Jeden den v zázemí Newyorkské restaurace zaplněném národnostně a etnicky různorodou společností zaměstnanců (většinou imigrantů) s jejich úmornou prací, ale i sny, které se nenaplní, protože jiný život jim není souzen. Jakýsi koncentrát zadního dvorku současné západní společnosti, lidí, na kterých stojí naše radostné konzumní žití. Film ale není žádná úmorná sociálně kritická společenská studie. Vše je podáno s humorem a sarkasmem ze kterého jistě nakonec mrazí. Černobílé filmové zpracování v malém formátu je velmi rafinované a působivé, stejně jako hudba a autenticky působící herci. Určitě jde o divácký zážitek.
Nevěřil bych, že tři žánrově odlišné a nijak obsahově originální bloky se dají spojit do chytrého a velmi vtipného celku. Tvůrcům se to myslím zdařilo. Také mě potěšila Zlatá palma z Cannes pro normální zábavný film, který navíc moc nesplňuje aktuální kritéria progresivistické ideologie. Ani, i když je sebevědomá a emancipovaná, rozhodně není profilem dnes preferovaní silné ženské hrdinky, která to nakonec všem natře nebo alespoň utrpí nějaké zásadní morální vítězství. Je spíše vláčena událostmi a její romantický sen dostává na frak, až to trpkého konce. V podstatě je tím svým způsobem sympatická, zejména v konfrontaci s oligarchickou rodinkou. Představitelé Anory a Ivana, ale i Arméni, výborní.
Celý film jsem byl v domnění, že jde o parodii, už dlouho jsem se tak nenasmál. A ejhle parodie to nebyla. To dílko nebylo ani béčko, ale nějaké písmeno zcela mimo abecedu. Bylo to tak nesmírně blbé, že to ani nechci blíže komentovat. Josh Hartnett - jeden z nejhorších hereckých výkonů v dějinách kinematografie. Režisér natočil poslední dobrý film před dvaceti lety.
Poněkud plochý romantický příběh byl docela dobře stravitelný ve filmu z roku 2011 (cca hodinu a tři čtvrtě), ale sledovat totéž roztahané do čtrnáctidílného seriálu bylo čiré utrpení. Kromě toho si dovedu představit, že hlavní hrdina měl potřebu dvacet let pravidelně vídat někoho jako Anne Hathaway, ale to škaredé děvče ze seriálu...?