Chrustyn
43 674 bodů •
6
Slovo pomalé, povyšuje Rozhovor na novou úroveň.
Komentáře a recenze 12
Dle počtu bodů
martin-mickey-stusak
36 593 bodů •
10
Velmi depresivní snímek zabývajícím se odposloucháváním a vlivu této činnosti na psychiku pracovníka ony odposlechy vykonávající. V podezření po mnohaleté činnosti přišla už téměř naprosto každá banalita, což vedlo k velmi nebezpečným milníkům daných skutečností. Snad nepřekvapí na režijní stoličce Francis Ford Coppola a v hlavní roli Gene Hackman, který se uměl do takových postav dokonale vžít a vytvořit tak svůj nezapomenutelný herecký koncert. Psychologický příběh plný tajemství a vražd představuje hlavně reálné riziko vzniku nahrávek odposlechů a jejich případné zneužití. Téma, které by mohlo jako varování posloužit i dnes. Coppola tento snímek natočil mezi svými významnými počiny ´Kmotr´a ´Kmotr II´, takže byl ovlivněn onou atmosférou, což je ve výsledku velmi dobře znát. Jaké jsou morální hodnoty soukromí a bezpečnost odposlechů? Lepšího snímku na toto téma snad už není.
xxmartinxx
22 532 bodů •
6
Neodvažuju se pochybovat o formální dokonalosti tohohle snímku, nemůžu ale říct, že by mě nějak zaujal. Možná že ve mně Rozhovor postupně poroste - ostatně zatím žádný Coppolův film se mi napoprvé nelíbil a časem to některé z nich dotáhly k maximálnímu zážitku. Teď to tak žhavé nebude, ale nějaký vývoj nevylučuju.
kunafix
20 062 bodů •
4
Rád bych hodnotil lépe, když jsou tam taková jména, jako je Hackman a Coppola. Ale nemůžu, protože to mělo několik závažnejch nedostatků. Bylo to dlouhý a nudný. Pořád se tam opakoval ten rozhovor. Bylo mi putna, o čem mluví, protože to bylo dost o ničem. Chyběly mi tam detaily, které bych rád věděl, ale prostě neřekli, o jakou společnost se jedná nebo kdo byli ti dva nebo kdo byla ta jeho milenka atd. Někomu ještě může vadit zastaralost odposlouchávacích technik, ale mě to nevadilo, protože to vystihovalo jistou dobu. Dobrá stránka filmu byla ta, že dobře rozebrali jeho psychiku. A Harrison Ford jako mladý ucho byl prostě takový mladý ucho.
hanys_
18 781 bodů •
6
Ke konci už celkem solidní depka, ale to prokousávání se k tomu konci místy dost nudilo. 5/10
Sheldon
16 079 bodů •
9
Aféra Watergate inspirovala řadu filmařů, ale zřejmě největší umělecký úspěch s ní slavil Francis Ford Coppola v legendárním filmu Rozhovor (Interview, 1973), který patří ke klenotům Nového Hollywoodu a v Čechách ho prakticky nikdo nezná.
Čtyřicátník Harry Caul (Gene Hackman) se živí odposlechy a následným zkvalitněním záznamu. Jednoho dne nahraje pro bohatého ředitele velké firmy rozhovor dvou milenců. Harry dokáže získanou nahrávku vyčistit tak, že je dokonale rozumět všem slovům. Věta: „Zabil by nás, kdyby mohl,“ ho však naplní pochybnostmi.
Rozhovor není žádná svižná akce, ale pořádná lekce paranoi a hrůzy, která i po letech diváky vrhne do světa špinavých intrik a zákulisí odposlechů, které se dnes díky masmédiím a sdělovací technologii jeví jako čisté praktiky. Rozhovor je dodnes inspiračním zdrojem pro temné thrillery a dokazuje, že Coppola uspěl v mnoha žánrech na jedničku.
Spooner
15 878 bodů •
6
Na můj vkus až příliš pomalé, ale přesně takové to Coppola zřejmě chtěl. Gene Hackman je výtečný a nad mladým Harrisonem Fordem ve vedlejší roli se člověk pousměje.
lamps
15 317 bodů •
6.5
Scénář je jistě originální a pointa perfektně promyšlená, ale celý film mi vyzněl strašně utahaně a nudně, což Coppolovi nehodlám odpustit. Pro mě jasný příklad nevyužitého potenciálu.
filmfanouch6
12 644 bodů •
8
„Natočil jsem to a nechal to na základě odezírání ze rtů přeložit a přepsat. Skoro jako v tý klasice Rozhovor z čtyřiasedmdesátýho, s Genem Hackmanem a Johnem Cazalem. Coppola to natočil mezi Kmotrama. Mně se to moc nelíbilo. Upřímně, je to celkem nuda.“ Přesně tento dialog vyřkne postava soukromého detektiva Fletchera v podání Hugha Granta v Gentlemanech režiséra a scenáristy Guye Ritchieho. Těžko říct, jak moc dialog Fletchera vycházel ze vztahu Ritchieho ke Coppolově Rozhovoru, zda šlo ovšem o předání osobního názoru, k Ritchiemu je rázem snadné mít o ždibec menší respekt, než který si za svou nabitou kariéru zaslouží. Ano, Coppolův Rozhovor zapadl mezi o poznání známější trilogii Kmotr a legendární Apokalypsou, onen fakt, že Rozhovor v povědomí tolika filmových diváků není dvakrát milá informace. Především proto, že si tento film rozhodně nezaslouží. A to nejen díky fenomenálnímu Genu Hackmanovi a skvělému (ovšem bohužel předčasně zesnulému) Johnu Cazaleovi. Trilogie Kmotr se stala nesmazatelnou součástí gangsterek, Apokalypsa poté stejně význam milníkem pro žánr válečných filmů, Coppolův Rozhovor poté minimálně patří mezi nejvýraznější thrillery své doby. Po vzoru již tehdy načaté trilogie Kmotr či pozdější Apokalypsy šlo i v tomto případě o film, kde Coppola zkoumá morální hodnoty. Velkou inspirací pro Coppolu byl tehdy snímek Zvětšenina italského tvůrce Michelangela Antonioniho, kde se i ve filmu z roku 1966 pátralo po rozřešení potencionální vraždy a stejně tak se ve filmu krapet zápasilo s paranoiou, paradoxně se poté film dočkal vydání v dubnu 1974, kdy hned v srpnu 1974 díky kauze Watergate Richard Nixon definitivně rezignoval na pozici prezidenta Spojených států a Rozhovor tak částečně dokázal reflektovat svou dobu. Na komerční úspěch Kmotrů a Apokalypsy poté Rozhovor sice navázat nedokázal, úplného zapadnutí se ovšem též naštěstí nedostal. Protagonista Harry Caul se zpočátku projevuje jako ideální představitel chladnokrevné postavy, kdy je jasné, že přesně takový člověk by neměl mít s tajným odposloucháváním a víceméně absencí osobních pocitů problém. Takový člověk se musí držet jasných pravidel podobného systému, být obalen nevyhnutelnou samotou, mít oči i uši na stopkách a počítat s tím, že se pevná smyčka přeci jen jednou může přetrhnout. Zhruba každý má ovšem se svou amorálností problémy, to ostatně vede právě k událostem Rozhovoru, který dokáže fungovat nejen jako poměrně svěží charakterní studie, ale představit skutečně nepříjemný thriller, kterým Coppola vzdáleně dokáže připomenout film, který by se mohl líbit i (v době uvedení 75-letému) Alfredu Hitchcockovi. Coppolův scénář nechává diváka v prakticky stejné situaci jako právě Harryho Caula, všechna zásadní odhalení v rámci příběhu se tak divák dozvídá s hlavní postavou a stává se obětí bravurní práce s napětím. Po vzoru Antonioniho Zvětšeniny poté Coppola pochopil, že důležitým hráčem celého filmu je zvuková stránka, která autenticky dokáže zachytit práci takového průměrného odposlouchávače, především je ovšem důležitým nástrojem pro vývoj příběhu. Pátrání po pravdě ovšem pochopitelně ještě více probourává led. Při vzpomínání na Gentlemany se poté musí uznat, že na rozdíl od ostatních Coppolových filmů Rozhovor skutečně není ten nejvděčnější a může možná vyvolat i jakýsi závan nudy. Vyvolený ovšem pochopí, že svou intenzitou tento film rozhodně nudou není. Do jisté míry dokázal Rozhovor navíc předběhnout svou dobu, dávno předtím, než se technologie dočkala moderních možností se už zde dalo diskutovat o potencionálním nebezpečí s nimi spojeným. Na malém prostoru dokáže zapůsobit i Robert Duvall, který si s Coppolou i díky trilogii Kmotr a pozdější Apokalypse svého času velmi rozuměl, solidně se zde mohl předvést i mladý Harrison Ford ještě před nástupem do rolí Hana Sola a Indiana Jonese. Zapomenout si pochopitelně nezaslouží ani John Cazale, který si pod Coppolovým vedením mohl zahrát nejen Freda Corleoneho v prvních dvou dílech Kmotra, ale v Rozhovoru se chopil i role Caulova kolegy Stana. A ano, při vzpomínání na Johna Cazaleho mysl připomene spíše právě Freda Corleoneho nebo Salvatoreho Naturileho z Psího odpoledne, Rozhovor je ovšem jeden z těch důkazu, že před sebou mohl mít Cazale skvělou fenomenální kariéru, kterou mu bohužel zatrhla rakovina plic. Na první pohled je sice Rozhovor primárně mysteriózním thrillerem, v jádru se ovšem skutečně jedná o poměrně odvážnou a dvakrát nenápadnou charakterní studii, která je nejvíc patrná v hořkosladkém závěru. Jeho tempo sice není v jistých momentech úplně vděčné a primární zdroj inspirace Zvětšenina je ve výsledku je o poznání zajímavější a nevyzpytatelnější podívaná, přesto si Coppola svůj odskok od značky Kmotr nepromarnil a natočil thriller, který sice v době svého vydání víceméně prošuměl, zub s časem ovšem přeci jen nakonec vyhrál. Francis Ford Coppola prohlásil, že má ze všech svých filmů Rozhovor nejradši, moc lidí by s ním přitom nejspíš nesouhlasilo. Přesto je Rozhovor bravurní audiovizuální práce, která v jistých ohledech svou dobu skutečně dokázala nejen reflektovat, ale do jisté míry jí i přeběhnout....
Klajnik
8 955 bodů •
0
De Palma má Blow Out a Coppola má Conversation. Oba filmy jsou technicistně zaměření. Protagonisté pracují s technikou a snaží se něco rozluštit. Blow Out je však v tomto směru podmanivější, protože protagonista tohoto filmu nahraje onen rozhovor už na začátku a pak to hodinu stojí na místě. Během té hodiny se odkrývá něco z minulosti a psychického rozpoložení protagonisty, Harryho Caula, který mi byl úplně u prdele, protože je to úzkostlivej suchar a samotář, kterej si všechny drží od těla. Sledovat takovou postavu by mě bavilo tehdy: 1. pokud by byla dostatečně výstřední. 2. pokud by byla vtlačena do dramatičtějších situací. 3. pokud by byla pořádně a neustále trápena tím, co se v ději děje. My však jenom zjišťujeme, že v minulosti jeho práce, kteoru je odposlech, vedla k úmrtí třech lidí, což Caula očividně trápí, ale tato linka není dostatečně psychologicky rozvrstvená, aby mě zainteresovala do jeho vnitřního rozpoložení. Pochopil jsem však, že to slouží jako motiv k tomu, aby se v závěru osobně zapletl do dalších záležitostí, k nimž vedl jeho odposlech ze úvodu filmu - přesto to dlouho stojí na místě, aniž by mi to ukázalo něco (cokoliv) zajímavého. Protagonista se také bojí, že někdo odposlouchává jeho - nechápu sice proč, ale to může být v důsledku mé nepozornosti, protože bylo těžké ji udržet u něčeho takto nezáživného. Film klidně může být formálně přesnej a může i reflektovat dobu (zde Watergate + paranoia) a herci klidně mohli zahrát sví role nejlíp, jak mohli, ale pokud se děj moc nehýbe, není dostatečně podmanivý a ještě nás jím provází nezajímavá postava, tak se příslušné kvality na mém dojmu nijak nepodepíší. Coppola sice natočil jedny z těch největších kinematografických bangerů, které nám historie dala, ale často taky natočil obsahově nudné nebo scénáristicky nedotažené filmy, na nichž lze vidět, že se zaobíral převážně formou/stylem, což je zaměření, které divák neocení (přesto se právě tímto směrem vydává řada filmařů prahnoucích po Oscaru i dnes). Proto se stále vzpomíná na Apokalypsu, Kmotra nebo Drákulu, ale One from the Heart, Dravé Ryby nebo právě Rozhovor jsou "všem" u prdele.