Nějací ezo blbci se v tom možná najdou ale když jsem se nenudil byl jsem tématem a chováním všech zúčastněných spíše zhnusenej a všechny bych je profackoval. Téma manipulátorství, tu na mě nijak nepůsobilo.
Každý má dneska něco, ten nejí maso, protože viděl dokument "Tak se spí na jatkách.", druhý zase drží Carnivore dietu (to je zase opak vegana a jí jen stravu živočišného původu) a mnoho dalších způsobů. Protože tohle moderní liberálně demokratická doba umožňuje, každý má právo volby. Nikdo Vám neříká v co věřit, nebo koho volit. A svobodně se tak můžete střídavě rozhodovat, co budete začleňovat do svého jídelníčku. Dává Vám to pak jedinečný pocit, že jste nad ostatními a skutečně rozhodujete o svém těle.. Club Zero je o skupince studentů, kteří se rozhodli následovat cestu "uvědomělého stravování", tedy nad každým soustem se zamyslet vychutnat si ho a ponechat v izolaci od ostatních chuť a energii mísících dalších soust. Tenhle stravovací směr dokáže studenty posadit do středu pozornosti, když odmítají doma jíst a jsou čím dál šťastnější, jaký efekt JEJICH rozhodnutí má na JEJICH zdravotní stav a tělo, kterému svou silou mění.. Ale kde je hranice, jak dlouho se dá nejíst a nebude problém, že takové úvahu přichází zrovna ze školy.. Barevná festivalovka o fikční emancipaci a objevování sebe sama, která sarkasticky komentuje svět, kde je téměř nemožné vybrat společné obědové menu pro dvacet lidí.. 70%
Vizuálně podmanivý snímek je třeba chápat jako groteskní satiru, obžalobu civilizačních chorob vedoucích k úzkosti a zoufalé touze po kontrole stravování, pocitů i života. Hausner některé momenty schválně žene do extrému, jiné jsou zase až zbytečně doslovné, nicméně dílo jako celek nelze smést ze stolu. Svou naléhavostí donutí publikum k ne zcela příjemnému, ale o to důležitějšímu zamyšlení.
6/10. Obskurní filmek zabrušujíci do několika aktuálních a zajímavých témat. Bohužel mi nepřijde, že by některé z nich dokázal vytěžit alespoň na podstatnou část svého potenciálu. Je to jen takové plytké klouzání po povrchu, které je ale oku lahodící. Interiéry jsou fascinující.
Skvělý bizárek o kultu nežravců.. Mia hrála famózně (kam se na ní hrabe Manson) a nejednou jsem měl chuť jí proplesknout za to, jak postavu náboženského fanatika sehrála. Sám jsem si prošel poruchou příjmu potravy a nebylo mi cizí si hezky po jídle zajít na záchod a uvítat ho zpět v míse a tady to bylo surově a hlavně reálně u jedné z postav zobrazeno. Ostatní to dělali z jiných důvodů, který by jim i Greta Thunberg musela vyčítat. Krásně natočené, s decentní, ale důslednou hudbou.
Absurdně geniální bizarní záležitost a to v tom nejlepším slova smyslu! Velice závažné téma je zde pojato z té maximálně extremistické strany a je to svou ironií a biblickou náturou neuvěřitelně zábavná a vtipná jízda, taktéž skrze manipulativní praktiky slečny Novákové. Skvělá hra s pestrými barvami, které postupně blednou a zároveň znázorňují stav hlavních postav. No a finální scéna nádherně symbolická právě na biblické motivy, I love it.
Předně úchvatná a zábavná výprava (prostředí, barvy, kostýmy) výborná kamera a hudební pozadí. Pokud jde o samotný obsah, gastronomické téma není podstatné a na ně satyra nesměřuje. Jde o metaforu odkazující na obecný problém manipulace, relativizace dosavadních "hodnot" ve světě ovládané ideologiemi vyrobenými za účelem odvádění pozornosti od podstatných témat a jejich nahrazování různými účelově vytvářenými spasitelskými projekty, vytvářejícími živnou půdu pro politické a náboženské extrémy. Víc než zfanatizovaná učitelka vedoucí své stádečko ke spáse, působí odpudivě chování jejího okolí (rodiče, škola) ochotného "mít pochopení", chovat se korektně i ve vztahu k zjevným nesmyslům (až je pozdě). Rodiče nedisponují schopností zachránit své potomky, protože hrají své role ve stejné hře. Režisérka přitom vtipně sama téma relativizuje a podsouvá , že neví, na jaké straně vlastně stojí. Proto i otevřený konec. A v takovém světě prostě žijeme.
Umění. Každá jednotlivá scéna je umělecký počin, jako by snad byl snímek tvořen pouze fotografiemi. Jarní zelená. A příběh? Upřímně, cíleně a uvědoměle mě sere na tolika frontách až jsem se nutila zuby i nehty to dokoukat. Miluju to, jak paní Nováková hraničí mezi realitou a svou vlastní deziluzí a ze svého předmětu i z interakce s žáky doslova tvoří prostředí pro kult. Líbí se mi i zasazení do středoškolského prostředí, kdy dává největší smysl zkoušet stupidní diety či se pouštět do nebezpečných životních věcí s vidinou toho, že se jedná o klíč k životu, o kterém nikdo jiný neví (nebo v tomto případě ví jenom elitní skupina lidí). Andrew Tate.