Muž, kterému scénář vykuchal život. František Kriegel obětí filmového atentátu

V tuto chvíli před sebou máme dvouhodinové interiérové konverzační drama o událostech z roku 1968, kde by hlavní postavou měl být politik a lékař František Kriegel. Jenomže jí tak úplně není. Na rozdíl od ostatních aktérů má sice i manželku a civilní povolání, ale dramaturgicky je podobně rozvinutý jako všichni okolo.

Víme, že není papaláš a nevozí se služebním drahým autem; víme, že je v nemocnici pedant na podřízené, ale zároveň má smysl pro spravedlnost. Víme, že mladá sličná reportérka, která se ho snaží v úvodní scéně zpovídat, aby se vyprávění nějak otevřelo, je jeho příbuzná, která dobře ví, že v minulosti byl kovaným stalinistou a součástí komunistického převratu v roce 1948. Za oněch dvacet let si však vyvinul vizi „demokratického socialismu s lidskou tváří“ a nechce, aby Československo bylo tak závislé na Sovětském svazu. Víme, že tento kultivovaný přímý muž má za manželku sošně hrdou Rivu, která překládá poezii a byla v koncentračním táboře.

Bramborovitý démon Brežněv je nicméně proti čechoslovácké „kontrarevoluci“ a Krieglovi jako haličskému židovi kádrově zaujatý. Antisemitismus nebyl jen výsadou nacistů, ale i bolševiků. Z ne úplně jasných důvodů, přičemž stále mluvíme o tom, jaké informace nám poskytuje samotný film, se sovětské vedení východního bloku rozhodne provést vojenskou invazi do Československa o síle půlmilionu mužů nazvanou Operace Dunaj. Naši bratia Čechoslováci ve vedení strany protestují, ale není jim to nic platné. Odvezou je do Moskvy, kde na ně vyvíjejí nátlak, aby podepsali, že s přítomností vojsk na území státu souhlasí. Kriegel je z nich nejvzpurnější a také nejizolovanější. Jako jediný odmítne schvalující dokument podepsat.

A to bylo zhruba tak vše, co se ve filmu stalo. Hodně to odnese ještě Rivka při výsleších na StB či kýhovýra kde. Jako oživlá učebnice dějepisu to snad postačuje a možná se u toho děti školou povinné nebudou moc nudit, i když je dost pravděpodobné, že se budou ztrácet, kdo je kdo a proč občas mluví všichni rusky (většina s českým přízvukem), občas česky (někteří s ruským přízvukem). Kdo si chce ušetřit hodinu času, může se podívat na 5. díl seriálu České století s názvem Musíme se dohodnout, který vznikl v roce 2014 a dosud je k dispozici na iVysílání ČT.

Hledat ve snímku Muž, který stál v cestě, něco jako jednotící uměleckou vizi, nelze. Jsou tu solidně ošacení, solidně namaskovaní a solidně nasnímaní lidé v oblecích s různými květáky, rejžáky, přehazovačkami a gumovými plešemi na hlavách, kteří se nacházejí v nahnědlých kulisách a pronášejí se silnou intonací zásadní věty, které nekrouží kolem ničeho jiného než dilematu podepsat/nepodepsat.

Není to taková legrační tragédie jako svého času Milada (2017), která zavraždila Miladu Horákovou podruhé, tentokrát kapitalisty, ani nejsme v úplně pimprlovém a nesnesitelně dvousetminutovém divadle jako ve Dnech zrady od Otakara Vávry. Chybí tu však cokoli reálně napínavého, jakýkoli závan politického thrilleru, jaký se v jistých ohledech zdařil Ondřeji Trojanovi se snímkem Toman (2018), kde hraje hlavní roli Jiří Macháček. Jenomže tady pomohlo, že reálný předobraz hlavního hrdiny měl skutečně rozměry jako ze špionážního románu.

František Kriegel je „postava svědomí“, principiálně niterná. Z filmového hlediska je na něm přitažlivé, že jde o ambivalentní figuru. O někoho, kdo má černé svědomí, ale kdo zároveň pomáhal mnoha lidem, aby neskončili špatně v systému, jenž sám budoval. Pakliže mu však, podle slov scenáristy Ivana Fíly, seberete prvních dvanáct obrazů, scén, z nichž je možné pochopit, co byl zač, a uberete obrazy zachycující jeho ústup z funkcí a desetiletou perzekuci, zbývá jenom čítankově kladný zásadový hrdina. Takový, co si chvíli posedí na cele, zahraje si tam šachy a sleduje, jak se všichni okolo něj hroutí, zatímco on zůstává pevnou morální skálou.

Všechno se odehraje tak rychle a bez kontextu, že by se film klidně mohl jmenovat Blitzkriegel, pak by mu bylo možné ledacos odpustit. Ostatně i na videa na YouTube se lidé často dívají rychloposuvem, hlavně když šprtají k maturitě. Tomáš Töpfer nemá v tomto pojetí prakticky co hrát, jen se musí pokoušet přeprat svou lehce gumákoidní masku, což je to malé vítězství, jež je mu v bezkrevné a bezradné režii náhradníka Petra Nikolaeva umožněné.

Horší je, že výrazněji se jeví (před pár dny v pouhých 43 letech zesnulý) Daniel Heriban v roli labilního a nerozhodného Alexandra Dubčeka a Andrian Jastraban coby sofistikovaně taktizující Gustáv Husák, u nějž pochopíme, jak se z politického vězně mohl stát prezidentem. Pokud jsou však vedlejší role lepší než hlavní, dílu to zákonitě neprospívá. Chybí jakýkoli pocit, že odtikává deadline, chybí atmosféra strachu v zemi, která zhruba na týden přišla o svou vládu. Není tu dostatečně ukázaný chod tehdejších médií, která statečně informovala o situaci a mátla okupanty.

Je nepochopitelné, proč z původního záměru zmizelo asi jen dvacet, možná třicet minut děje původního scénáře, který by všemu dodal na plastičnosti, komplexnosti a živosti. Co vedlo producenta k tomu, že projekt takto umrtvil, aniž by se jakkoli zásadně ušetřilo nebo docílilo toho, že film bude mít šanci na uvedení v zahraničí? Sen, že by se u nás podařilo natočit politický thriller v duchu Costy-Gavrase, se rázem rozplynul.

Dostáváme jen další produkt ani ne tak primitivního, ale jednoduše banálního antikomunismu, kde se postavám ani nedopřeje trocha dvojznačnosti a z Rusů se opět vyrábějí jen nelidská monstra. Nebylo by snad vzrušující proniknout pod slupku až nemotivovaně zákeřného zla? Nebylo by tu nakonec víc vášně a většího boje idejí, silnější tlak nemilosrdných dějin? Možná bychom se díky tomu dozvěděli víc i o současnosti, kdy se velká říše znovu snaží schlamstnout tu menší.

Muž, který stál v cestě nebude na žádném mezinárodním festivalu, nebudou se na něj stát fronty před kiny, nebude stálicí televizních repríz. Ale mohli bychom ho přihlásit do soutěže o nejzbytečněji zpackaný film, který měl v prvopočátcích svého vzniku velký potenciál. V této soutěži má šanci uspět na výbornou.