten narůstající neklid a postupná rezignace jsou z toho cítit. A výborné finále, ve kterém raději nehledat logiku následků činu, jen si "užít" obrazy trestu. Tahle část ve spojení s hudbou působí jako od Larse von Triera. Ono "proč?" to říká vcelku jasně a Patrick svojí odpovědí ještě potvrzuje. Nakonec stačí zapřemýšlet nad originálním názvem.
  17. Nepřivolávej nic zlého
    Nepřivolávej nic zlého (2024)
    6
    Ve svém sdělení zbytečně doslovné, navíc se závěrem, který tohle sdělení úplně pohřbí. O tom že chtěl James Watkins filmem říct to stejné, co jim řekl Christian Tafdrup, není pochyb. Dokonce se mu to díky lepší práci s postavami a času na ně občas daří ještě lépe, než dánskému originálu. Není to však úplná kopie, Watkins přidá témata, která se snaží rozpracovat ve finále, čímž je na původní sdělení úplně zapomenuto. Máme tu ještě slabšího Bena, silnější Louise a týranou Ciaru. Pokud Watkins do té doby solidně buduje atmosféru, dokáže pracovat s psychologií postav, které tady i díky hereckým výkonům fungují velmi dobře, závěrem tuhle snahu podkope. Logické vyústění originálu v podobě trestu je nahrazeno cestou za dobrem. Tahle cesta navíc vede skrze redneck horor říznutý béčkovým akčňákem, což vzhledem k předchozímu ději zamrzí.
  18. Jiný člověk
    Jiný člověk (2024)
    8
    Je fyzická krása cestou k lepšímu životu? K pozitivnějšímu pohledu na něj? Dokáže změnit celkovou povahu, dát více chuti, optimismu? Na to všechno má Aaron Schimberg jasnou odpověď, aby k ní přidal ještě pohled takříkajíc zvenčí. Totiž to, jaký Edward skutečně je, je více vidět až po změně vzhledu. Před ní jsem se nedivil, že se do ničeho nemíchá, nemá příliš zájem o nějaké větší sbližování s okolím, je spokojený ve svém bytě, i s postupně se zvětšující skvrnou na stropě, protože co on s tím? Říkal jsem si, lidé jsou různí, kdoví co by při bližším kontaktu zažíval a tím ho vlastně chápal. Jenže po změně se ten pohled úplně mění, aby po nástupu Oswalda na scénu přišel zase další úhel pohledu, ono to totiž jde a šlo to i v úvodu, pokud by ten dotyčný změnu skutečně chtěl. Vzory jsou znát a v tomto případě to opravdu potěší, ale Aaron Schimberg má svůj originální přístup k tématu. Jiný člověk tak není hloubavým dramatem, ale spíše komediální sondou do života. Nechybí mu atmosféra klasických filmů, těm odpovídá i kamera, obojí famózní především v bytové části se skvrnou, tam nelze nezmínit Romana Polanského.
  19. Substance
    Substance (2024)
    6
    Bez kvalitního scénáře těžko vznikne povedená satyra. To nakonec platí i pro body horror, protože ono to jde často ruku v ruce, v tomto případě spíše tělo v tělu. Banalitu příběhu Coralie Fargeat nedokáže zakrýt ani vizuálem. Kamera je samozřejmě velmi dobrá, propojení s hudbou funguje na výbornou, ale jak už to tak u podobně klipovitých filmů bývá, brzy se to okouká, nepřekvapí. V tomto případě o to víc, protože pocit vykrádání na místo inspirace/pocty jsem prostě měl. A čím blíže závěru tím více, vše je totiž neúměrně natahováno, přeplácáno. Rozhodně nemůžu říct, že by mě Substance nebavila, obzvlášť první hodina to především svým stylem dokáže spolehlivě. Fargeat umí budovat hororovou atmosféru, což je to, co funguje i dál. Taková scéna vaření by mohla vyprávět, ale povedeně chladný, odcizený (a přitom velmi zajímavý) je i samotný byt. Jenže ve druhé polovině je natahována prakticky každá scéna a to včetně závěru... i tam byl Blade lepší. Nadsázka, i když možná i tady úmysl, těžko říct.
  20. Beetlejuice Beetlejuice
    Beetlejuice Beetlejuice (2024)
    7
    Po scénáristické stránce stejně nedotažené jako jednička, pocitově ovšem lepší. Možná udělá své i to obyčejné zjištění, že se Tim Burton (snad) znovu našel. Beetlejuice Beetlejuice je plný povedených praktických efektů a černého humoru, v což jsem už nedoufal. Svět mrtvých je návratem do známých reálií, ale není pouhou recyklací, třeba nabídne hned několik nových postav, které jsou však zároveň největším "problémem" filmu. Willem Dafoe jako Wolf Jackson zasloužil podstatně větší prostor a mrtvá nevěsta Delores Monici Bellucci nějaký zásadnější závěr, takhle její posmrtné vysávání vyšumí. Pravdou je, že za fantastickou svatební scénu její působení stálo, současně to však podtrhuje výše zmíněné. Podobně neortodoxně Burton naloží i s možnou romantickou linií pro mladé, je však škoda, že se věci kolem Astrid začnou dít zbytečně pozdě. Ale zase, za ten hřejivý závěr to stálo. A to jsem si u něj říkal, "to si snad dělá...". Dělal.
  21. Vetřelec: Romulus
    Vetřelec: Romulus (2024)
    6
    Prometheus a Covenant šli jiným "filozofičtějším" směrem, který většinu příliš nezaujal. Romulus se tak vrací k přímočařejšímu ději a kořenům série, ke kterým se hrdě hlásí, až příliš. Retro prostředí stanice je ještě fajn, Fede Alvarez umí vytvořit poutavý vizuál, jeho filmy mají zajímavou kameru a atmosféru blíže thrilleru, dobrým příkladem je Don't Breathe. To vše platí i pro Alien: Romulus, jenže čím více se blížil závěr, tím intenzivnější byl můj pocit rezignace na originální příběh. Je to pouze spousta odkazů a pojítek mezi nimi stylem "čím ještě fandy prvních čtyř filmů potěšíme". I proto mi více sedlo postupné budování atmosféry, představování postav (Cailee Spaeny to táhne!) a první chvíle (a první likvidace) na stanici, než značně uspěchaný závěr plný toho, co už bylo viděno.
  22. Zatracená krvavá láska
    Zatracená krvavá láska (2024)
    6
    Americký zapadákov, ve kterém by chtěl málokdo žít a z něhož se kvůli chybějícím financím, ale i snům, odvaze, není snadné dostat. Své o tom ví i Jackie, toho času také pouze projíždějící za svým snem, jenže osud to chtěl jinak. Karty vůbec nejsou špatně rozdány, navíc film má sice nesympatické, ale vcelku zajímavé postavy, u nichž se však ve druhé polovině nejde do hloubky, jsou opuštěny a nahrazeny žánrovými experimenty. Jestliže měla první polovina našlápnuto na něco víc, druhá zůstává pouhým fajn bizárem, který se sice dá užít, ale nic nezapomenutelného z něj nevzejde. I když, ten závěr... Osmdesátková atmosféra tomu však rozhodně nechybí, Rose Glass se v tomto případě vyřádila i na samotných postavách. Výborné jsou psychedelické momenty, tam ta kamera a především hudba Clinta Mansella sedí dokonale. Stejně dokonale jako Ed Harris.
  23. Hory mají oči
    Hory mají oči (2006)
    7
    Hned úvodní masakr prozradí, že má smysl točit horor v sluncem zalité poušti. Světlo a horko tomu sedne, dává atmosféru a to i přesto, že nejlepší scéna se nakonec odehrává v noci. Útoku na karavan noc sice poslouží, přesto jsou jeho kvality jinde, má akci, stupňující se napětí a využívá strachu ze zde ještě neznámého, protože o mutantech se toho zatím příliš neví. Ti jsou dalším kladem, jejich motivace, minulost, ale i ne vždy stejné chování (jasný, především v jednom případě), dává tak trochu možnost volby, není tu kladných hrdinů. Velmi povedené jsou i masky a scény jednotlivých mordů vůbec, v několika případech jim nechybí kreativita. Škoda občasného náhodného zjevování se mutantů, tohle si mohl Alexandre Aja pohlídat. Jasný, v rámci žánru a remaku nevadí, ale přesto to mohlo celé dávat větší smysl. Vůbec když městský závěr opět nezklamal, zase mě potěšilo že se nejde pouze do dolů, že je tu ještě jedno překvapení, opět i za denního světla fungující. A překvapí také Doug, úplně jiný než ten v úvodu.
  24. The King of Staten Island
    The King of Staten Island (2020)
    7
    Scott se do výraznějšího životního posunu příliš nehrne, má přece svoji pohodu a své problémy, které právě tou pohodou (poflakování s kámoši) svým způsobem řeší. Chce se však realizovat i umělecky, jenže o jeho "originální" tetování není příliš zájem. Dokud se při dalším klasickém dnu na pláži neobjeví jeden kluk a Scottův život postupně začne nabírat správný směr. Jistě správný, ale také úmorně dlouhý, s menší dávkou patosu navíc. Ve většině filmu mi prodlužování téměř každé scény nevadilo, dávalo prostor Staten Islandu, jeho lehce tísnivé atmosféře, kterou Judd Apatow umí předat. Podobně mi sedla žánrová cesta od huličské komedie až k rodinnému psychologickému dramatu. Jenže po Scottovu polepšení jakoby už nebylo kam dál, děj se zavře na hasičské služebně, atmosféra města je pryč, zajímavé vedlejší postavy jsou nahrazeny řekněme klasičtějšími a už se jen vzpomíná a přidává patos. Samozřejmě ani tato část není úplně špatná, především tady se schází Pete Davidson se Stevem Buscemim, což je zajímavé nejen kvůli vizuální podobně (a to ve filmu hraje ještě Moises Arias), ale i podobnému hereckému projevu. Nepotřebovala však tolik prostoru, celek potom mohl působit podstatně úderněji.
  25. MaXXXine
    MaXXXine (2024)
    6
    MaXXXine sice dává jako zakončení trilogie smysl, přesto mohl Ti West mířit výš, než pouze skládat poctu osmdesátkovému braku. Našlápnuto měl a po Pearl není pochyb, že by z MaXXXine nedokázal dostat víc. Vůbec když v tom Mia Goth není sama, výborně jí totiž sekundují Kevin Bacon, Giancarlo Esposito a Bobby Cannavale. Sakra, tohle si zasloužilo alespoň lehce nadprůměrný thriller. West v první polovině kupí všemožné odkazy na osmdesátá léta, atmosféru dokáže vyhnat kamsi k hranicím neo-noiru, aby to všechno utopil v do kýče vyhnaném braku, který na druhou stranu ani nelze shodit, protože on tu dobu a žánr reprezentuje na výbornou. Jenže v té době vznikaly i dobré filmy, na ty však West (až na výjimky) odkazovat nechtěl. MaXXXine tak žánrově působí velmi neukotveně, rozhodně není ani hororem ani thrillerem či rodinným dramatem, zůstává béčkem, které do každého z žánrů zabrousí, aby jej brzy opustilo, tak jako mnohé z postav.
  26. Motorkáři
    Motorkáři (2023)
    8
    Předpokládal jsem, že se děj bude točit především kolem Bennyho, budou se řešit jeho povahové změny, vztah s Kathy a vzestup v gangu. Tomu by napovídala i úvodní scéna, jenž nekompromisně vtahuje do děje. Tohle všechno tam v nějaké míře je, ale čím je příběh dál, čím je tvrdší, tím více z něj vystupuje Johnny, ten do té doby spíše v pozadí, ten co viděl Divocha Marlona Branda a našel se v něm. Na něm a jeho snu reflektuje Jeff Nichols příběh doby, kterou čekají zásadní změny. První polovině tak ještě nechybí vtip a především na motorkách pocit nikdy nekončící svobody. Pohodovou atmosféru ještě zintenzivní famózně zvolený soundtrack a výborný zvuk, logicky především u nazvučení motorů. Ta druhá jde více do gangsterky, ubývá zvuku motorů, za to přibývá ticha, opět podtrhujícího atmosféru. Johnny se snaží bojovat s Kathy o přízeň Bennyho, jehož potřebuje do svého vidění světa, který se mu začíná rozpadat. Austin Butler a Jodie Comer jsou výborní, ale Tom Hardy prostě vystupuje. Závěr je jasný a stručný, není třeba dlouhé předehry, ani pozdějšího doznívání, ta scéna dokonale sedne do stylu filmu přesně tak, jak je, krátká a nekompromisní. To samé platí i o závěru druhém... úsměv, co mluví za vše. A ještě dovětek, škoda že Nichols nezvolil filmový pás, sedělo by to tomu podstatně víc.
  27. Ve jménu cti
    Ve jménu cti (2023)
    8
    Duely a feminismus, před jejich propojením spíše nesourodá témata, kdy první zmíněné nasadilo laťku velmi vysoko, aby druhé dělalo pravý opak. Netrvá to však dlouho, Vincent Perez brzy obě spojí v jedno a nutno říct, že to nepůsobí nijak na sílu, naopak tomu nechybí plynulost a logika. Duely však nadále zůstávají hlavním tématem filmu, pouze se v nich či jejich blízkosti objevuje žena. Herecky však Doriu Tillier zastíní famózní soupeři Vincent Perez a Roschdy Zem. Perez předvede hned několik druhů duelů, všechny výborně natočené, ale i ozvučené. Ticho a následný výstřel či řinčení mečů napomáhají gradaci scén stejně jako přednes pravidel před nimi. Už při něm je totiž cítit ono ticho před bouří, navíc pomáhají dobové atmosféře a uvedou do světa soubojů.
  28. Barry
    Barry (2018)
    8
    Zprvu nešikovný herec, za to velmi platný nájemný vrah. Člověk, kterého jeho okolí dokáže všestranně využít, což neplatí jen pro Fuchese a Čečence, své si přidá i Sally, nebo Cousineau. Otázkou je, kdy přijde zlom, po kterém se tihle všichni stanou součástí hry režírované Barrym, i kdyby se tak nestalo zároveň. Ty příjemně přestřelené postavy z úvodu si projdou stejným vývojem jako celý seriál, život jim ztrpkne, zvážní. Humor samozřejmě nezmizí, ani nemůže, v pozdějších sériích je mnoho satirických narážek, nutno říct, že velmi trefných. Je ovšem postupně přesouvám tak, že své trpké chvilky zažívají i Čečenci, jinak zobrazováni na hraně mafiánské parodie. Filmových odkazů a narážek je tu nakonec spousty a to především v části divadelní, později i filmové. Kapitolou samou o sobě jsou epizody jako ronny/lily, v nich se dá nadšeně hledat nebo nenávidět. Barry a Sally zůstanou nejzajímavějšími postavami, nakonec právě Bill Hader a Sarah Goldberg nejvíce nadchnou i herecky.
  29. Two Lovers and a Bear
    Two Lovers and a Bear (2016)
    6
    Postavení se osudu, překonání překážek mezi sebou a vyrovnání se s minulostí, to vše skrze mnoho filmových žánrů. Zní to vlastně velmi zajímavě, kdyby úvod nebyl zbytečně dlouhý a to i pro vývoj postav. Ten je společně s žánry, které film prostřídá, značně urychlený, přitom zajímavé to pro milence začne být až na cestě. Solidní je už survivor část, o třídu výš však zůstává vojenská základna, na které se Lucy musí postavit minulosti, čemuž nechybí příjemně hororová atmosféra. Film si bohatě vystačil s milenci, medvěd dává alespoň částečně smysl až v závěru, i ten by však bez jeho přítomnosti fungoval.
  30. Furiosa: Sága Šíleného Maxe
    Furiosa: Sága Šíleného Maxe (2024)
    8
    Dalo by se říct, že Furiosa je první postavou z celého Wastelandu, které nechybí minulost a tím i motivace. Už to není pouze o surovinách, je tu svým způsobem něco víc, i když suroviny logicky zůstávají. Musí, v každém dystopickém světě by byly pro většinu tím nejdůležitějším, tady však převládá pomsta, na jejímž pozadí píše George Miller kroniku Wastelandu a ještě tak rozšiřuje akční Fury Road. Dokonce i některé z jeho postav, například Immortan Joe se dočká jakéhosi polidštění. Miller si k tomu, aby tato kronika fungovala, vystačí s jedinou akční scénou. Alespoň pokud jde o délku, jinak je jich tu hned několik, třeba výborný úvod. Všechny jsou však takové "pozvolnější", nepostrádají mystickou atmosféru, čemuž dopomáhá i Tom Holkenborg, který je tentokrát nikam nežene. To však neplatí o přepadení cisterny, která jasně dává vzpomenout na Fury Road. Nechybí neuvěřitelné úhly kamery, fantastická práce kaskadérů a hlavně spousta adrenalinu. Nejlepší možný start do druhé poloviny, která více pracuje i s Dementusem Chrise Hemswortha, v té šílenosti mu dává určité city, ale i humor. Celkově mi Hemsworth do role velmi sedl, takže závěr sice velmi fajn, ale přát jsem mu ho nemohl. Anya Taylor-Joy tady hraje především pohledem, což úplně stačí. Alyla Browne byla jako její mladší verze také výborná.
  31. The Curse
    The Curse (2023)
    8
    Domy, jejichž fasády zrcadlí okolní svět, aby uvnitř jednoho z nich panovalo dusno, které není způsobeno nepřítomností klimatizace (tu on samozřejmě nepotřebuje, je plně ekologický), ale jedním vztahem. Tři postavy a kletba, která je po celou sérii cítit ve vzduchu, aby se v závěru plně projevila? Nebo je to obyčejné namlouvání si? Jde přece o pouhý tiktokový trend. Fantasticky vystavěné vyprávění, jenž v prvních epizodách jakoby náhodně generovalo scény. Jenže ono si to sedne, vše má své opodstatnění a hlavně vše směřuje k jedinému, velmi chytré satiře, která dokáže rozesmát, zmrazit a vlastně i vyděsit. Přitom se nezapomíná na postavy, na nich to celé stojí, oni zrcadlí své životy na fasádách a dusí uvnitř, oni jsou ti dokonalí. Výborná kamera je občas snímá v odrazech, nebo skrze sklo, často se však jde napřímo. Nemá smysl se více rozepisovat o satirických odkazech, je tu takové množství neuvěřitelných scén, až mám pocit, že teprve finále stojí nohama na zemi. Šílenou atmosféru zdatně podporuje soundtrack jako z Uncut Gems. Herecky je to naprosto bez výhrad, avšak Emma Stone si svoji Green Queen Whitney dává neuvěřitelným způsobem. A Nathan Fielder s Bennym Safdiem mají navíc tvůrčí zásluhy. Se seriály šetřím, v tomto případě mě však brzy čeká opakování.
  32. Medvídek Pú: Krev a med 2
    Medvídek Pú: Krev a med 2 (2024)
    4
    I to malé zlepšení dokáže pohřbít zbytečně vysoká ambice tvůrců. Proč se po příšerné jedničce snažit o něco víc, než obyčejný slasher, je pro mě nepochopitelné. Takhle i dvojka zůstává hlubokým dnem tohoto subžánru. Pů přestal slintat med (nebo co to vlastně bylo), to je rozhodně pozitivní změna. Celkově působí jako klasický americky redneck v dost nepovedené masce, ale ta mohla být odpuštěna, kdyby tu nebyly jeho další motivace. Dramatická linka samozřejmě nefunguje ani jako vtipný doplněk příběhu, už vůbec ne jako cosi vážného. Zbytečně tak podkopává těch několik povedených mordů, především úvodní karavan, jenž měl dokonce nějakou atmosféru.
  33. Walter Mitty a jeho tajný život
    Walter Mitty a jeho tajný život (2013)
    7
    Když chybějící políčko fotografického filmu dokáže naplnit to prázdné zážitkové v online seznamce. A když už je to potom vlastně jedno, protože na co žít v online světě. Walter Mitty chce naučit žít v tom reálném, zásadně ho měnit, plnit si sny. Je to nával pozitivity, samozřejmě tedy s velkou nadsázkou, za to však bez přebytečného kýče a to se počítá. Krátká chvíle s výborným Seanem Pennem je takovým "mínusem" filmu, protože právě tady má děj opravdovou hloubku o kterou se Ben Stiller snaží i jinde, ale už ne s takovým úspěchem. Jako nenáročná pohodovka s několika výbornými komediálními pasážemi (Grónsko!) však Walter Mitty neselhává.
  34. Low Tide
    Low Tide (2019)
    7
    Když už bych u Kevina McMullina čekal nějaké selhání, bylo by to spíše to režijní. Jenže pravdou je, že v případě Low Tide je tomu přesně naopak, co tak úplně nezvládá McMullin scénárista, to zachraňuje McMullin režisér. Ten příběh by byl na prázdninové lehce thrillerové dobrodružství dostačující, kdyby právě v té thrillerové části nebylo hned několik podivných náhod. Herci to však táhnou, stopáž je velmi rozumná a retro atmosféra přímořského městečka funguje na výbornou. Celé si to v pozvolném tempu dopluje sice k očekávanému, přesto však napínavému závěru.
  35. Tenkrát v Americe
    Tenkrát v Americe (1984)
    9
    Director's Cut. Kdybych měl přemýšlet nad filmem, pro nějž byl s nadsázkou řečeno postaven New York, byl by to tento. Ten se pohledem Sergia Leoneho a Tonina Delli Colliho stává místem, které ve své kráse a Leoneovské poetice ukrývá mnoho temných stránek, jenž filmem prostupují. Je to pohled Italů na něj, zcela jiný pohled a stejně tak to je s celým mafiánským eposem. Více než ten je Once Upon a Time in America filmem o celoživotním přátelství a lásce lidí, z nichž někteří se i díky okolnostem doby dali na mafiánskou dráhu. Tyto okolnosti famózně mapuje celá "dětská" část, jejíž součástí je i scéna konfrontace s Bugsym u Brooklynského mostu a ikonické přeběhnutí ulice s ním v pozadí. Ze všech fantastických záběrů kamery je tento nejpamátnější. Také je tu Noodlesova femme fatale Deborah, zde v roli Jennifer Connelly, která ve scéně vyznání předvádí, že bude velkou herečkou. Přechody mezi časovými obdobími jsou až nenápadné, vždy doprovázené famózní hudbou Ennia Morriconeho, jehož motivy v nich dělají pořádek, prozradí, v jakém časovém období se zrovna nacházíme. Výborná jsou všechna, závěrečné zúčtování je kontrastem k energickému úvodu, děj doznívá v dlouhých (divadelních - jak příhodné) konverzacích, což mi přijde naprosto smysluplné, je to Noodlesovo zúčtování s minulostí ale i přítomností. A tak jsou finální scény s Maxem a Deborou hereckým koncertem všech, i když z tohoto pohledu zdaleka nejen ty.
  36. Občanská válka
    Občanská válka (2024)
    7
    Série válečných událostí pohledem reportážních fotografů, takže vlastně bez emocí a těžce odosobněně. Pro postavy to neplatí pouze v jediném případě, když jde o jejich blízké, o kterých ale divák neví nic, ten tak zůstává u nezúčastněného sledování. Samozřejmě jde o scénu, ve které je přítomen Jesse Plemons a nemohu tvrdit, že každý bude mít tento nezúčastněný pocit. Z veškerého dění je bezesporu nejsilnější, čemuž velmi přidává právě i fantastický Plemons! Každopádně celá tahle cestovní část solidně funguje, výjevy jsou realistické, často podpořené výborným zvukem nebo hudbou dvojice Barrow/Salisbury, aby přejezdy občas odlehčilo americké country. Až na několik chvil (hořící les) úplně chybí Hardyho poetická kamera, tolik typická pro filmy Alexe Garlanda, což ovšem dává smysl. Ve Washingtonu se vše mění, nastupuje jiný film, který sice nemá špatnou akci, ale k náladě předešlého dění příliš nesedí. Přesto by to nebyl špatný závěr, kdyby se postavy nedostaly tam, kam se dostaly a kdyby nebyla pronesena slova...
  37. Abigail
    Abigail (2024)
    6
    Grace by neměla s Abigail nejmenší problém a to je ten problém. Jsou to prakticky úplně stejné filmy, liší se obsazením, které je v tomto případě podstatně slabší, čímž nenadchnou ani postavy. Samozřejmě jsou pouhou lovnou zvěří (a to ani není třeba znát trailer, film své karty jasně rozdá během několika minut, jisté je tak i finále), přesto však mohly mít alespoň trošku té hloubky. Řemeslně opět bez výhrad, kouká se na to dobře, nenáročně to zabaví, přesto finále nemuselo být až tak naivní. Říkalo si to o drsnější závěr, takhle zůstalo u reklamy na lízátka.
  38. Znovu Paříž
    Znovu Paříž (2022)
    7
    Samotný atentát je vyřešen za pár minut, přesto mu napětí, ani více času nechybí. Jde především o pozdější skládání střípků, stále se opakující myšlenky a hledání odpovědí na několik otázek. Odpovědí, jenž by mohly pomoci v boji s posttraumatickou poruchou, kterou Alice Winocour dokáže podat stejně dobře, jako Virginie Efira v hlavní roli. Překvapilo mě, že zrovna opakovaný pobyt na místě může být ku prospěchu, ale minimálně ve vzpomenutí si to smysl dává. Mia tu však nenalézá pouze pochopení, ale i osočení. Pozdější přiznání je jednou z nejlepších scén, stejně jako to v soukromém životě, které na vzniklou situaci hází úplně jiné světlo a někdo má jistě nad čím přemýšlet.
  39. Opičí muž
    Opičí muž (2024)
    7
    Kritika poměrů v Indii je sice pro motivaci Monkey Mana důležitá, chybí jí však opora v lepším scénáři, ději tak spíše ubírá tempo, než by ho dělala zajímavějším. Podstatně lépe funguje mystično kolem příběhu o Hanumanovi a atmosféra vůbec. S tou si Dev Patel vyhrál, výborně využívá noční Indii, její špinavost i luxus a všudypřítomné neony. Akční scény tohle kopírují, zápasy v ringu připomenou stará turnajová béčka (potěší, mohlo jich být více), aby se jelo až nahoru do VIP salónku. Patel v soubojích zase využívá celý prostor, doplní je trefně zvolenou hudbou a nejednou i vtipem. Mimo velmi dobré choreografie dělá své i vždy originální kamera, každý souboj je natočen jiným stylem. Svůj (bubenický) styl má i tréninková proměna Monkey Mana, zase odkazující na nejednu béčkovou klasiku.
  40. Mlčení jehňátek
    Mlčení jehňátek (1991)
    8
    Vrstevnatostí příběhu nadčasové. Mlčení jehňátek je ve své thrillerové rovině výborné, Jonathan Demme jí však dokáže upozadit a dát prostor postavám, jejich vztahu. Už název odkazuje daleko do minulosti, která se stále vrací, může být Lecter řešení? Nebo snad Buffalo Bill? Odkazů na nový začátek či transformaci je tu spousta, zdaleka to však neplatí pouze pro druhého jmenovaného, ten především propojí osudy Clarice a Hannibala. Famózní je hned první setkání, nezapomenutelný pohled na toho času psychicky nevyzpytatelného Lectera, jenž mladou agentku neodradí, nenechá se ničím rozhodit, působí zcela vyrovnaně. Jejich vztah se stále mění, postupem času je možné cítit až jistý obdiv, jehož motivace jsou v ději naznačeny. Výborná je druhá řekněme akčnější část po opuštění zdí léčebny, své "číslo" tu má i Buffalo Bill, přesto vidím jako nejsilnější tu první hodinu, fantasticky napsaný a zahraný konverzační thriller. Hutnou a chladnou atmosféru to však má komplet, Howard Shore jí dokáže hudebně podpořit, podobně jako Tak Fujimoto a jeho nikam nespěchající kamerové jízdy.