Želary po 20 letech patří mezi největší české filmy. Ukazují sílu venkova i sovětské zlo

Scénář napsal Petr Jarchovský podle knihy Květy Legátové (vlastním jménem Věra Hofmanová). Hofmanová se příběhům z fiktivní vesnice Želary na moravsko-slovenské hranici věnovala víckrát, především v povídkové sbírce Želary vydané roku 2001 a v o rok novější novele Jozova Hanule. Navzdory názvu je film adaptací druhé zmíněné novely, dřívější povídkový soubor totiž sleduje těžký život vesničanů během první republiky. Jarchovského s Trojanem však víc zaujalo dění během druhé světové války.

Ocitáme se v květnu roku 1943. Sledujeme aspirující lékařku Elišku (Anna Geislerová), která kvůli protektorátním nařízením nemůže dostudovat a stát se tak plnohodnotnou členkou lékařského týmu jedné brněnské nemocnice. Proto tam aspoň vypomáhá a také udržuje románek se svým nadřízeným, vyhlášeným chirurgem Richardem (Ivan Trojan).

Oba se také účastní odboje, nebojácná Eliška doručuje tajné zprávy. Brzy však dojde k prozrazení a zmatená žen se dozvídá jen tolik, že Richard emigroval. Sama musí odejít na vzdálený venkov s jedním ze svých pacientů, zemitým Jozou (György Cserhalmi). Eliška s plánem nesouhlasí, ale není možnost se mu vzepřít, a tak odjíždí do Jozovy rodné vesnice jako jeho nová družka.

Postupně se seznamuje s koloritem upřímného, leč drsného kraje. Panoptikum postav zahrnuje opatrného, ale přece jen lidského faráře (Miroslav Donutil), živelnou bábu kořenářku (Jaroslava Adamová), přísného ředitele školy (Jaroslav Dušek) či životem ošlehanou vdovu (Iva Bittová). Největší nebezpečí pro Elišku představuje místní opilec a hrubián Kutina (Ondrej Kovaľ), jemuž se Jozova nová žena až nezdravě líbí.

Přestože se většina děje odehrává během okupace, strach z nacismu je až na pár výjimek pouze vzdálený. Mnohem větším rizikem je nátura vesničanů, umocněná vyhrocenou dobou. Románově rozmáchlé vyprávění od ústřední Elišky často odbíhá a sleduje vztahové propletence dalších postav, jež obvykle zahrnují nevěry a násilnosti.

Nelze se proto divit, že Eliška podobné chování očekává i od hromotluka Jozy, avšak k jejímu překvapení se k ní tento „manžel z donucení“ chová až nadstandardně vřele a ohleduplně. Pomáhá jí s přijetím do komunity, kde musí vypadat a oblékat se jinak, než jak byla zvyklá z města. Dvojice si na sebe postupně nejen zvyká, ale roste mezi nimi i upřímná vzájemnost.

Na podobném půdorysu vystavěl Lars von Trier svou mizantropickou elegii za lidství Dogville, shodou okolností rovněž z roku 2003. Oba snímky spojuje podobná výchozí situace: dobře situovaná a atraktivní mladá žena se ocitá ve venkovské komunitě, která ji může ochránit, ale také udat. Žena se proto musí snažit o přijetí do izolovaného společenství, kvůli čemuž musí neustále posouvat a překračovat své hranice.

Divadelní stylizací dává Trier od začátku najevo umělost a modelovost příběhu a nekompromisně mapuje, jakého zla se lidé dopouštějí v situaci, kdy si to prostě mohou dovolit. Oproti tomu Trojan s Jarchovským vycházejí spíše z klasicky melodramatického půdorysu, kde postupem času převažuje sonda do pomyslné duše společnosti nad velkými gesty a emočně vyhrocenými momenty.

Melodrama s nadčasovou výpovědí pak propojuje především závěrečná půlhodina, odehrávající se už na konci války. Snímek dává jasně najevo svůj odpor k sovětským „osvoboditelům“, kteří v Želarech napáchali výrazně víc přímé škody než nacisté za celou dobu války. Předzvěst působení sovětských vojsk na československé půdě nemůže být hmatatelnější a až díky turbulencím, které vojáci z východu způsobí, dojde ke zužitkování mnoha vedlejších příběhových linek.

S odstupem času je však nutno přiznat, že se rozhodně nejedná o dokonalý film. Postsynchrony tahají za uši, dialogy leckdy šustí papírem a snaha o nervydrásající epičnost nejednou končí u přehnaně dramatické hudby Petra Ostrouchova. Spousta zdlouhavých scén vykreslujících život ústředního páru zjevně slouží jen k tomu, aby jejich nevyhnutelně se blížící tragický osud byl o to dojemnější. A v podobném duchu by šlo ještě chvíli pokračovat.

Je však bezesporu potěšující, že v jádru melodramatické vyprávění lze číst i jako funkční alegorii o napjatém vztahu městské inteligence, zastoupené Eliškou, a vesnické chudiny. Ačkoli totiž město zpočátku svádí určitý boj s nacistickými okupanty, nakonec potřebuje pomoc právě od vesnice – přehlížené a opovrhované, ale navzdory zastaralosti nabízející bezpečí a jistoty. Díky tomu se vesnice dokáže ubránit německé hrozbě, ne však už té sovětské, kterou si nevědomě pozve přímo do svého centra. Spásou se pak stává nehostinná bažina, dříve vyhrazená pro největší vyvrhely, nyní však skýtající úkryt pro všechny, které Sověti vyženou z domovů. A i přes mnohá zranění a oslabení vesnice nakonec přežívá.

I díky tomu jsou Želary něčím víc než jen vypjatým příběhem z vypjaté doby a v divácky oblíbené skupině českých druhoválečných dramat z posledních dekád zaujímají jedno z čelních míst vedle Protektora (2009), Musíme si pomáhat (2000), Tmavomodrého světa (2001), Je třeba zabít Sekala (1998) či Habermannova mlýna (2010).

Ohromná stopáž dosahující 150 minut navíc nemá v české porevoluční kinematografii moc konkurenci. Pokud nepočítáme dokumentární eseje Karla Vachka či undergroundový experiment Petra Marka 240 minut v Solingenu (1995), trvající ve své maximalistické verzi nepřekvapivě čtyři hodiny, zbydou jen dva projekty s delší stopáží – svérázné podobenství Juraje Jakubiska Nejasná zpráva o konci světa (1997) a samozřejmě Marhoulovo Nabarvené ptáče (2019). Výlučnost a jedinečnost těchto snímků nám tedy připomíná, jak velikášským projektem byly i samotné Želary.

Toho si ostatně všimla i oscarová Akademie a Želary se dostaly až do finálového výběru nejlepších mezinárodních filmů. Tento úspěch se za posledních dvacet let žádnému českému snímku napodobit nepodařilo, ačkoli právě Nabarvené ptáče v roce 2019 a Šarlatán o rok později skončily na shortlistu, tedy těsně před branami hlavní ceremonie. Ironií osudu je, že navzdory oscarové nominaci nezískaly Želary Českého lva za nejlepší film, kterým se stala Nuda v Brně, a celkově si z předávání tuzemských cen odnesly pouze sošky pro Annu Geislerovou a za zvuk.

Na Želary přišlo na podzim roku 2003 do kina víc než půl milionu diváků a divaček, pouze necelé čtyři desítky českých porevolučních filmů se dočkaly ještě většího zájmu publika. Pokud z tohoto výčtu navíc odečteme komediální a pohádkové tituly a zaměříme se jen na primárně dramatické tvary, úspěšnějších děl najdeme jenom pár: Tmavomodrý svět, Nahotu na prodej (1993), Kajínka (2010) a Kytici (2000).

Dalším filmem Ondřeje Trojana byl Občanský průkaz (2010), rovněž populární, avšak přece jen o něco méně úspěšný. K mnohasettisícovým návštěvnostem se další snímky Toman (2018) a Bourák (2020) už nepřiblížily. Díky své velkoleposti představují Želary jeden z nejvýraznějších tuzemských filmů za posledních několik dekád. Podobně ambiciózní projekty si přece jen zaslouží čas od času uznalé připomenutí.

Což platí i pro další filmy, které můžete najít v našem žebříčku nejlepších českých snímků.