Ulrich Seidl

Ulrich Seidl je jeden z nejuznávanějších rakouských filmařů současnosti známý radikalitou a nekompromisností svých snímků stejně jako kontroverzemi spojenými s jejich natáčením. Seidl se narodil 24. listopadu 1952 ve Vídni do silně věřící katolické rodiny. Prostředí, ve kterém vyrůstal, ho tak možná vedlo k původnímu záměru stát se knězem. Ten se zdá ve světle jeho tvorby poněkud paradoxní, neb Seidlovy nemilosrdné filmy jako by často ukazovaly spíše svět zbavený Boha. Přesto se však v jeho dílech motiv víry vyskytuje, stejně jako náznak soucitu s utlačovanými. Mladý Ulrich se každopádně nakonec pro dráhu duchovního nerozhodl a vystudoval žurnalistiku a drama na Vídeňské univerzitě a režii na Vídeňské filmové akademii. Během studií režie debutoval krátkometrážním dokumentem Einsvierzig (1980) o muži, jehož růst se zastavil na 150 cm. Většinu 80. a 90. let se pak Seidl zabýval právě dokumentární tvorbou, ovlivnění níž lze pozorovat i na jeho pozdějších fikčních snímcích. Z tohoto čistě dokumentárního období lze vypíchnout film Zvířecí láska (1996) zachycující osamělé obyvatele Vídně, pro které jsou jejich více či méně obvyklí domácí mazlíčci jedinou životní útěchou. Werner Herzog, sám velmi provokativní režisér, na konto Zvířecích lásky pronesl: „Nikdy v historii kinematografie jsem se tak přímo nedíval na to, co bych nazval skutečným peklem." K hranému celovečernímu debutu, Models (1999), se Seidl dostal až na samém konci tisíciletí. Vypráví o čtveřici druhořadých modelek a skrze povrchnost a vyprázdněnost světa modelingu předkládá obecný obraz deziluze a zklamání ze života. Ač Seidl mnoho postupů i témat své další tvorby předznamenal již v této prvotině, skutečně průlomový byl až další jeho snímek. Psí dny (2001) získaly Velkou cenu poroty na MFF v Benátkách. Odehrávají se na předměstí Vídně během několika parných dnů. S dokumentaristickým odstupem je tak prostřednictvím dlouhých záběrů v tomto doslovném i atmosférickém dusnu sledována řada podivných postav: mentálně postižené žena stupující automobily na cestě odnikud nikam, prodejce bezpečnostních systémů, senior a vdovec snažící si obstarat sex na výročí své svatby, matka, která se s úmrtím dítěte vyrovnává podváděním svého manžela před jeho zraky atd. Všechny příběhy pomalu spějí k násilnému vyvrcholení, které nezmírní ani přicházející déšť. Již ve Psích dnech se ukazuje další prvek typický pro Seidla, těžko sledovatelné scény lidského ponížení, často v souvislosti se sexem, které nemusí být nutně násilné, přesto vzbuzují krajně nepříjemné pocity. Taková scéna se vyskytuje i v dalším režisérově filmu s názvem Import/Export (2007). Ten, jak název napovídá, vypráví paralelně dva příběhy. Ukrajinka Olga odjíždí s vyhlídkami na lepší život do Rakouska, kde se k ní však místní chovají jako k méněcenné. Zadlužený Rakušan Paul se naopak se svým otcem přes Slovensko vydává na Ukrajinu, aby zde opravil pár automatů na bonbóny. Seidl zde ostře kritizuje rakouskou přezíravost vůči pracovníkům z východní Evropy. Následovala trilogie Ráj: Víra (2012), Ráj: Láska (2012) a Ráj Naděje, z níž do popředí vystupuje prostředně jmenovaný díl. Ráj: Láska sleduje rakouskou padesátnici Teresu, která se vydává do afrického letoviska za milostným dobrodružstvím. Místní mladíci zde navazují milostné vztahy z Evropy přijíždějícími ženami na prahu stáří, aby uživili své skutečné rodiny. V tomto snímku prolnutém řadou scén, v nichž se diváka zmocňuje až nesnesitelný pocit studu, Seidl kriticky odhaluje až koloniální vztah Evropanů k Africe. Zatím předposlední autorův hraný film, Rimini (2022), soutěžil o Zlatého medvěda na německém Berlinále. Na něj navazující Sparta (2022) byla vyřazena z filmového festivalu v Torontu po kontroverzích týkajících se neetického zacházení s dětmi při natáčení. Podle zjištění časopisu Der Spiegel neměli rodiče dětských neherců informace o tom, že se film zabývá tématem pedofilie. Při samotném natáčení pak byly děti údajně vystaveny traumatickým zážitkům, když pro ně nebylo možno plně rozeznat, kdy končí fikce a začíná realita.