Články o Ben-Hur

Není to až taková doba, co zlaté sošky pro nejlepší filmy roku připadaly zejména populárním a finančně profitujícím titulům, o kterých slyšeli snad všichni. Když film může být extrémně úspěšným blockbusterem, proč by zároveň nemohl být oscarovým? Režisér netflixovské sci-fi Pasáž či Avengers: Endgame Joe Russo se domnívá, že tento trend skončil, potažmo výrazně zeslábl, vlivem kdysi mocného producenta Harveyho Weinsteina. Ten prý mainstreamové snímky bojkotoval ve prospěch menších uměleckých děl, což příznačně dokládá slavná oscarová kontroverze z roku 1999.

Hollywood milujeme pro vyprávění velkých příběhů, jejichž aranžmá už v počátcích kinematografie ovlivnilo většinu světových trhů. Dějiny tohoto klasického vyprávění jsou dýchajícím organismem, který se proměňuje na základě svých zkušeností, ale zůstává věrný tradicím i hluboko ve své postklasicistní éře. Pokud chceme vysledovat opakující se rysy a přidružené významy, můžeme se zaměřit třeba na katastrofický žánr, který příkladně naplňuje základní formální funkce těchto příběhů. Možná jste si ostatně všimli, že všudypřítomná destrukce v dílech Rolanda Emmericha a dalších tvůrců většinou směřuje také k jednomu důležitému osobnímu cíli postav, konkrétně k rehabilitaci ohroženého heterosexuálního páru a obnovení protagonistova statusu quo.

Akční filmy existují od raných let kinematografie, velkými pionýry kaskadérských šíleností byli mistři němé grotesky. Od úsvitu širokoformátových blockbusterů v padesátých letech se filmové atrakce stříbrného plátna předháněly v tom, jaké vykutálenější popření bezrizikové inscenace nabídnou. Všichni Bondové, Jackie Chanové či Cruiseové dodávají anonymnímu řemeslu prestižní tvář, kterou ale léta bez ovací tvarují stateční kaskadéři, smělí komparzisté a samozřejmě tvůrci, chrlící ikonické momenty, s nimiž brnkají na nervy pojišťovnám. Deník The Sun zveřejnil průzkum firmy Samsung, v němž dva tisíce respondentů pátralo po dvacítce největších kaskadérských kousků kinematografie. Vítěz nepřekvapí stejně jako spousta dalších zmíněných veličin. Přece se však najde minimálně jedno neprávem zaprášené jméno, jež hlasující opomněli navzdory jeho nadčasovému a racionalitu dodnes zpochybňujícímu přínosu.

Takhle se tvoří filmová magie. Stačí pár stovek milionů dolarů a v zádech k tomu hrdinský odkaz Maxima Decima Meridia, jehož osudy v historickém velkofilmu Gladiátor před čtvrtstoletím rozplakaly i želvu. Recept na odkládané pokračování v režii Ridleyho Scotta a se scénářem Davida Scarpy (Napoleon) byl v podstatě jednoduchý – na ničem nešetřit. Gladiátor II, který vkročí do arény na smrt už 14. listopadu, možná prvním trailerem nevyvolal úplně pozitivní humbuk, ale jedno mu už teď nikdo neupře. Totiž impozantní starověké kulisy, jež štáb postavil na Maltě a nad nimiž v novém videu žasne i představitel císaře Gety, herec Joseph Quinn.

Pokračování sandálového velkofilmu Gladiátor (Gladiator) od Ridleyho Scotta se z natáčecích lokací přesunulo do střižny, písky Kolosea znovu nasáknou krví od 21. listopadu, takřka čtvrtstoletí po premiéře jedničky. Hrdina Maximus v podání Russella Crowa je sice definitivně po smrti, ale výpravný snímek stočí pozornost na už dospělou postavu Lucia (Paul Mescal), synovce usmrceného císaře Commoda (Joaquin Phoenix). A podle první šeptandy ze studiového zákulisí by epické měřítko rozhodně nemělo stagnovat.

Titanic si právě vydobyl pozici druhého nejlepšího romantického filmu všech dob podle čerstvě zveřejněného žebříčku magazínu Variety, vtěsnaný mezi ikonickou Casablanku a Hitchcockovo Chyťte zloděje (To Catch a Thief). Je to konečné stvrzení rehabilitace snímku, který nejprve získal srdce kritiků i diváků, následně vyhrál jedenáct Oscarů, ale také ho považujeme za zrod moderní hate-culture, kdy se popkulturní dílo stává terčem kataklyzmatické veřejné nenávisti a člověk se musí bát prokázat mu sympatie. To už odvál čas, jenže konečné zadostiučinění jen stěží zvládne vymazat tíseň a ponížení, s nimiž se museli po premiéře setkávat Leonardo DiCaprio a předně Kate Winslet.

Ve svých jednaaosmdesáti letech se letos Martin Scorsese stal nejnominovanějším žijícím režisérem. Postarali se o to Zabijáci rozkvetlého měsíce (Killers of the Flower Moon), kteří mu umožnili nechat za zády Stevena Spielberga, jenž se tímto pomyslným titulem mohl pyšnit doposavad.

Už roky si pravidelnější filmoví diváci a divačky pokládají otázku, proč se americká filmová akademie tak moc zatoulala od komerčního vkusu. Byly ostatně doby, kdy o hlavní Oscary soutěžily zpravidla ty nejúspěšnější produkce roku. Nůžky se začaly rozevírat koncem sedmdesátých let, Akademie se nikdy necítila příliš pohodlně okolo masově komerčních titulů následujících model Star Wars. Přesto stále platilo, že oscarového vítěze většina veřejnosti alespoň zná. Ne, za tu změnu nemůže woke Hollywood, to by se sošky automaticky nasypaly na Black Panthera a bylo by hotovo. Může za to internet.

Barbie se svou bezmála miliardou a půl dolarů a převážně spokojenými reakcemi překonala i ta nejoptimističtější očekávání. Nyní se čeká, jak si růžový blockbuster povede během udílení filmových cen. Ty poslední roky hledí spíš směrem k menším produkcím, nyní se však nashromáždilo dost záminek k učinění výjimky. Barbie má potenciál dokonce i na výherní kombo, jehož jsme byli v historii svědky pouze třikrát.

Žebříček skutečně nejdražších filmových scén lze sestavit jen těžko. Každá produkce totiž náklady počítá trochu jinak a někdy se dozvíme jen cenu kulis či herců, ale už ne samotného štábu. O spoustě skutečně velmi drahých taškařic však nelze pochybovat a jako publikum můžeme jen žasnout nad tím, jak hluboko jsou filmaři občas ochotní sáhnout do (cizích) kapes.