Henry Mancini

Henry Mancini, vlastním jménem Enrico Nicola Mancini, se narodil 16. dubna 1924 v Clevelandu v Ohiu a zemřel 14. června 1994 v Los Angeles. Byl americkým skladatelem, dirigentem, aranžérem, pianistou a flétnistou, který je považován za jednoho z nejvýznamnějších skladatelů filmové hudby všech dob. Původ a rané začátky Mancini se narodil italským přistěhovalcům. Jeho otec Quintiliano "Quinto" Mancini pocházel z města Scanno v italském regionu Abruzzo a do USA přišel jako teenager kolem roku 1910. Jeho matka Anna (rozená Pece) přicestovala do Spojených států jako kojenec z Forlì del Sannio v regionu Molise. Rodina se přestěhovala do West Aliquippa v Pensylvánii, kde Manciniho otec pracoval v ocelárně Jones and Laughlin Steel Company a zároveň byl amatérským hudebníkem. V osmi letech začal Henry hrát na pikolu a ve dvanácti letech začal studovat klavír a orchestrální aranžmá pod vedením pittsburského koncertního pianisty a dirigenta Maxe Adkinse. Vzdělání a vojenská služba Po absolvování střední školy Aliquippa High School v roce 1942 nastoupil Mancini nejprve na Carnegie Institute of Technology (dnešní Carnegie Mellon University) v Pittsburghu. Téhož roku přestoupil na prestižní Juilliard School of Music v New Yorku. Jeho studia však přerušila druhá světová válka, během níž sloužil v americké armádě. Díky doporučení Glenna Millera byl nejprve přidělen k 28. letecké kapele, než byl přeložen do Francie k 1306. ženijní brigádě. V roce 1945 se podílel na osvobození koncentračního tábora Mauthausen-Gusen v Rakousku. Profesní začátky Po návratu z války v roce 1946 se Mancini stal pianistou a aranžérem nově zformovaného orchestru Glenna Millera, který vedl Tex Beneke. Během tohoto angažmá se seznámil se svou budoucí manželkou, zpěvačkou Virginií O'Connor, s níž měl později tři děti – dvojčata Monicu a Felicii a syna Christophera. V roce 1952 nastoupil do hudebního oddělení společnosti Universal-International, kde během následujících šesti let přispěl hudbou k více než 100 filmům, včetně snímků jako Netvor z Černé laguny, Netvor přichází nebo Příběh Glenna Millera, za který získal svou první oscarovou nominaci. Spolupráce s Blakem Edwardsem Zlomovým okamžikem v Manciniho kariéře bylo setkání s režisérem Blakem Edwardsem v roce 1958, kdy začali spolupracovat na televizním seriálu Peter Gunn. Tato spolupráce položila základy dlouhodobého profesního i osobního přátelství, které trvalo 35 let a zahrnulo 30 filmů. Album The Music from Peter Gunn získalo vůbec první cenu Grammy za album roku a Mancini se díky němu etabloval jako průkopnický skladatel, který do pozdně romantické orchestrální filmové a televizní hudby té doby začleňoval jazzové prvky. Vrchol kariéry a nejslavnější díla Manciniho nejslavnější skladby vznikly v 60. a 70. letech. Za film Breakfast at Tiffany's (1961) získal dva Oscary – za nejlepší hudbu a za původní píseň "Moon River" s textem Johnnyho Mercera. Tato melodie se stala jednou z nejznámějších filmových písní všech dob a byla nahrána ve více než tisíci verzích. O rok později získal další Oscara za titulní píseň k filmu Days of Wine and Roses (1962), opět s textem Johnnyho Mercera. Mezi jeho další významné filmové skladby patří hudba k filmu The Pink Panther (1963), jejíž ústřední melodie se stala ikonickou a byla použita i v dalších pokračováních této série. Americký filmový institut ji zařadil na 20. místo v seznamu největších filmových melodií. Mancini složil také nezapomenutelnou hudbu k filmům Charade (1963), Hatari! (1962) – odkud pochází populární skladba "Baby Elephant Walk", která mu vynesla Grammy za nejlepší instrumentální aranžmá – a Touch of Evil (1958). V roce 1982 získal Mancini svého čtvrtého Oscara za hudbu k filmu Victor/Victoria, opět pod režijním vedením Blaka Edwardse. Kromě těchto oceněných děl složil hudbu k mnoha dalším významným filmům, jako byly Two for the Road (1967), Wait Until Dark (1967), The Great Race (1965) nebo televizní minisérie The Thorn Birds (1983). Nahrávací kariéra a koncertní činnost Mancini nahrál přes 90 alb v různých stylech od big bandu přes jazz až po populární hudbu. Osm z těchto alb bylo certifikováno jako zlatá. Měl dvacetiletou smlouvu s RCA Victor, která vyústila v 60 komerčních alb, díky nimž se stal známým jménem mezi umělci easy listening hudby. Jeho hit "Love Theme from Romeo and Juliet" se v roce 1969 dostal na první místo žebříčku Billboard Hot 100. Kromě skládání pro film a televizi udržoval Mancini také intenzivní koncertní program. Během své kariéry dirigoval téměř každý významný symfonický orchestr v západním světě a odehrál přibližně 600 symfonických vystoupení. Odkaz a ocenění Henry Mancini je považován za jednoho z nejvlivnějších skladatelů filmové hudby. Během své kariéry byl nominován na 72 cen Grammy a získal jich 20, byl nominován na 18 Oscarů a vyhrál čtyři, získal také Zlatý glóbus a byl nominován na dvě ceny Emmy. V roce 1995, rok po jeho smrti, mu byla udělena cena Grammy za celoživotní dílo. Jeho melodie z filmu The Pink Panther byla zařazena na 20. místo v seznamu největších filmových melodií Amerického filmového institutu. Henry Mancini zemřel 14. června 1994 v Los Angeles na rakovinu slinivky břišní ve věku 70 let. V době své smrti pracoval na broadwayské verzi muzikálu Victor/Victoria, kterou už na jevišti nikdy neviděl. Jeho hudební odkaz však žije dál a jeho melodie zůstávají nadčasové a stále relevantní.