KVIFF: Padouch, nebo hrdina? Nadčasový portrét Alexandra Dubčeka fascinuje

Slovenský režisér Robert Kirchhoff je už trojnásobným držitelem tamějších filmových cen Slnko v sieti za dokumenty Kauza Cervanová (2014), Pára nad řekou (2017) a Díra v hlavě (2018). Za novinku s názvem Všichni lidé budou bratři by jeho sbírka zasloužila rozšíření, protože se jedná o skvělou kombinaci informačně bohatého a pestrého díla, jemuž se daří zkoumané historické téma smysluplně aktualizovat.

A že to je potřeba! Dnes je Alexander Dubček pro leckoho pouze hlavní tváří Pražského jara a tehdejšího uvolnění poměrů před vpádem sovětských vojsk. Jeho životní příběh je však mnohem bohatší a napomáhá pochopení jeho zdánlivě nesmyslného idealismu, který si zachoval až do pozdního věku.

Kirchhoffovo sedmileté mapování Dubčekova života se projevuje už v precizním vystižení klíčových životních událostí slavného státníka. Úvod i konec filmu se odehrává v Kyrgyzstánu, kam se v polovině 20. let Dubčekova rodina odstěhovala budovat v rámci dělnického hnutí Interhelpo lepší společnost. Odlehlé a zanedbané oblasti Sovětského svazu se jevily jako skvělá příležitost k vytváření utopicky fungující komunity. To se sice samozřejmě nepovedlo, ale neochvějná víra v lidské dobro Dubčeka provázela po zbytek života. I proto se Kirchhoff nechal pro název snímku inspirovat částí idealistického textu Ódy na radost.

Bez ulehčujících mezititulků se daří vyprávět i o Dubčekově účasti na Slovenském národním povstání, jeho souboji o čelní stranické pozice s Antonínem Novotným, dění kolem srpnové okupace i o nechvalně známém podpisu tzv. pendrekového zákona. Zmapovaný je i jeho odsun z politických funkcí během normalizace a krátký porevoluční souboj o post hlavy státu s Václavem Havlem. Snad jen tolika konspiracemi obestřená dopravní nehoda, při níž Dubček roku 1992 zemřel, je překvapivě zmíněná pouze v několika větách.

Na Dubčeka vzpomínají historici, spisovatelé i pamětníci, obvykle však v živějším dialogickém pojetí, takže není třeba se obávat okoukaných mluvících hlav. Na několika místech dokonce dojde k poměrně nečekaným a (doslova) úderným konfrontacím, které vyprávění nejen zpestřují, ale také trefně reflektují dynamicky se měnící obraz a odkaz Dubčeka ve společnosti. V Kyrgyzstánu si na něj vzpomene jen pár lidí, avšak hovoří o něm pouze v superlativech; zato doma na Slovensku je mu řada činů nemilosrdně vytýkaná.

Není náhodou, že hned zkraje téměř dvouhodinového dokumentu se se svou typicky nedbalou elegancí objevuje Karel Vachek. Kirchhoff se produkčně podílel na Vachkově snímku Tmář a jeho rod aneb Slzavé údolí pyramid (2011) a osobitý otisk legendy českého dokumentu je zde patrný nejen v připomínce slavného filmu Spřízněni volbou (1968).

Kirchhoff se nebojí asociačně spojovat provokativní obrazy s nesedící zvukovou stopou, přestože oproti Vachkově esejistickému stylu je mnohem uměřenější a faktičtější. Suverénně však ukazuje, že i dokumentární medailon o historické osobě nemusí jen suše prezentovat wikipedická fakta, ale může se zaměřit i na mnohem barvitější současnost, jež z dějinných událostí nevývratně vyplývá.

Nespokojenost mnoha lidí s pozicí Slovenska v rámci současné Evropy se odráží i v proměnách smýšlení o Dubčekově historické úloze. Někteří zneužívají státníkův odkaz pro nacionalistické účely, jiní zase kritizují jeho přílišnou mírnost v určitých zlomových okamžicích. Na první pohled přehledná fakta lze libovolně interpretovat či rovnou převracet, což Kirchhoff hravě reflektuje, avšak nesoudí. Nechává tak na publiku, aby si z díla vzalo, co je pro něj důležité, anebo stejně jako někteří Dubčekovi současníci zcela zapomnělo, co se tenkrát přesně stalo.

Snímek by se měl během podzimu objevit i v tuzemských kinech.