Válečné hry vyděsily americkou vládu a iniciovaly zákon, kvůli němuž zemřel vizionář

Americká kinematografie se od 50. let hemžila varováními před možným vyvrcholením studené války. Západ s Východem soupeřil o to, kdo bude mít větší jaderný arzenál, a hollywoodské filmy se trumfovaly například velikostmi monster, jež vinou radioaktivního spadu vylézaly z oceánů a ohrožovaly civilizaci. Vedle sci-fi alegorií ovšem vznikala i satirická vyobrazení politické paranoie ( Dr. Divnoláska) nebo naturalistický odhad toho, jak by napětí kolem červených tlačítek mohlo vyeskalovat (Selhání vyloučeno). Válečné hry natočil režisér John Badham (Horečka sobotní noci) roku 1983 a lze je považovat za uvolněnější verzi Selhání vyloučeno pro ranou generaci hackerů, které vláda teprve tehdy začala nahlížet jako ohrožení státní bezpečnosti.

Názvem se film snadno zamění s britským pseudodokumentárním dramatem Hra na válku (The War Game) z roku 1966, které na plátno převedlo katastrofický scénář sovětského útoku na malé britské město. Na něj v 80. letech navázaly televizní filmy jako Den poté nebo Vlákna, v nichž jaderná válka uvrhne civilizaci do bídy a chaosu.

Válečné hry se odlišují pozitivnějším přístupem, po většinu stopáže mají atmosféru teen osmdesátkového dobrodružství. Nadaný protagonista tráví čas u arkádových her a falšování školních známek a má přístup k hackerské komunitě nerdů, která mu poskytne návod k nabourání se do cizích softwarů. Scenáristé Walter F. Parkes a Lawrence Lasker připravovali film od roku 1979 na popud televizní série o geniálních lidech včetně Stephena Hawkinga. K hackerské problematice je přivedl odborník ze Stanford Research Institute, jenž jim vyjevil spojitost mezi mládeží, počítačovými hrami a vojenskou tematikou.

Počítač WOPR získal design po vzoru armádních strojů ze 40. a 50. let. Postavy oproti tomu inspirovali žijící lidé, s nimiž se scenáristické duo setkalo. Role profesora Falkena (John Wood), jenž sestrojil WOPR a ukryl do něj inteligentní program, vycházela ze Stephena Hawkinga. Ztvárnit ji měl John Lennon, jehož však v New Yorku zastřelili během příprav scénáře.

John Badham naskočil do projektu až v průběhu natáčení, jelikož původní režisér Martin Brest měl neshody s produkcí. V jeho podání film nevyzařoval zamýšlené objevitelské vzrušení Davida, jenž nechtěně vyburcuje i nejvyšší vládní činitele. Vedlejší postavy vědců, programátorů a generálů vyznívají karikaturně a trochu se přibližují Dr. Divnoláskovi, snímek přesto napínavě graduje a má nadčasové poselství, podle nějž ústřední „divnou“ hru nelze vyhrát.

Lze z ní ovšem čerpat poučení, což střelhbitě pochopila tehdejší sněmovna reprezentantů i samotný prezident Ronald Reagan. Příběh, v němž málem došlo k zažehnutí třetí světové války, Washingtonu vyjevil realistické nástrahy počítačových systémů a jejich zneužití. Čtyři minuty Válečných her se pouštěly jako varování přímo v americkém kongresu během jednání o počítačovém zabezpečení. Následovalo svědectví skutečného hackera, teenagera Neala Patricka, jenž se spolu s dalšími vetřelci nabourával do nestřežených systémů, aniž by v nich napáchal další škody. Jeho postup byl přitom podobný tomu, jaký ve filmu využil David.

V kongresu se rozhodli, že plošný zákon o postizích počítačových zločinů je nezbytný, a roku 1984 vešel v platnost tzv. Counterfeit Access Device and Computer Fraud and Abuse Act (CFAA). Ten se však od počátku jevil jako nevyvážený. Ke třetí světové válce zatím nedošlo a vypuštění termonukleárních zbraní se zdálo nejreálnější během kubánské krize roku 1962. CFAA ovšem vytvořil seznam nezákonných akcí až k triviálním webovým přestupkům, takže do federálního vězení kvůli němu putovali i lidé, kteří se provinili například sdílením určitých hesel.

Nebo stahováním vědeckých článků, za něž si digitální knihovny účtují značné poplatky. To se týkalo internetového průkopníka Aarona Swartze, jenž pomohl vytvořit Reddit, Creative Commons nebo RSS. Jeho zastávání se volného přístupu k informacím (open access) a názorné předvádění mu přineslo státní žalobu a hrozilo mu 35 let za mřížemi. Geniální Swartz neviděl lepší východisko a roku 2013 spáchal v šestadvaceti letech sebevraždu.

Válečné hry však mají i pozitivní odkaz. Film s rozpočtem 12 milionů dolarů byl velkým hitem, po celém světě vydělal 125 milionů dolarů a získal tři oscarové nominace za nejlepší původní scénář, kameru a mix zvuku. Kritická i divácká obec ho dodnes respektuje a jeho začlenění do popkultury podtrhl například román Ernesta Clinea Ready Player One. Na rozdíl od pozměněné filmové adaptace se v něm Válečné hry často zmiňují a protagonista Wade Watts dokonce musí v jednom z úkolů ve virtuální realitě odehrát celý snímek v úloze Davida.

Ready Player One se ostatně pohledem vrací do osmdesátých let, kdy arkádové a počítačové hry pronikly na všechna americká předměstí a do řady domácností. A právě Válečné hry zůstávají pozoruhodně vyváženým příběhem pro celou rodinu, v němž se mísí pubertální fascinace webovým prostorem s naléhavým varováním, k jak nebezpečným možnostem se dané prostředí může rozpínat. Snímek si můžete za poplatek pustit na Apple TV+ nebo na Google Play.