Jak skutečný Oppenheimer navždy změnil žánr sci-fi? Strach z bomby prosákl filmy

Samotná definice žánru sci-fi je ošemetná. Většina lidí si ji spojuje s futurismem a předpověďmi budoucích časů, kdy civilizace žije v utopickém či dystopickém světě. Pohybuje se na hraně vědeckých prognóz, Newtonových fyzikálních zákonů a také nadpřirozena a fantaskních motivů, kam dosud spadá třeba cestování časem nebo oživování dinosaurů.

Může nám pomoci například dílo teoretika Tzvetana Todorova, jenž hranice fantaskního určuje podle interakce se dvěma dalšími literárními kategoriemi – podivností (uncanny) a zázračností (marvellous). Zatímco podivnost směřuje do nitra lidského nevědomí a oživuje Freudovskou psychoanalýzu a termíny jako doppelganger nebo cyborg, zázračnost se vztahuje na viditelné nadpřirozené odchylky od reality. Fantaskní zážitek reflektuje střetnutí postav se silami, které vytváří jiné zákony světa než ty, s nimiž jsme se dosud setkali.

To do jisté míry odpovídá nepředstavitelnému prožitku lidí v Hirošimě a Nagasaki, na něž Američané v srpnu 1945 svrhli nově zkonstruované jaderné bomby. Jak říká i Oppenheimer (Cillian Murphy) v Nolanově filmu: „Nepodceňujte psychologický dopad atomového výbuchu. Tři tisíce metrů vysoký ohnivý sloup, smrtelné následky neutronů do 1,5 kilometru všemi směry… Atomová bomba svržená z téměř nepostřehnutelného B-29 bude děsivým zjevením božské síly.“

Sám Oppenheimer se slavně nazval „ničitelem světů“, a přestože dva atomové údery ukončily nejkrvavější konflikt historie a dosud zabránily třetí a zřejmě fatální světové válce, společnost uvrhly do trvalého napětí, na politické scéně známého jako studená válka. A sci-fi, která podle Johna Phillipse Wartona a jeho studie The Aesthetics of Destruction in Contemporary Science Fiction Cinema byla vždy „nástrojem pro zdůraznění sociálních, přírodních a politických záležitostí prostřednictvím iluzorních alegorií“, se přihlásila o slovo jako nikdy před druhoválečným obdobím.

Před rokem 1950 žánr čerpal zejména z proslavených literárních zdrojů v čele s Dr. Jekyllem a panem Hydem či Frankensteinem, jež tvůrci remakovali klidně několikrát ročně. Wellesova přelomová Válka světů z konce 19. století inspirovala steampunkové žánrovky, zájem o mimozemský život a cesty na okolní planety. V literatuře navázal třeba Edgar Rice Burroughs a jeho knižní série o Johnu Carterovi, konfederačnímu vojákovi, jenž na planetě Mars bojoval proti tamním utlačovatelům.

Za pionýra filmové sci-fi se považuje Cesta na Měsíc (1902) od francouzského iluzionisty a průkopníka trikových snímků George Méliese. Publikum uchvacovaly tehdy čerstvě objevené iluzorní a fotorealistické aspekty filmu, které sázely primárně na „zázračnost“, pokud se vrátíme k předchozím odstavcům. Od desátých let se filmová forma učila komplexnímu vyprávění a také složitějším optickým trikům včetně první stop motion animace. Oživení dinosauři ozdobili Ztracený svět (1925) na motivy románu Arthura Conana Doylea, přičemž efekty zhmotňující fantaskní monstra se posunuly na novou úroveň díky King Kongovi (1933). Tehdy ještě šlo o romantizovaný příběh, který inovativně obměňoval pohádkovou formuli Krásky a zvířete.

Oblíbené byly zápletky se zlými dvojníky spadající pod psychologické a hororové „uncanny“ prvky. Transplantace orgánů se zvrhly ve frankensteinovské variace ve filmech jako Orlakovy ruce (1924) nebo Mad Love (1935). Experimenty nedopadnou dobře ani v klasice Neviditelný muž (1933) nebo Doctor X (1932) od pozdějšího režiséra Casablancy Michaela Curtize.

Šílení vědci využívali technologie k páchání zločinů či morálně pochybných vizí. To v nejepičtějším měřítku prezentovalo trikově přelomové Metropolis (1927) Fritze Langa, které ojediněle zapojilo dystopickou budoucnost a sociální komentář. Jednalo se o vizuální spektákl, který posléze vyšlapal cestu futuristickým kulisám Blade Runnera (1982) či Pátého elementu (1997) stejně jako poválečné žánrové vlně, v níž se čirá zázračnost mísila se sociální úzkostí.

Z literárního hlediska se za zlatou éru sci-fi považuje období třicátých a raných čtyřicátých let, jimž vévodily pulpové magazíny a převážně povídkové dílo spisovatele Johna W. Campbella, stojícího za námětem filmové Věci (1982). Podle Isaaca Asimova však veřejnost začala brát tento „brakový“ žánr vážně právě po svržení atomových bomb, kdy se dosud nadpřirozené technologie staly pevnou součástí světa.

Zlatá éra filmové sci-fi tudíž přišla s padesátými léty, kdy náhle vznikalo patnáct až dvacet žánrových filmů ročně oproti třem až pěti v průběhu dvacátých a třicátých let. Drtivá většina z nich přitom reagovala na obavy z dalšího jaderného zbrojení. Den, kdy se zastavila země (1951) vyprávěl o příletu mimozemšťana, jehož mírové poslání ohrožují lidé přiklánějící se k násilnému vojenskému řešení. Téma invaze zrcadlilo i stále napjatější politickou situaci mezi východem a západem a éru McCarthismu. To se týká hlavně Invaze lupičů těl (1956), v níž jsou občané malého městečka nepozorovaně nahrazovaní mimozemskými klony

Drtivě však převažovaly přímočaré alegorie o dopadu jaderných testů a radiace. Padesátá léta v kinematografii jsou ostatně známá jako období monster movies, což odstartoval film Obluda z 20000 sáhů z roku 1953. Nukleární pokusy probudí prehistorického tvora, jenž si to mašíruje na New York. Vzhledem k provedení a lokálnímu kontextu mnohem naléhavější podívanou skýtá japonský Godzilla (1954), jehož režiséra Ishiro Hondu přímo inspiroval pohled na zdevastované okolí Hirošimy a Nagasaki. V USA tento trend dotváří díla jako Them! (1954) o obřích mravencích, Tarantule (1955) o přerostlém pavoukovi nebo béčkové škváry jako Obří spár (1957) a Netvor z Yucca Flats (1961).

Inteligentnější varování před jaderným zbrojením nabídly filmy jako Den, kdy Země vzplanula (1961). USA a Sovětský svaz v něm zkušebně odpálí atomovky v tutéž dobu a planeta se zahřívá na neúnosnou úroveň. Filosofičtější podtón má Skvělý zmenšující se muž z roku 1957, v němž se obyčejný muž vlivem radiace a následného působení pesticidů začne zmenšovat. Když je menší než krabička od sirek, uvízne ve sklepě a musí bojovat o přežití proti tarantuli.

V 60. letech se žánr vyvíjel pod vlivem experimentálnějších autorů jako Arthur C. Clarke (2001: Vesmírná odysea) či Brian W. Aldiss (povídka Supertoys Last All Summer Long, z niž vzešel snímek A.I. Umělá inteligence). V dílech George Lucase a Stevena Spielberga se chladné a často edukační náměty sci-fi opět vrátily do spektakulárních a romantizovaných příběhů vyvolávajících empatii. Oppenheimerův stín v kinematografii přesto přetrvával. V 80. letech v rychlém sledu vznikly fikční dokumenty Den poté (1983) a Vlákna (1984), jež naturalisticky předpovídaly průběh jaderné války. James Cameron postavil na dystopii po jaderném úderu celý vesmír Terminátora, i když padesátkové obavy rozvinul stále aktuálnějším tématem kolem umělé inteligence.

Tento přístup dominuje sci-fi v podstatě dodnes, i když jaderný závod a studená válka už se staly spíš žánrovou referencí. Atomový výbuch v Království křišťálové lebky, který Indiana Jones přečkal v lednici, pomohl ukotvit dobovost filmu z pohledu tehdejších kulturních a sociálních dominant. Nukleární dystopie jsou vděčným tématem také pro videohry jako Fallout, která se v seriálové podobě brzy objeví na Amazon Prime Video. Loni z ní čerpal také ambiciózní Stvořitel, který v podstatě završil tvůrčí etapu počínající svržením atomových bomb, kdy na lidstvo dolehla neúprosná síla vědeckého pokroku. Dnes obavy přetrvávají, a přestože technologiemi zahlcená společnost směřuje spíš ke scénáři Minority Report (2002), celý svět napjatě sleduje průběh války na Ukrajině nebo čínské nárokování Tchaj-wanu. Jadernou zbraň už ze světa ani z kolektivního traumatu nevymažeme a sci-fi filmy na tom mají zásadní podíl.

zdroje: Collider, The Aesthetics of Destruction in Contemporary Science Fiction Cinema

Prohlédněte si žebříček nejlépe hodnocených sci-fi filmů dle uživatelů a uživatelek Kinoboxu.