Už pojedenácté si na své přijdou fanoušci sci-fi filmů a kultury díky festivalu Future Gate, který se v Praze uskuteční v termínu od 24. do 30. září a následně procestuje půltucet tuzemských měst, než se na konci října vydá za hranice do Košic. Stále jde o největší středoevropskou přehlídku sci-fi, jíž se letos navíc podařilo přilákat velmi atraktivního hlavního hosta.
Technologický vývoj je především v posledních dvou stoletích úžasný, úroveň života na Zemi se v obecném měřítku stále zlepšuje a od druhé světové války jsme neměli válečný konflikt, který by vojensky rozmetal regionální meze a připravoval o život miliony lidí (přestože strašlivé genocidy v Africe se nesmí přehlížet a některé vnitrostátní diktatury nepolevují). Budoucnost civilizace přesto nevypadá zcela růžově. Ve vybledlých barvách ji často vykreslují také filmová díla, ať už ta původní, nebo odvozená z obvykle mnohem komplexnějších literárních zdrojů. Představme si šťastnou třináctku dystopických snímků, jež během necelých sta let nejvýrazněji utvářely přemýšlení o tomto subžánru, který se nemusí omezovat pouze na ryze futuristické science fiction.
Legendární filmový režisér Francis Ford Coppola nikdy neměl problémy utrácet a v absurdních podmínkách tvořit megalomanská díla, z nichž mnoho spadá mezi absolutní klasiky. Před 45 lety celý svět sledoval filipínskou produkci válečné Apokalypsy, k níž si tvůrce Kmotra a zakladatel nezávisle operující společnosti American Zoetrope pojistil veškerá autorská práva. Něco podobného předvádí v pětaosmdesáti letech se svým definitivním opusem, tajuplnou sci-fi Megalopolis, již po čtyřech dekádách příprav konečně uvedl na festivalu v Cannes. Reakce nemohou být rozporuplnější a projekt, do něhož Coppola z vlastní kapsy investoval údajně 120 milionů dolarů, nemá snadnou pozici ani po sehnání distributora. Svolné studio Lionsgate (série John Wick) totiž odmítá proplatit marketing, který si má vyžádat dalších dvacet milionů. A dobře zajištěný filmař zřejmě naposledy provětrá peněženku.
Druhá Duna (Dune: Part Two) je jistě nejočekávanějším filmem za dlouhou dobu, a to tím spíš, jak moc se odkládala. Včera si tvůrci odbyli londýnskou premiéru, kde se Zendaya objevila v kovovém a skleněném obleku inspirovaném ikonickou Metropolis a bulvární novináři měli pré. Co je pro nás důležitější, po jejím skončení padlo embargo na vyjadřování názorů na sociálních sítích, můžeme se tedy začíst do prvních rychlých reakcí.
Režiséru Kmotra (The Godfather) či Apokalypsy (1979) Francisu Fordu Coppolovi je 84 let a plní si filmařský sen, s nímž podle všeho usíná od počátku 80. let. Už tehdy hovořil o epickém dramatu Megalopolis odehrávajícím se v kulisách nově vystavěného New Yorku, který v budoucnosti podlehl neznámé katastrofě. Coppola, jenž svůj poslední celovečerní projekt uvedl k nevalnému úspěchu před třinácti lety, si musel Megalopolis sám zafinancovat prodejem výnosné vinice. Během loňska film navzdory zvěstem o zákulisním chaosu dokončil a nyní jej hodlá poslat na květnový festival v Cannes, přičemž na Instagramu zveřejnil první oficiální plakát.
Film Christophera Nolana Oppenheimer (2023) o vývojáři jaderné bomby sklidil třináct oscarových nominací, řadí se tudíž mezi vůbec nejúspěšnější díla, jaká kdy přilákala pozornost Akademie. Skoro miliardový divácký hit spojil náročnou a důležitou látku s režisérovou schopností vyprávět atraktivně a zábavně pro široké publikum, čímž částečně zrcadlí spoustu sci-fi projektů, které vzešly ze společenského klimatu vázaného na technologický vývoj po druhé světové válce. Strach z bomby tehdy nedokumentovali pouze vážení režiséři jako Akira Kurosawa nebo Stanley Kubrick v jejich dílech Žiji ve strachu (Ikimono no kiroku) a Dr. Divnoláska (Dr. Strangelove or: How I Learned to Stop Worrying and Love the Bomb), nýbrž i tucty béčkových tvůrců sci-fi, jež vynález „Amerického Promethea“ Roberta Oppenheimera navždy ovlivnil.
Několik titulů němé éry kinematografie si v cinefilní komunitě vydobylo až nestřídmé renomé. Jde o velkolepé produkce, které posunuly svůj obor a staly se předzvěstí ideálu filmového autorství. Pověst těchto snímků často jen stoupá s tím, že jsou z nějakého důvodu nekompletní či přímo ztracené. Vždyť jaké dílo se dá lépe obdivovat, než takové, které nejde porovnat s našimi očekáváními? Patří sem Metropolis Fritze Langa, von Stroheimova Chamtivost a nyní nejaktuálněji Napoleon Abela Gance. Tento mistrovský kus, existující jako torzo, se díky intenzivní práci archivářů a restaurátorů povedlo uvést alespoň v úctyhodné pět a půl hodiny dlouhé verzi. Ta zdaleka není kompletní, své pověsti však nedělá ostudu.
Filmové umění je úzce propojené s literárním, hudebním a především tím výtvarným. Filmaři a filmařky již od počátků čerpali inspiraci z výtvarných děl, z nichž lze odkoukat práci se světlem či precizní kompozice. V jakých případech však filmy obrazy explicitně citují?
Kvůli Matrixu, který roku 1999 inspiroval novou generaci akčních tvůrců, se přehlíží o rok mladší a tematicky podobný Smrtihlav režiséra Alexe Proyase. Existenciální sci-fi noir v kulisách temného, přeskupujícího se města přistupuje k myšlenkám o spolehlivosti každodenního života z odlišné perspektivy a využívá žánrové trendy minulosti. I po 25 letech od premiéry zůstává pozoruhodným a nepochopeným filmem.
Z Kambodže do Berlína a teď i do Česka přichází experimentální artovka Všechno bude v pohodě, která navzdory množství děsivých výjevů a originálního mixu zdánlivě nesourodých prvků nakonec jen proteče mezi prsty. Ale stane se tak způsobem, jenž je v současné nabídce kin rozhodně velmi specifický.
