Klusák se ve Velkém nic ohlíží za koronavirem se sobě nezvyklou empatií. Nový přístup mu sedne jen zčásti

Nezdá se, že by od pandemie koronaviru uplynulo dostatečně dost času, aby film Velké nic mohl padnout na úrodnou půdu. Je příliš pozdě na to zastihnout nás uprostřed vřavy a na vrcholu bezprostředního zájmu, ale zase příliš brzy, aby šlo plnohodnotně bilancovat a udělat si jasno. Dost možná se nacházíme ve chvíli nejmenšího potenciálního zájmu o dané téma. V okamžiku těsně mezi výdechem a nádechem, kdy chceme hlavně chvíli klidu.

Ne že by to mělo Klusákovi automaticky bránit snímek uvést, jen jde o zvláštní rozhodnutí, když víme, že je především skvělým marketérem. Úspěch dokumentu V síti, jenž překonal i všechna karanténní opatření, je skutečně bezprecedentní. Stejný zájem nyní nemá smysl očekávat. Podivné načasování však neovlivňuje pouze komerční prospekty, ale i podobu filmu.

Dostáváme černobílou observační fresku, jež sleduje život několika různých lidí během covidu. Lékař, pacient v nemocnici, pořadatelka demonstrací proti krizovým opatřením, režisér Karel Vachek trousící moudra, jak to dokázal jen on, a spousta dalších. Někteří se mihnou v jediné scéně. Díky včasné reakci Klusák stihl zachytit relativně brzkou fázi krize, můžeme tedy vidět prvotní šok i nekomplikovanou sounáležitost, které pomalu bobtnají ve společenský rozkol a bující paranoiu. A pak to vše vyšumí bez jasného finále, nechá nás bezradné a nejisté ohledně smyslu všeho, čím jsme si prošli.

Předně je nutné ocenit, že Vít Klusák nabídl jiný film, než na jaké jsme od něj zvyklí. Poprvé se pokouší o něco, jako je empatie, lidskost a hlubší pochopení sledovaných lidí. Právě absence těchto prvků je nejčastější výtkou vůči jeho dílům. Klusák párkrát vystrčí růžky, při jedné z úvodních montáží například sledujeme sportovce během provizorního domácího cvičení.

Nejde než se pousmát nad nafukovacím bazénem ve sklepě naplněným po okraj, v němž chlap jak hora uvázaný gumou na místo zřejmě dohání zmeškané délky. Čistá vizuální trapnost okamžiku bez zájmu o pozorovaného člověka je něčím, co Klusák ve své tvorbě rád užívá, nadužívá a někdy zneužívá. Velké nic se však překvapivě od podobných anekdot nakonec oprostí.

Chybí i klusákovská emocionální návodnost. Pohoršování se nad loserovským nacistou Daliborkem či oslizlými internetovými predátory poskytovalo publiku možnost se stmelit a sdílet spravedlivé rozhořčení nad jednoznačným problémem. Otevírané velké otázky nebyly ani „velké“, ani „otázky“, šlo zkrátka o čistou a bezpečnou freakshow pro lepší lidi.

Velké nic oproti tomu netvoří jeden velký narativ, a dokonce ani příliš neusiluje o to, aby příběhy jednotlivých sledovaných osob měly čitelný dějový oblouk. Nejblíž je mu operní pěvkyně, jež musí v důsledku krize pracovat v supermarketu a sní o návratu na prkna. To se jí nakonec splní, nedostavuje se ale jednoznačná katarze. Svět je jiný, ale není jasné jak. Nic tak jemného jsme od Klusáka zatím neviděli.

Vždy, když se nové filmařovo dílo výrazně liší od jeho předchozích, vzniká pochopitelná tendence hledat jasnou příčinu. Může za to spolurežisérka Marika Pecháčková? Nebo materiál nabraný během observace Klusákovi neumožnil dojít typickému výsledku? Obojí možná sehrálo svou roli, ani jedno však není dostatečným vysvětlením.

Klusák se v mnohém spoléhal na své asistenty a asistentky ještě předtím, než jim, počínaje Barborou Chalupovou u V síti, přiznal režijní pozici. Přesto jeho filmy vždy nesly jednotný rukopis. Je také jasné, že kdyby opravdu chtěl, mohl by se snadno uchýlit k větším podpásovkám a výraznějšímu budování karikatur, předně u konspirátorů a pořadatelů antivax demonstrací. Nicméně tak neučinil.

Možná chtěl vyzkoušet něco jiného. Nebo je pro populistického mainstreamového tvůrce nepraktické říct jasný názor ve chvíli, kdy by tím rozdělil publikum na dva tábory. Anebo je jednoduše moc brzo na to mít jasno. Ať už je kombinace těchto faktorů jakákoli, jistě je skvělé, že z filmu Víta Klusáka člověk odchází bez morální kocoviny. Nebylo by fér hledat zdůvodnění mimo jeho osobu.

Zároveň by ale bylo přehnané příliš propadat nadšení. Klusák se sice vyhnul problémům své předchozí tvorby, co ale doopravdy nabízí? Samozřejmě stranou špičkového řemesla od kamery přes střih po audiovizuální postprodukci, které si drží vysokou úroveň hodnou tvůrce jeho postavení. Velké nic zároveň není produkčně naddimenzované stejným způsobem, jakým to platilo pro V síti, což si opět zaslouží plusové body.

Snímek ale ve svém módu observace působí trochu nejistě. Klusák není filmař s citem pro každodennost, hledá výjimky a extrémy. V jedné z prvních scén vidíme mezi paneláky popocházet stádečko vysoké zvěře, v jedné z posledních holuba s toustovým chlebem naraženým okolo hlavy. Co takové záběry ilustrují? Jedná se nejspíš o nejvýraznější okamžiky, které se za bůhví kolik hodin natáčení podařilo získat, jejich užití je tedy přímým popřením unylosti koronaviru.

Ve snímku je vlastně překvapivě málo obyčejnosti. Operní pěvkyně? Pořadatelka demonstrací? Podivínký filosof? Výlet na nudapláž? Exces vedle excesu. Klusák jako by učinil vědomé rozhodnutí natočit tentokrát jemnější observaci, jeho tvůrčí rutina ho ale tlačí zpět k silným okamžikům a pauzám pro smích, šok či potlesk. Chce se jim vyhnout, ale neví přesně, jak je nahradit. Výsledné dílo je rozkročené mezi dvěma tvary a ujíždějí mu nohy.

Dojít k závěru, že se musíme naučit zastavit a žít okamžikem, je jistě hezké, ale tohle řešení lze vytasit kdykoli a v jakékoli situaci. Pokaždé bude stejně platné a pokaždé bude mít stejné slabiny. Chvílemi se zdá, že bezradnost a nejistota jsou pointou snímku proto, že stejně skončil Vít Klusák, když měl zjistit, o čem by jeho film mohl být, ale nic před ním nevyvstalo.

Svým způsobem je i tohle kouzlo observace. Věnovat dva roky života tvaru, který nakonec sami nazvete Velké nic. Nejzajímavější tak bude sledovat, jestli Klusák rozvine svou práci tímto směrem a najde pevnější půdu pod nohama, nebo zda se vrátí k dřívějšímu přístupu.

Pandemie covidu trvala s přestávkami dva roky. S malým odstupem přichází dokument Mariky Pecháčkové a Víta Klusáka o tom, jak absurdní divadlo jsme v Česku zažívali. Bohužel nešlo jen o mediální show, ale i tragédii s desítkami tisíc mrtvých.