Články o Vlákna

Nejděsivější televizní pořad historie, a to s velkým předstihem, znovu míří na naše obrazovky. Jednačtyřicet let po premiéře apokalyptického dramatu Vlákna (Threads) na BBC se svět opět vyrovnává s rostoucí panikou ohledně jaderného konfliktu, který může civilizaci uvrhnout do období temna. Původní snímek Micka Jacksona (Osobní strážce), který naturalisticky popsal dopady jaderného útoku na průmyslové město Sheffield, se transformuje do novodobé série pod dohledem producentů Warp Films, stojící za aktuálním hitem Adolescent (Adolescence).

Hollywood milujeme pro vyprávění velkých příběhů, jejichž aranžmá už v počátcích kinematografie ovlivnilo většinu světových trhů. Dějiny tohoto klasického vyprávění jsou dýchajícím organismem, který se proměňuje na základě svých zkušeností, ale zůstává věrný tradicím i hluboko ve své postklasicistní éře. Pokud chceme vysledovat opakující se rysy a přidružené významy, můžeme se zaměřit třeba na katastrofický žánr, který příkladně naplňuje základní formální funkce těchto příběhů. Možná jste si ostatně všimli, že všudypřítomná destrukce v dílech Rolanda Emmericha a dalších tvůrců většinou směřuje také k jednomu důležitému osobnímu cíli postav, konkrétně k rehabilitaci ohroženého heterosexuálního páru a obnovení protagonistova statusu quo.

I nejpilnější kronikář by měl problém vyštrachat jméno herce, jenž na prestižní hollywoodské scéně prošel většími turbulencemi než Kevin Costner. Star-power slavného kovboje a tanečníka s vlky, jenž s opačnými výsledky okusil Dokonalý, Zelený a Vodní svět, přetrvává i v páté dekádě v showbyznysu. Herec, scenárista i režisér se na stará kolena stal televizní hvězdou díky Yellowstonu, s nímž se ale rozkmotřil a odešel následovat svůj definitivní a pořádně vratký filmový sen. V tom je nezlomný tvůrce ostatně přeborníkem, přičemž párkrát to náramně vyšlo a párkrát se jeho agent chytal za hlavu. Tohle jsou Costnerovy největší vrcholy i pády.

Technologický vývoj je především v posledních dvou stoletích úžasný, úroveň života na Zemi se v obecném měřítku stále zlepšuje a od druhé světové války jsme neměli válečný konflikt, který by vojensky rozmetal regionální meze a připravoval o život miliony lidí (přestože strašlivé genocidy v Africe se nesmí přehlížet a některé vnitrostátní diktatury nepolevují). Budoucnost civilizace přesto nevypadá zcela růžově. Ve vybledlých barvách ji často vykreslují také filmová díla, ať už ta původní, nebo odvozená z obvykle mnohem komplexnějších literárních zdrojů. Představme si šťastnou třináctku dystopických snímků, jež během necelých sta let nejvýrazněji utvářely přemýšlení o tomto subžánru, který se nemusí omezovat pouze na ryze futuristické science fiction.

Dalo se to očekávat a nyní je to skutečností. Druhá Duna (Dune: Part Two) slaví v kinech obří úspěch, tržby už dávno překonaly první díl a o snímku se mluví jako o velké události, kterou je nutné vidět na velkém plátně. A za pár let se na planetu Arrakis podíváme ještě jednou. Studio Legendary totiž oficiálně potvrdilo, že na snímku Dune: Mesiah se již pracuje a projekt dostal logicky zelenou. Zároveň si ovšem režisér Denis Villeneuve vyhlédl další projekt, v němž se vrhne na velmi znepokojivé téma.

Film Christophera Nolana Oppenheimer (2023) o vývojáři jaderné bomby sklidil třináct oscarových nominací, řadí se tudíž mezi vůbec nejúspěšnější díla, jaká kdy přilákala pozornost Akademie. Skoro miliardový divácký hit spojil náročnou a důležitou látku s režisérovou schopností vyprávět atraktivně a zábavně pro široké publikum, čímž částečně zrcadlí spoustu sci-fi projektů, které vzešly ze společenského klimatu vázaného na technologický vývoj po druhé světové válce. Strach z bomby tehdy nedokumentovali pouze vážení režiséři jako Akira Kurosawa nebo Stanley Kubrick v jejich dílech Žiji ve strachu (Ikimono no kiroku) a Dr. Divnoláska (Dr. Strangelove or: How I Learned to Stop Worrying and Love the Bomb), nýbrž i tucty béčkových tvůrců sci-fi, jež vynález „Amerického Promethea“ Roberta Oppenheimera navždy ovlivnil.

Před 40 lety měl v kinech premiéru kultovní snímek Válečné hry (WarGames), který přenesl obavy z jaderného holocaustu do kybernetické sféry. Středoškolský hacker David Lightman (Matthew Broderick) se nevědomky nabourá do armádního superpočítače WOPR, který vyhodnocuje potenciální verze nukleární války. V domnění, že jde o nevinnou hru, zahájí simulaci sovětského raketového útoku, která vyplaší středisko protivzdušné obrany. Simulaci přitom udržuje v chodu zabudovaná umělá inteligence nazvaná Joshua. Zejména v době vzniku bylo sdělení filmu až příliš realistické.

Život nebývá vždy krásný a příjemný. Následující třicítka filmů jej naopak vybarvuje v těch nejvíce znepokojivých barvách a její depresivní účinek často atakuje meze únosnosti. V této první části dojde na desítku vybraných titulů, zbylých dvacet představíme v pokračováních, která vyjdou o následujících víkendech.

Britský televizní snímek Vlákna z roku 1984 dosahuje nebývalého naturalismu ve zobrazení událostí, jaké doufejme nikdy nenastanou. Ovšem ve světle aktuálního ukrajinsko-ruského konfliktu a zastrašování šéfa Kremlu Vladimira Putina, jenž údajně nechal jaderný arzenál země uvést do stavu zvláštní pohotovosti, nastává vhodná doba si polozapomenutý film bez cynismu připomenout. Jeho účinek a věrohodnost totiž s každou další rozmíškou mezi východem a západem jen narůstají.

Hrozba jaderného konfliktu mezi východem a západem inspirovala filmaře v průběhu minulého století mnohokrát. Zdaleka nejzajímavější a nejděsivější zobrazení všech hrůz, jež by s sebou obávaná válka s arzenálem atomových zbraní přinesla, představuje britský televizní snímek Vlákna z roku 1984, o jehož existenci ale nemá řada pasivnějších diváků ani potuchy. Tento týden uběhlo přesně 35 let od světové premiéry ve Velké Británii a při této příležitosti si zrekapitulujeme několik zásadních důvodů, proč si Vlákna nezaslouží být ani po takové době přehlížena.