Proč přestaly Oscary vyhrávat úspěšné megafilmy? Potopil je Titanic!

Za okamžik konečného rozkolu mnozí považují jedenáctioscarový Titanic, v němž se naposledy organicky střetl absolutní megahit a miláček kritiky s akademickým uznáním. Blockbuster Jamese Camerona se také stal prvním filmem, jejž obklopila vlna toho, co bychom dnes nazvali „virální nenávistí“. Všudypřítomný snímek začal mnoha lidem lézt krkem jednak pro nemožnost se mu vyhnout, ale také proto, že si vypěstoval silnou základnu fanynek a byl identifikován jako „ženský film“. Což je nálepka, jež většinou automaticky odstřihává dílo od zařazení k uměleckému kánonu.

Na první pohled Titanic splňuje všechny nároky Akademií ceněného velkofilmu a z produkčního hlediska jde o dílo nerozeznatelné od jediného předchozího titulu, jenž obdržel stejný počet sošek – Bena Hura z roku 1959. Jedná se o nákladné snímky, jež zapřáhly veškeré technologické know how nastřádané Hollywoodem, aby jeho prostřednictvím odvyprávěly opulentní pseudohistorické příběhy. Jenže kde je Ben Hur hypermaskulinním vyprávěním o vojákovi, který se vzepřel svým nepřátelům, tam je Titanic romantickým snímkem o ženě, jež se vzepřela svému společností určenému údělu. Jedná se o děj plný komplexních, psychologicky hlubokých postav? Nikoliv, ale to nebyl ani Ben Hur. Na filmech lze oceňovat i jiné věci než realistické a jemně propracované konflikty, proč to tedy najednou vadí?

Filmová videoesejistka a spisovatelka Lindsay Ellis považuje veřejný odpor, jenž se proti ocenění Titaniku zvednul, za poslední kapku pro Akademii. Není důležitý ani tak důvod, proč byl Titanic odmítnut, jako intenzita, s níž k tomu došlo. I celá odborná veřejnost začala nakonec podléhat nátlaku svých zákazníků. Když si čteme první recenze, mluví o mistrovském díle, kde autoři a autorky stejnou měrou chválí technickou stránku jako čistý, precizní a emocionálně rezonující příběh. V textech pozdějšího data se začínají objevovat výtky vůči melodramatickým aspektům a zacílení na ženské publikum – papouškují se výtky „zdola“. Magazín Empire v bezprecedentním tahu po opakovaných a velmi agresivních žádostech svého čtenářstva snížil hodnocení své recenze z plného počtu pěti hvězd na čtyři. Po letech (kdy se veřejnost uklidnila a začalo být v pořádku opět tvrdit, že Titanic je špičkový film) vrátil původní skóre a omluvil se za zpronevěření proti základním ideálům publicistické integrity.

Vidíme tu ale tlak, který se o dekádu později ze strany veřejnosti s nástupem sociálních sítích jen zintenzivňoval. A Akademie se v důsledku zatvrdila vůči produktům „nízkého umění“, jejichž ocenění má potenciál vyvolat hlasité negativní reakce. Nezapomínejme nakonec na smysl Oscarů – jde o ceremoniál, v němž lidé z filmové branže oslavují sebe sama. Cílem je předložit veřejnosti seznam děl, jež podle filmařů nejlépe reprezentují hollywoodský kumšt. A jestliže ocenění blockbusteru víc než potlesk vyvolává hádky a pochyby o kompetenci hlasujících, je třeba své veřejné výběrové portfolio seskládat podle jiného klíče.

Samozřejmě nemůžeme tuto událost číst tak, že ji Titanic zapříčinil – ten se stal jen hromosvodem, do nějž poprvé uhodily společenské a technologické změny, jež vedly k novému typu diváckých reakcí a jejich distribuci. Šlo o předzvěst doby, kdy je tak snadné a vděčné pokřikovat vulgární nadávky a mnout si ruce nad vzbuzeným zájmem. Doby, v níž ostatně stále žijeme.

Akademie tedy zabrala defenzivní pozici a začala oceňovat bezpečná dramata, jež se buď věnují (podle Hollywoodu) důležitým společenským tématům, nebo oslavují filmovou branži. Výjimky tu pak potvrzují pravidlo – Gladiátor byl velký hit, ale také film, který se obrací k tradici sandálových opusů, jakým byl Ben Hur. A Pán prstenů získal svých jedenáct Oscarů až na třetí pokus, kdy předchozí dva díly hlasující víceméně ignorovali. Po premiéře Návratu krále už měla Akademie jistotu, že veřejnost si ocenění Petera Jacksona skutečně přeje.

Hollywood navíc ovládly komiksové velkofilmy, které málokdy dosahují kvality a společenského statusu, u nichž by mělo smysl očekávat zájem Akademie. A zmizely „mid-budget“ produkce, jež by představovaly rozumný kompromis. Jako by dnes existovala jen nenápadná dramata, nebo naopak uřvané spektákly. Z nich se pak Akademie jednoznačně klaní k těm prvním. Z komiksů měli šanci jen Black Panther, Joker a Temný rytíř (The Dark Knight), pouze o tom posledním se pak spekulovalo opravdu navážno. Kdyby film postavení Temného rytíře přišel do kin třeba předloni, Akademie už by po něm nejspíš nadšeně skočila, protože se zaměřením na neokázalé filmy klesl zájem veřejnosti o výsledky. Nyní však, vzhledem ke klesajícímu zájmu o komiksy, mizí i společenská poptávka po jejich ocenění, takže tenhle vlak nejspíš ujel a oscarového komiksu už se nedočkáme.

Je však příhodné, že nakonec bude dost možná skutečně Christopher Nolan, kdo prokletí prolomí. Jeho stomilionový Oppenheimer je totiž letos oscarovým favoritem (byť jisto stále nemá). Je to ostatně velmi atypický blockbuster, jemuž se za IMAXový formát a Nolanovu pověst režiséra velkých filmů podařilo skrýt celkem komorní drama, podobající se spíš zmíněným „mid-budget“ filmům. Po ocenění Oppenheimera se tedy neotevírá přímá cesta k ocenění typických rodinných blockbusterů, přesto může jít o důležité překonání psychologického bloku. Hlavního Oscara si poprvé po dvaceti letech odnese bezmála milardový velkofilm. Pomáhá i prominence Barbie, jež se dostala mezi patnáct nejúspěšnějších filmů všech dob (bez započtení inflace). Není sice favoritem hlavních sošek, její přítomnost je přesto pozitivní. Vzhledem ke klesajícím tržbám a negativním reakcím na poslední komiksy je pak možné, že producenti začnou hledat cestu ven a za dalších 20 let budeme o letošku mluvit jako o době, kdy se začaly nůžky opět zavírat.

Podívejte se na seznam nejočekávanějších filmů roku podle databáze Kinoboxu.