Karel Vachek

Karel Vachek, narozen v Tišnově roku 1940, se v roce 1957 neúspěšně ucházel o studium na FAMU. Na vině byla kádrová nepohodlnost jeho rodiny, která nebyla dostatečně přiblížena socialistickým ideálům. O rok později se za něj však přimluvil jeho příbuzný, pyšnící se vysokou hodnosti v Československé lidové armádě, což na tehdejší vedení zapůsobilo, a Vachek se tak stal studentem katedry režie hraného filmu. Během svých studentských let boural tehdejší zajeté konvence a většině kantorům byl svým smýšlením proti srsti. Dokonce mu na nějaký čas bylo studium přerušeno a byl poslán do výroby, nicméně zásluhou Elmara Klose se mohl posléze opět vrátit. Na FAMU Vachek studoval ve stejné době jako například Schorm, Němec, Chytilová, Havetta, Jireš nebo Forman, jejichž inovativní tvůrčí činnosti v šedesátých letech se později začalo říkat československá nová vlna. Vachek je pod tento škatulkující název řazen téže, ačkoliv on sám měl k nové vlně podobný vztah jako Charles Bukowski k beat generation. Čili ačkoliv je tam mnohými řazen, od tvorby ostatních se spíše distancoval a sám sebe vnímal jako solitéra. To ale nemění nic na tom, že Vachek své tehdejší kolegy respektoval a navzájem se od sebe učili. Nejvíce souzněl s Janem Němcem, Elo Havettou a Evaldem Schormem, na které v různých rozhovorech často vzpomínal. A právě komunikace mezi studenty samotnými a jejich vzájemná inspirace je něco, co Vachek razil i při svém pozdějším pedagogickém působení, neboť jak sám říkal “profesoři vás nic nenaučí, musíte se učit mezi sebou”. Přes mnohé problémy se dostal až do posledního ročníku, kde jako absolventský snímek natočil proslulou Moravskou Hellas (1963), která je fascinující fiktivní reportáží, jež satirickým tónem nahlíží na folklorní festival. Snímek vyvolal na festivalu v Karlových Varech velký poprask a odnesl si čestné uznání. Vachkova drzost, kterou jistým způsobem parodoval zvyky a tradice, však byla pro mnohé nežádoucí a Vachek se opět ocitl na pomyslném blacklistu. Po bezmála pětileté vynucené pauze dostal Vachek konečně povolení natáčet. Pustil se tak do výroby dokumentárního filmu Spřízněni volbou, názvem odkazující ke Goethově románu, který mapuje období od abdikace prezidenta Novotného, až po zvolení nové hlavy státu. Živým způsobem pomocí 16mm kamery Vachek s malým štábem natočil okolo 6 hodin záznamu, z kterého vznikl 85minutový snímek. Vachek zde využívá principů cinema verité, čili snímek postrádá jakýkoliv doprovodný komentář, je snímaný ruční kamerou, není inscenovaný, nevyužívá filmového svícení a bez přikrášlení dokumentuje syrovou realitu. To znamenalo zcela nový pohled na tehdejší politiky, kteří mnohokrát o samotném pořizování záznamu ani nevěděli. Film dodnes působí velmi svěže, jelikož do 60. let byla většina dokumentů suchého a vzdělávacího rázu. Ačkoliv Spřízněni volbou zaznamenal velký úspěch a obdrželo i cenu Trilobit, snímek byl pro svou problematiku zanedlouho stažen z kin a poslán do trezoru. Znovuuvedení se dočkal až po revoluci a Vachek byl za něj roku 1990 oceněn na berlínském festivale. Vachkovi je tedy opět znemožněno točit a režimem byl ,,uklizen” do Krátkého filmu, což byla u režimu nežádoucích autorů vcelku běžná praxe, kde se stal řadovým zaměstnancem. Když pak Krátký film v sedmdesátých letech opustil, živil se manuální prací. Po nějaké době se rozhodl s rodinou emigrovat do Francie a posléze do USA. V Americe se mu však nepovedlo navázat na filmovou kariéru a živil se jako reprodukční fotograf. Vzhledem k horšícímu se zdravotnímu stavu jeho ženy, jejíž léčba byla stále více nákladná, se rodina roku 1984 musela vrátit zpátky do Československa, kde Vachek nastoupil jako řidič v tišnovské sodovkárně. Nutno zmínit, že ačkoliv zastával množství fyzicky náročných prací, dle vlastních slov to dělal vždy co nejvíce poctivě, neboť takhle by se mělo přistupovat i k pouhému mytí nádobí. Po pádu dosavadního režimu roku 1989 se Karel Vachek konečně mohl vrátit k filmování. A vrátil se s monumentální filmovou esejí s názvem Nový Hyperion aneb Volnost, rovnost, bratrství, která byla první částí následné tetralogie Malý kapitalista. Snímek vyšel roku 1992, což bylo 24 let od Vachkova posledního filmu. Právě ,,Hyperion” započal novou éru ve Vachkově tvorbě, jelikož jeho další díla se nesla ve znamení těžce uchopitelných, podnětných a myšlenkově náročných filmech, kterých natočil sedm. Veřejnému obecenstvu jsou známé především pro své monstrózní stopáže, z nichž nejdelší činí 335. Což je pochopitelně až neuctivé zjednodušení, protože to ve většině veřejnosti vyvolá spíše odpor, než zápal ke sledování. Mimo jeho svérázné filmové eseje, jak se jim nejčastěji přezdívá, Vachek začal v devadesátých letech působit jako pedagog na katedře dokumentární tvorby pražské FAMU. Jeho pedagogická činnost a vliv na generace studentů je stejně důležitá jako jeho tvůrčí kariéra. Po vypjatých událostech na začátku tisíciletí, které jsou na FAMU i po takové době stále čerstvé, Vachek nastoupil jako vedoucí katedry, kde působil až do své smrti. Karel Vachek nás opustil 21. 12. 2020, ve věku 80 let. Zanechal po sobě neocenitelné dílo a jiný pohled na svět, který se snažil podnítit v každém, kdo byl ochoten naslouchat a sledovat.